Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3477/2019Rozsudek NS ze dne 23.06.2020

HeslaNezbytná cesta (o. z.)
Nedbalost
Rozsudek mezitímní
Služebnost (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3477.2019.1
Dotčené předpisy

§ 152 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.1992

§ 1029 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 1032 odst. 1 písm. b) předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 3028 odst. ...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3477/2019-232

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobkyně OREA – INVEST, s. r. o., IČO 25842480, se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) KREDIT CENTRUM, s. r. o., IČO 60109947, se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, 2) FABRIKA 1861, s. r. o., IČO 02857502, se sídlem v Semilech, Bavlnářská 137, zastoupené Mgr. Ivo Konejlem, advokátem se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Hrachovice 25, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 127/2016, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-177, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-182, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-177, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-182, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 12. 2017, č. j. 3 C 127/2016-103, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech částečným rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 3 C 127/2016-103, rozhodl o zřízení služebnosti cesty přes pozemek parc. č. 1685/11 v k. ú. Semily ve vlastnictví žalované 1), ve prospěch pozemku parc. č. 1685/3, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 1685/8, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. 1685/9, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše v k. ú. Semily, a to v rozsahu cesty vytyčeném v geometrickém plánu č. 2983-3/2017 vyhotoveném J. P., který se stal nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Ve výroku II rozhodl o zřízení služebnosti přes pozemky parc. č. 1685/1, parc. č. 1685/10 a parc. č. 1689/1 v k. ú. Semily ve vlastnictví žalované 2) ve prospěch pozemku parc. č. 1685/3, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 1685/8, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. 1685/9, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše v k. ú. Semily, a to v rozsahu cesty vytyčeném v geometrickém plánu č. 2983-3/2017 vyhotoveném J. P., který se stal nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále stanovil, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky parc. č. 1685/3 (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.), parc. č. 1685/8 (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.) a parc. č. 1685/9 (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.) vše v k. ú. Semily ve vlastnictví žalobkyně nelze řádně užívat, protože nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou.

Zabýval se otázkou, zda si žalobkyně nezpůsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Vyšel z toho, že její právní předchůdkyně nabyla nemovitosti kupní smlouvou ze dne 3. 10. 2006. V době nabytí nemovitostí si byla právní předchůdkyně vědoma, že nemovitosti nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. S ohledem na tuto skutečnost byla rovněž stanovena kupní cena. Právní předchůdkyně žalobkyně se následně pokusila o zajištění přístupu z veřejné cesty na základě zřízení věcného břemene za obvyklou cenu, avšak k žádné dohodě s tehdejšími vlastníky pozemků nedošlo. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně si nezpůsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti či úmyslně. Zohlednil, že se její právní předchůdkyně pokusila po nabytí nemovitostí o zajištění přístupu. Přihlédl přitom k tomu, že nabyla nemovitosti od Karosa, s. p. sloučené podniky, který sám neměl možnost přístup zajistit. Zohlednil také, že v době, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nemovitosti nabyla, bylo možné zřídit věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a dovodil, že „soudy byly k těmto situacím poměrně benevolentní a návrhům na zřízení věcného břemene cesty poměrně vyhovovaly.“

Za neopodstatněnou považoval námitku žalovaných, že nezbytnou cestu je třeba zřídit přes jiné části pozemků, než požadovala žalobkyně. Žalované navrhly dvě alternativní varianty vedení nezbytné cesty. První z nich nepovažoval soud prvního stupně za vhodnou, protože by bylo nutné probourat betonový plot v místě, kde je složeno dřevo a uhlí ve vlastnictví neznámé osoby. Takto zřízená cesta by navazovala kolmo na veřejnou cestu, která je však úzká. Vzal v potaz rovněž terénní nerovnost mezi veřejnou cestou a takto navrženou nezbytnou cestou. Za vhodnější nepovažoval ani zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných směřující k vratům, které vedou na veřejnou cestu. Uvedl, že na pozemcích žalovaných končí zpevněný povrch ve vzdálenosti asi 10-15 m od těchto vrat, a proto by musely být provedeny terénní úpravy. Z tohoto důvodu by některá z těchto variant zatěžovala žalované podstatně více než využívání cesty po již existující asfaltové komunikaci.

Na základě shora uvedeného uzavřel, že jsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty a žalobě vyhověl. Soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem, tedy povolil nezbytnou cestu ve variantě navržené žalobkyní s tím, že o náhradě za zřízení služebnosti a o nákladech řízení rozhodne v konečném rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvoláním žalované 1) a 2) částečným rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-177, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 47 Co 221/2018-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v tom správném znění, že se zřizuje služebnost cesty přes pozemek parc. č. 1685/11 v k. ú. Semily ve vlastnictví žalované 1), ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1685/3, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., parc. č. 1685/8, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a parc. č. 1685/9, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše v k. ú. Semily, a to v rozsahu cesty vytyčeném v geometrickém plánu č. 2983-3/2017 vyhotoveném J. P., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v tom správném znění, že se zřizuje služebnost cesty přes pozemky parc. č. 1685/1, parc. č. 1685/10 a parc. č. 1689/1 v k. ú. Semily ve vlastnictví žalované 2), ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1685/3, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., parc. č. 1685/8, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a parc. č. 1685/9, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše v k. ú. Semily, a to v rozsahu cesty vytyčené v geometrickém plánu č. 2983-3/2017 vyhotoveném J. P., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. I odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně si nezpůsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Vyšel z toho, že žalobkyně při nabytí nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2007 věděla, že jde o nemovitosti „izolované“ uvnitř areálu, který je oplocen a je uzamykatelný, tedy o nemovitosti bez přístupu z veřejné cesty. Zohlednil dobu koupě a skutečnost, že k nemovitostem vede skrze tento areál asfaltová komunikace využívaná i dalšími osobami. V době nabytí vlastnického práva nebylo žalobkyni žádným způsobem bráněno v užívání přístupové asfaltové komunikace. Přihlédl také k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně se pokusila o zajištění přístupu na základě zřízení věcného břemene, a to za obvyklou cenu.

V souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně nepovažoval za vhodnější zřízení nezbytné cesty na základě alternativních variant navržených žalovanými. Poznamenal, že části pozemků, přes které navrhovaly vést nezbytnou cestu žalované, nejsou zpevněné, veřejná cesta je úzká a takto navržená nezbytná cesta by navazovala kolmo na veřejnou cestu. Zohlednil také terénní nerovnost mezi dotčenými pozemky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaná 1) i žalovaná 2) dovolání, jejichž přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v nichž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (obě žalované podaly samostatné dovolání, jelikož jsou však dovolací námitky obdobné, bude dále z důvodu procesní ekonomie o těchto dovoláních pojednáno společně). Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zčásti na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zčásti na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítají, že v řízení o povolení nezbytné cesty nelze rozhodnout částečným rozsudkem. Soudy obou stupňů rozhodly o zřízení služebnosti, aniž by současně stanovily žalovaným příslušnou přiměřenou náhradu za zřizovanou služebnost. Zákon však předpokládá, že povolení nezbytné cesty i stanovení náhrady musí být uskutečněno současně. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009.

Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu si nezpůsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Poukazují na skutečnost, že žalobkyně si byla při nabytí nemovitostí vědoma, že nemovitosti jsou v uzavřeném areálu a nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. Žalobkyně se před nabytím nemovitostí nepokusila o zajištění přístupu z veřejné cesty, takový návrh učinila právnímu předchůdci žalované 2) až po nabytí nemovitosti. Žalobkyně se tak spoléhala na povolení nezbytné cesty na základě rozhodnutí soudu. Takové jednání žalobkyně související s nabytím nemovitostí je nutné posoudit jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“), a proto neměla být nezbytná cesta v projednávané věci povolena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).

V této souvislosti se žalované neztotožňují ani se závěrem odvolacího soudu, že je nutné při posouzení jednání žalobkyně jako žadatelky o nezbytnou cestu ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. zohlednit, že žalobkyně nabyla nemovitosti před 1. 1. 2014, kdy bylo možné zajistit přístup k nemovitostem na základě zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák., přičemž podmínky pro povolení nezbytné cesty podle tohoto právního předpisu byly mírnější než podmínky stanovené o. z. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, proto musí soud vycházet z právní úpravy účinné v době jeho rozhodování. Nelze tak přihlédnout k tomu, že k nabytí nemovitostí došlo před 1. 1. 2014. Tuto právní otázku považují žalované v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou.

Žalovaná 2) napadá také závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla při nabývání nemovitosti jednat hrubě nedbale, a to s ohledem na žádost právní předchůdkyně žalobkyně o zřízení věcného břemene adresovanou právnímu předchůdci žalované 2). Považuje za důležité, že žalobkyně věděla o absenci přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty a svým jednáním se nepokusila takový přístup zajistit.

Žalované v dovolání dále namítají, že odvolací soud se při řešení právní otázky vhodnějšího spojení nemovitostí žalobkyně s veřejnou cestou na základě možností navržených žalovanými odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Poukazují na skutečnost, že jimi navržená varianta nezbytné cesty směřující k vratům, která vedou na veřejnou cestu, rovněž zajišťuje dostatečné spojení nemovitostí žalobkyně s veřejnou cestou. Takto zřízená nezbytná cesta bude pro žalované jako vlastníky dotčených pozemků méně obtěžující a k zásahu do jejich vlastnického práva dojde pouze v nezbytně nutném rozsahu. Neztotožňují se ani se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že náklady na vybudování takové cesty by byly nepřiměřené v porovnání s možností využití stávající cesty na pozemcích žalovaných. Odvolací soud totiž žádným způsobem výši těchto nákladů nezjišťoval, a proto ani nemohl tento závěr přijmout.

Žalovaná 1) v dovolání také namítá, že nezbytná cesta neměla být v poměrech projednávané věci povolena, protože přes pozemky žalovaných vede účelová komunikace. Žalobkyně je tak oprávněna domáhat se přístupu k nemovitostem na základě titulu vyplývajícího z existence této účelové komunikace.

Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.

K námitce, že v řízení o povolení nezbytné cesty nelze rozhodnout mezitimním rozsudkem:

Na úvod této části rozhodnutí Nejvyšší soud poznamenává, že i když odvolací soud i soud prvního stupně označují své rozhodnutí jako rozsudek částečný ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. věty druhé, z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se jedná o rozsudek mezitimní ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. věty druhé. Soudy nižších stupňů rozhodly toliko o nároku žalobkyně na povolení nezbytné cesty – zřízení služebnosti, aniž by současně stanovily příslušnou přiměřenou náhradu za takto zřízenou služebnost ve smyslu § 1029 o. z.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že v rámci řízení o povolení nezbytné cesty je vyloučeno rozhodnout o povolení nezbytné cesty mezitimním rozsudkem, jímž by bylo samostatně rozhodnuto pouze o povolení nezbytné cesty bez dalšího. V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, dovolací soud vyložil, že mezitimním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). K tomu poznamenal, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím, přičemž zřízení služebnosti a stanovení výše přiměřené náhrady za ni není ve vztahu základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. Z těchto důvodu není možné v řízení o povolení nezbytné cesty rozhodnout mezitimním rozsudkem.

Pokud odvolací soud rozhodl v posuzované věci o povolení nezbytné cesty mezitimním rozsudkem, spočívá jeho rozhodnutí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné.

K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, protože žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.:

Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., soud nezbytnou cestu nepovolí, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018 (dále jen „R 37/2018“), Nejvyšší soud vysvětlil, že „hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016).

Dále uvedl, že „koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost).“

V témže rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016).

Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí R 37/2018 také poznamenal, že „při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“

K uvedenému výkladu dovolací soud dodává, že s ohledem na obecné intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 1 o. z. se veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty posuzují již podle § 1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat pouze jednání, která nastala až po 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015).

Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).

V posuzované věci považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jednání žalobkyně v souvislosti se zajištěním přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty nelze označit jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.

Předně je třeba uvést, že v souvislosti se zajištěním přístupu při nabývání nemovitosti je nutné posoudit především právní jednání žalobkyně, a nikoliv její právní předchůdkyně, neboť žalobkyně je žadatelkou o povolení nezbytné cesty. Žalobkyně nabyla nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2007, a proto je nutné hodnotit primárně její vlastní jednání v souvislosti se zajištěním přístupu k nabývaným nemovitostem. Navíc lze v projednávané věci poukázat na to, že i právní předchůdkyně věděla, že kupuje nemovitosti bez přístupu z veřejné cesty (s ohledem na tuto skutečnost byla stanovena i jejich kupní cena) a nepokusila se před nabytím nemovitosti přístup zajistit.

Je nezbytné zejména zohlednit, že žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2007, přičemž v této kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že probíhá u příslušného soudu řízení o zřízení věcného břemene k převáděným nemovitostem ve prospěch vlastníka těchto nemovitostí. Žalobkyně tedy věděla o absenci přístupu k nabývaným nemovitostem a byla si vědoma toho, že probíhá soudní řízení o zajištění přístupu k nemovitostem z nezbytné cesty. Z provedeného dokazování se podává, že žalobkyně před nabytím nemovitých věcí o zajištění přístupu s vlastníky přilehlých pozemků nejednala a nepokusila se přístup zajistit.

Jelikož žalobkyně o absenci přístupu k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty věděla, nemohla být z těchto důvodu ani v dobré víře v existenci přístupové komunikace vyvolané např. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který by pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.

Souhrnně řečeno shora uvedené okolnosti upozorňovaly žalobkyni na to, že k nabývaným nemovitostem není zajištěn přístup. Současně žalobkyně žádným způsobem neusilovala o zajištění tohoto přístupu.

Za takové situace je pouhé spolehnutí se na výsledek řízení o povolení nezbytné cesty ze strany žalobkyně zjevně neopatrné. Žalobkyně se přinejmenším měla pokusit o jednání s tehdejšími vlastníky přilehlých pozemků o zajištění přístupu nebo o zjištění, proč dosud nedošlo k dohodě a co je v dosavadních vztazích problematické (např. zda je to cena za zřízení věcného břemene nebo trasa, kudy má nezbytná cesta vést). Při nabývání nemovitosti musela zvážit rizika spojená s tím, že žaloba o povolení nezbytné cesty bude zamítnuta (a důsledky z toho plynoucí). Žaloba o povolení nezbytné cesty nevede totiž k automatickému povolení práva cesty, ale žalobě lze vyhovět pouze za přesně stanovených podmínek, které jsou v obecné rovině doprovázeny zdůrazněným zákonným požadavkem na minimalizaci zásahu do práv vlastníka pozemku, přes který by měla nezbytná cesta vést, neboť tím dochází k zásadnímu, a zpravidla dlouhodobému, zásahu do vlastnického práva proti vůli vlastníka (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 581/2018).

Opodstatněná je také námitka žalovaných, že nelze jednání žalobkyně v souvislosti se zajištěním přístupu k nabývaným nemovitostem, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, hodnotit jinak (slovy soudu prvního stupně „benevolentněji“) než jednání uskutečněné po 1. 1. 2014.

Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, protože teprve tímto rozhodnutím je založen právní vztah mezi oprávněným a povinným. Vzhledem k tomu je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat jenom jednání, která nastala po 1. 1. 2014. Již za předchozí zákonné úpravy si musel být vlastník nemovitosti, který žádá o povolení nezbytné cesty, vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18).

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s řešením otázky, zda si žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné.

K námitce, že nezbytná cesta měla být povolena v jedné z variant navržených žalovanými, a nikoliv způsobem navrženým žalobkyní (za předpokladu, že by byly splněny ostatní podmínky pro povolení nezbytné cesty):

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, dovodil, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi.“ K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017.

V dovolacím přezkumu prozatím neobstojí ani úvahy odvolacího soudu, že nezbytná cesta má být povolena ve variantě navržené žalobkyní.

Žalované navrhly v průběhu řízení další dvě možnosti, kudy lze vést nezbytnou cestu. V první z těchto variant se napojovala nezbytná cesta na veřejnou cestu v místě u betonového plotu, kde jsou složeny věci ve vlastnictví neznámé osoby (dále rovněž jako „varianta 1“). V případě druhé varianty by nezbytná cesta vedla k vratům ústícím na tuto veřejnou cestu (dále rovněž jako „varianta 2“). Soud prvního stupně se zabýval oběma těmito variantami a u každé z nich odůvodnil, proč nepovažuje povolení nezbytné cesty konkrétní variantou za vhodné. Odvolací soud však při zdůvodnění toho, proč není vhodné povolit nezbytnou cestu v navržené variantě 2, vyšel ze skutkových zjištění, které se zjevně vztahují pouze na variantu 1. Z těchto důvodů shledává dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, že není možné povolit nezbytnou cestu ve variantě 2, za předčasnou a nedostatečně odůvodněnou.

Řádně odůvodněna není ani úvaha soudu prvního stupně, že nelze povolit nezbytnou cestu ve variantě 2. Soud prvního stupně pouze uvedl, že „i zde by musely být provedeny terénní úpravy, neboť cesta mířící k bráně, končí před ní ve vzdálenosti 10-15 m.“ Z rozhodnutí tak není zřejmé, proč pouze tato skutečnost tudy neumožňuje cestu vést. Navrhují-li to samy žalované, neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že realizace této varianty by žalované zatěžovala podstatně více než varianta navržená žalobkyní (po stávající asfaltové komunikaci), se kterou žalované nesouhlasí.

Lze také poznamenat, že oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr soudů obou stupňů, že zřízení nezbytné cesty některou z variant navržených žalovanými by bylo nákladné. K těmto skutečnostem totiž soudy neprovedly žádné dokazování.

Soudy obou stupňů (budou-li splněny ostatní podmínky pro povolení nezbytné cesty) tak znovu posoudí především variantu 2 navrženou žalovanými, a to s ohledem na požadavek na minimalizaci zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku s tím, že je třeba při povolení nezbytné cesty vybrat tu možnost, která bude pro vlastníky zatíženého pozemku nejméně obtěžující. Při posuzování této varianty zohlední rovněž náklady na zřízení této cesty. V souvislosti s výší nákladů na zřízení nepovolí cestu za předpokladu, že by výše nákladů byla nepřiměřeně vysoká v porovnání s újmou, kterou by pro žalované představovalo povolení nezbytné cesty ve variantě navržené žalobkyní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu i v této části spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak i v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je důvodné.

K námitce žalované 1), že nezbytná cesta neměla být povolena, protože se žalobkyně může domáhat požadovaného přístupu z titulu existence účelové komunikace vedoucí k těmto nemovitostem:

Nejvyšší soud v rozsudku 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, vyložil, že nemá-li vlastník nemovitosti nacházející se v uzavřeném areálu svolení vlastníka účelové komunikace k jejímu užívání (§ 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), může se vlastník nemovitosti domáhat za podmínek § 151o odst. 3 obč. zák. domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno.

Shora uvedené závěry se uplatní rovněž v poměrech projednávané věci. Nemá-li tudíž žalobkyně svolení vlastníka účelové komunikace nacházející se v uzavřeném areálu k jejímu užívání, může se domáhat povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z.

Z uvedeného se podává, že dovolání není v této části přípustné podle § 237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru