Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3554/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3554.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1143,1147 a 1155 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3554/2019-347

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Úvoz 162/20, proti žalované J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vzájemném návrhu žalované na odklad zrušení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 106/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení o odklad zrušení spoluvlastnictví částku 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Miroslavy Hustákové.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 20 000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Miroslavy Hustákové.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitých věcí, a to pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, dále pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY („nemovitosti”), a jejich přikázání za náhradu do výlučného vlastnictví žalované; žalovaná s návrhem souhlasila. Protože neprokázala schopnost vyplatit žalobci vypořádací podíl, žalobce později žádal nařízení prodeje nemovitostí. Žalovaná poté navrhla odklad zrušení spoluvlastnictví podle § 1155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“). Žalobce s tímto návrhem nesouhlasil, neboť v něm spatřoval pouze obstrukční snahu žalované o zachování spoluvlastnictví.

Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 11 C 106/2017-191, zamítl návrh žalované na odklad zrušení spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem (výrok I.), zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a nařídil jejich prodej (výrok III.). Rozhodl také o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře („odvolací soud”) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV., změnil ve výrocích V. a VI. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení „otázky práva”, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále vymezuje přípustnost tak, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka také podala návrh na odklad vykonatelnosti podle § 243 písm. a) o. s. ř., s odůvodněním, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila velmi závažná újma. Návrh doplnila podáním ze dne 8. 11. 2019, doručeným téhož dne dovolacímu soudu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3, věta první o. s. ř.). Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Pokud jde o dovolání proti výrokům ve věci samé, dovolací soud konstatuje:

Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Výslovně uvedla dva důvody přípustnosti dovolání, a to, zaprvé, že „… napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Tuto otázku však nijak nespecifikovala a nepodává se zjevně ani z obsahu dovolání.

Dále tvrdí, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ustanovení § 237 zní takto: Dovolání je přípustné, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jde tu o návrh na změnu judikatury Nejvyššího soudu, který má právní otázku vyřešit jinak, než jak ji řeší v dosavadní judikatuře. Dovolatelka však návrh na změnu judikatury dovolacího soudu nečiní; patrně žádá, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku řešenou odvolacím soudem, to však nemůže založit přípustnost dovolání.

V textu dovolání však dovolatelka namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu; v této části tak podle obsahu dovolání uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto částí dovolání se dovolací soud zabýval, tvrzený rozpor však neshledal.

K dovolání proti výroku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví:

Dovolatelka napadla oba výroky rozhodnutí ve věci samé, tedy jak výrok o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak i výrok o zamítnutí návrhu na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž by v textu dovolání tyto výroky a argumentaci, která se k nim vztahuje, nějak oddělila či rozlišila (tak např. argument, že dům je závislý na studni a žumpě na jejím pozemku a je k němu přístup jen přes pozemky ve vlastnictví žalované je z hlediska odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nevýznamný, směřuje tedy – patrně – do výroku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví). Nicméně ani ve vztahu k rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže uvedená skutečnost, že nemovitosti tvoří funkční celek, založit přípustnost dovolání. Tu (byť zjevně jen implicitně) dovolatelka opírá o tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, ve kterém se uvádí: „I při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí musí soud dbát o to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby nebyla podstatně snížena jejich hodnota a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Při reálném dělení společné nemovitosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nepůjde o podstatné snížení její hodnoty (§ 1144 odst. 1 o. z.), bude-li menší než 15 %. Je však třeba přihlížet ke všem okolnostem věci; nelze vyloučit odchylky od uvedeného poměru“.

V této věci však nejde o dělení souboru nemovitostí mezi účastníky; o to by šlo v případě, že by oba žádali o přikázání alespoň některých nemovitostí do vlastnictví. Závěry zmíněného rozhodnutí se tak v této věci neuplatní.

„Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní“ (tj. pokud je schopen vyplatit druhému vypořádací podíl). Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, a další judikaturu tam uvedenou). Pokud nemá žalobce o přikázání nemovitostí zájem, nepřichází jejich dělení do úvahy; v takovém případě by je bylo třeba přikázat do vlastnictví žalované, ovšem jen za podmínek, že by byla schopná vyplatit vypořádací podíl. K tomu se odkazuje na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ve kterém je tento předpoklad podrobně objasněný. Nelze-li tedy nemovitosti přikázat žádnému z účastníků, nezbývá soudu než nařídit prodej ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z., k tomu podrobněji viz opět rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 a tam citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., podle něhož „pojem ‚nechce-li‘ obsažený v této větě je nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce“). Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015: „Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.). Takto soud posupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu“. Rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K přípustnosti dovolání proti výroku o zamítnutí návrhu na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví:

K tvrzené bytové nouzi žalované: Touto otázkou se odvolací soud zabýval; konstatoval, že vzhledem ke zjištěné hodnotě vypořádaných nemovitostí ve výši

19 000 000 Kč nebude mít žalovaná po vyplacení vypořádacího podílu z jejich prodeje problém si bydlení zajistit a nejde tedy o bytovou nouzi. I kdyby tak odkazy dovolatelky na starší judikaturu (R 54/1973, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 160/20) byly vůbec přijatelné a tato judikatura se mohla uplatnit i nyní, o bytové nouzi či o „svízelných ubytovacích poměrech“ nelze uvažovat.

Kromě uvedeného tvrzeného rozporu dovolatelka žádný relevantní důvod přípustnosti dovolání neuvádí; již proto nemůže být dovolání přípustné.

Jen na okraj, nad rámec dovolacího přezkumu se tak uvádí: „Jelikož se jedná o výjimku z pravidla, že se může spoluvlastník kdykoliv domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je třeba tak k § 1155 odst. 1 o. z. přistupovat a vykládat je spíše restriktivně“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015); dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o splnění či nesplnění podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevné nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 661/2016). Tak tomu není. Odvolací soud vysvětlil, že možnost, že by žalovaná získala do dvou let potřebné prostředky na vyplacení podílu, není reálná (bod č. 22 rozsudku), a že žalobce splácí sám hypotéční úvěr (podle zjištění soudu prvního stupně „splátkami převyšujícími 200 000 Kč měsíčně“). Je možné, že prodej nemovitostí v dražbě za stávajících okolností nepřinese výtěžek odpovídající jejich hodnotě; nicméně protože dokazováním nebylo zjištěno, že by žalovaná byla schopna v dohledné době vypořádací podíl vyplatit, není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Žalovaná sice tento závěr napadá, ovšem jde o skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán a jehož zpochybnění nemůže založit přípustnost dovolání.

K znaleckému posudku předloženému dovolatelkou až v dovolacím řízení se dodává, že v tomto řízení se k novým skutečnostem nepřihlíží (§ 241a odst. 6 o. s. ř).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění; dovolací soud jen poznamenává, že postupoval podle zásad vyslovených např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2829/2015.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru