Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3507/2014Usnesení NS ze dne 25.03.2015

HeslaPřípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3507.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 obč. zák. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1538/15 ze dne 30.06.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 3507/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. P., P., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1335/4, proti žalované M. P., P., zastoupené JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, za účasti vedlejší účastnice K. P., P., o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 165/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č. j. 64 Co 396/2013-383, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 64 Co 396/2013-383, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. srpna 2013, č. j. 57 C 165/2006-345, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na vypořádání podílu 1.110.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a zamítl „návrh žalované na širší vypořádání na zaplacení nákladů spojených s nájmem, opravami bytu a domu na adrese Valentova 1735/7, Praha 4.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Ohledně jeho přípustnosti cituje bez další specifikace § 237 o. s. ř.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť žalovaná nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Podle obsahu vytýká nesprávné skutkové zjištění, což není způsobilý dovolací důvod.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.

Dovolací soud souhlasí s názorem ve vyjádření žalobce; již z důvodů tam uvedených mohlo být dovolání odmítnuto. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

Nad rámec řečeného dovolací soud k jednotlivým dovolacím výtkám uvádí:

Dovolatelka uvádí (aniž by ovšem výslovně sdělila, jaké závěry z toho pro danou věc dovozuje), že je nesprávný právní závěr, že rozhodnutí o vypořádání hodnoty členského podílu je rozhodnutím konstitutivním. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, z něhož soudy vyšly, není podle ní případný.

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem podle § 142 odst. 1 obč. zák. nemůže soud snížit přiměřenou náhradu, kterou je povinen spoluvlastník, jemuž byly nemovitosti přikázány, zaplatit druhému spoluvlastníkovi s poukazem na dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Již výše bylo zmíněno, že přiměřenou náhradou ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Další pasáž tohoto rozhodnutí, ve které se argumentuje tím, že jde o rozhodnutí konstitutivní, se však týká jen otázky započtení. Jde-li tedy (patrně) dovolatelce o to, že soud při stanovení výše vypořádacího podílu v dané věci nepřihlédl k jí tvrzeným okolnostem z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., pak je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004.

Dovolatelka dále tvrdí, že mezi účastníky nedošlo k vypořádání BSM jen v důsledku pochybení právní zástupkyně žalované JUDr. Renaty Vondrové. Soudy proto neměly mechanicky aplikovat § 142 1 odst. obč. zák. a měly tyto skutečnosti zohlednit. Případné pochybení právního zástupce však lze uplatit jen proti tomuto zástupci (např. formou žaloby na náhradu náhrady škody), nelze je přičítat k tíži protistraně.

Dále uvádí, že při určení výše náhrady měly soudy přihlédnout i k tomu, za jakých okolností účastníci právo společného členství v družstvu nabyli, ke správě a užívání družstevního bytu. Znalecké ocenění členského podílu v družstvu tak může být jen základem. O nabytí členského podílu se zasloužila žalovaná, které byl původní byt přidělen. Před rozvodem manželství účastníků se žalobce k žalované a jejich dceří choval agresivně, verbálně a fyzicky je napadal, dceři dokonce způsobil zranění.

K tomu lze jen opakovat to, co bylo řečeno výše ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví (a jemu obdobnému nároku z vypořádání členského podílu) a o případné odpovědnosti právního zástupce.

Dovolatelka popírá, že účastníci uzavřeli konkludentní dohodu o tom, že žalobce se z předmětného bytu odstěhuje, byt bude výlučně užívat žalovaná, která také bude hradit náklady s tím spojené. Základem pro uvedený právní názor soudu bylo skutkové zjištění ohledně obsahu vůle účastníků; dovolatelka tak namítá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Soudy měly podle názoru dovolatelky přihlédnout k investicím vynaloženým žalovanou na byt a k platbám hrazeným namísto žalobce (fond oprav a nájemné) především v době od zániku manželství 17. 2. 1994 do zániku společného členství bez ohledu na jejich promlčení. Námitka promlčení vznesená žalobcem je v rozporu s dobrými mravy (agresivní chování žalobce, nevypořádání BSM, neplacení výživného atd.).

„Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 6) a rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000]. Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy zejména tam, kde závažné a mimořádné okolnosti neumožnily oprávněnému včas uplatnit nárok u soudu; tak tomu v dané věci jistě nebylo; žalované nic nebránilo uplatnit nároky včas.

Platby žalované na údržbu a opravy domu jsou podle dovolatelky významné pro určení výše hodnoty členského podílu. Ve skutečnosti se však tato hodnota stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000).

Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, resp. nesplnil poučovací povinnost by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Soudy měly podle dovolatelky vyhovět požadavku žalobkyně na zaplacení náhrady ve splátkách. Proti této části výroku rozsudku soudu prvního stupně se však dovolatelka výslovně neodvolala. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, a řadu dalších rozhodnutí).

Soud prvního stupně podle dovolatelky pochybil, když jí neustanovil k její žádosti z 30. 5. 2006 zástupce pro řízení. Bylo zřejmé, že zástupce potřebuje, když například v průběhu řízení uváděla i skutečnosti ve svůj neprospěch, na návrh na stanovení vyšší ceny členského podílu). Nicméně odvolací soud v napadeném rozhodnutí o ustanovení zástupce nerozhodoval (ostatně dovolatelka již zastoupena byla), takže to nemůže být důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, ani kdyby tato námitka byla jinak oprávněná.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení § 150, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud výjimečně nepřiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť shledal na straně žalované důvody zvláštního zřetele spočívající v jejím dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu i majetkových poměrech s tím, že nepřiznání náhrady se nijak závažně nedotkne poměrů žalobce.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru