Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3510/2007Usnesení NS ze dne 27.11.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3510.2007.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3510/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně S. L., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované R.W.I.N., s. r. o. zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn.

5 C 10/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

25. dubna 2007, č. j. 26 Co 116/2007-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalované vydat jí níže specifikovaný kotel nacházející se v objektu, který žalovaná získala 21. 10. 2004 do vlastnictví v dražbě. Kotel nebyl předmětem dražebního řízení a zůstal nadále ve vlastnictví žalobkyně, která jej nabyla do vlastnictví 19. 1. 2001.

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, neboť kotel nebyl podle jejího názoru samostatnou věcí, byl součástí kotelny, která s celým objektem byla předmětem dražby, na základě níž získala i vlastnictví kotle.

Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

29. listopadu 2006, č. j. 5 C 10/2006-99, zamítl žalobu, „aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobci kotel K3 na fluidní spalování systémem EFDM s odprášením spalin, umístěných (správně „umístěný“) v budově bez čp./če-průmyslový objekt, postavený na stavební parcele parc. č.-1253-zast. plocha a nádvoří o výměře 9841 m2, zapsané na LV číslo 1346 pro obec K. L., kat. území K. L. u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště R.“. Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náklady řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně (dřívější obchodní jméno Q. L., a. s.) nabyla 19. 1. 2001 do svého vlastnictví od firmy C.-T., s. r. o., „roštový kotel K 3“ umístěný v kotelně posléze uvedené firmy. Ta svoje vlastnictví k celé kotelně odvozovala z kupní smlouvy uzavřené s firmou S.P.K.L.-S.P.B., s. r. o., a ta pak z kupní smlouvy, kterou uzavřela s firmou D. B., s. r. o., jejímž předmětem byl rovněž objekt celé kotelny. Na majetek firmy D. B., s. r. o., byl prohlášen konkurz a do konkurzní podstaty byl zahrnut i objekt kotelny s technologickým zařízením, který 21. 10. 2004 vydražila žalovaná. V době po uzavření kupní smlouvy s firmou C.-T., s. r. o., žalobkyně v kotelně vyměnila původní kotel za nový. Soud konstatoval, že v případě podání žaloby na ochranu vlastnického práva k věci podle § 126 občanského zákoníku („ObčZ“), nutno zjistit, zda je věc způsobilá k samostatnému nakládání. V této souvislosti z provedených důkazů uzavřel, že s předmětným kotlem bylo vždy nakládáno jako se součástí nemovitosti, to je kotelny; šlo o její technologickou část. S argumentem žalobkyně, že v souvislosti se zjišťováním ceny draženého areálu znalkyně kotel neocenila a jde tudíž o samostatnou věc, se neztotožnil, neboť sama skutečnost, že kotel nebyl oceněn, neznamená, že s ním nebylo naloženo jako s předmětem dražby.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 26 Co 116/2007-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Právně věc zhodnotil podle § 120 a § 126 ObčZ. Po podrobné analýze rozhodných skutkových okolností dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy, že předmětný kotel, jako technologická součást kotelny, je součástí věci ve vlastnictví žalované. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 a sp. zn. 22 Cdo 2548/98. Uzavřel, že žaloba vycházející z tvrzení o existenci vlastnického práva žalobkyně k předmětnému kotli nemohla být shledána důvodnou, neboť žalobkyně neprokázala jeden ze dvou kumulativně daných předpokladů vindikační žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. S odkazem na § 120 odst. 1 a § 121 odst. 1 ObčZ a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 uvádí, že mezi věcí a její součástí na straně jedné, a mezi věcí a jejím příslušenstvím na straně druhé vznikají obdobné funkční vazby, přičemž rozdíl spočívá v míře fyzické sounáležitosti a v možnosti využít příslušenství i jinak než věc hlavní. Uvádí, že předmětný kotel nesloužil nikdy výlučně vlastníku nebo potřebě nemovitosti, v níž je umístěn, jelikož dodával topné medium také třetím subjektům odlišným od vlastníka nemovitosti. Kotel tedy není příslušenstvím předmětné nemovitosti jako věci hlavní, nýbrž naopak, nemovitost je příslušenstvím předmětného kotle jako věci hlavní. Nemovitost vždy sloužila pouze jako ochrana kotle. Posouzení, která věc je hlavní a která příslušenstvím sloužícím věci hlavní záleží na srovnání jejich významu, zejména z hlediska hospodářského. V daném případě je to kotel, dodávající topné medium mnoha subjektům, který má větší hospodářský význam, než budova sloužící k jeho ochraně. Soudy obou stupňů tedy věc nesprávně posoudily, pokud kotel chápaly jako součást nemovitosti a nikoliv naopak. Rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné protože řeší otázku zda „kotel je součástí předmětné nemovitosti či zda předmětná nemovitost je příslušenstvím kotle“ v rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 120, § 121 a § 126 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že pokud by se uvažovalo o budově jako o příslušenství kotle, jak uvádí dovolatelka, tedy samostatné oddělitelné věci, sloužící provozu kotle, který může být samostatným předmětem vlastnictví, bylo by nutno se primárně vypořádat se zněním § 121 odst. 1 ObčZ, podle kterého jsou příslušenstvím věci hlavní věci, které náleží vlastníkovi věci hlavní a jsou určeny k trvalému užívání s věcí hlavní. Žalobkyně ale nikdy netvrdila, že by byla vlastníkem budovy. Byla to naopak žalovaná, která prokázala, že řádně nabyla vlastnictví ke kotli jako k fyzické a funkční součásti budovy, v níž je instalován. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

V dané věci soudy vycházely z právních názorů vyslovených v rozhodnutích dovolacího soudu, na která odkázaly. Judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na skutečnost, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci, záleží v konečném důsledku vždy na individuálním posouzení každé věci „Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004). Soud prvního stupně i soud odvolací věc individuálně posoudily a podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč považují kotel za součást kotelny; podané hodnocení věci není zjevně nepřiměřené. Není tu nic, co by z daného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní; i posouzení otázky, zda kotel je součástí kotelny je posouzením individuálním, které záleží na okolnostech každého případu, které se mohou různit. Proto tu není prostor pro formulaci obecných právních vět ohledně vztahu kotle a kotelny.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, povinna uhradit žalované náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady činí podle § 1 odst. 1, § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 15 ve vztahu k § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.875,- Kč, a dále podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč, tedy celkem 2.475,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. listopadu 2008

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru