Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3446/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaObnova řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3446.2019.1
Dotčené předpisy

§ 228 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 972/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3446/2019-617

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému P. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. září 2016, č. j. 12 C 414/2009-398, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. června 2019, č. j. 29 Co 286/2018-595, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 12 C 414/2009-556, zamítl žalobu na obnovu řízení, kterou se žalovaný domáhal obnovy řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za náhradu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 29 Co 286/2018-595, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny.

Žalovaný v dovolání předkládá dovolacímu soudu k vyřešení tři procesní otázky. Za prvé, zda lze považovat pravomocné rozhodnutí soudu, které řeší platnost výpovědi z nájmu bytu odlišně od řešení, ke kterému soud dospěl v rámci posouzení předběžné otázky, za důvod pro povolení obnovy řízení; při řešení této otázky se podle žalovaného odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. Cpj 67/82, 20 Cdo 322/98, 32 Cdo 2996/2010). Za druhé, zda je odvolací soud vázán posouzením otázky platnosti výpovědi z nájmu bytu v novém rozhodnutí soudu, pokud již sám tuto otázku vyřešil v rámci posouzení předběžné otázky; tato otázka podle žalovaného v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Za třetí, jaký je správný postup soudu při posuzování platnosti výpovědi z nájmu bytu, zda se nejprve posuzuje platnost tohoto právního úkonu, následně dodržení lhůty a teprve poté důvodnost výpovědi, či zda mělo být pořadí odlišné; tato otázka podle žalovaného rovněž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Důvodnost dovolání spatřuje žalovaný v nesprávném právním posouzení věci při řešení shora uvedených procesních otázek. Odvolací soud měl žalovaným předkládaný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 18 C 82/2017-51, především posoudit tak, že s ohledem na odlišné hodnocení platnosti výpovědi z nájmu bytu v tomto rozhodnutí oproti závěru o neplatnosti výpovědi, k níž soud dospěl v rámci posouzení předběžné otázky v původním řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je nezbytné toto rozhodnutí považovat za důvod pro obnovu řízení, neboť výše vypořádacího podílu by měla být stanovena, s ohledem na zánik práva nájmu bytu platnou výpovědí, pouze na základě ocenění členského podílu v družstvu bez práva nájmu bytu.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaný také v tom, že pokud by Okresní soud v Liberci zamítl žalobu pro opožděnost, aniž by vyřešil otázku, zda výpověď z nájmu bytu je platná či neplatná, postupoval by v rozporu s obecnou povinností soudu přihlédnout k absolutní neplatnosti právního úkonu. S ohledem na to, že však Okresní soud v Liberci výslovně uvedl, že žaloba byla podána opožděně, ale zároveň konstatoval, že důvody výpovědi v daném případě dány byly, neboť existoval dluh na nájemném, lze uzavřít, že Okresní soud v Liberci hodnotil výpověď z nájmu bytu jako platnou, nikoliv, že se platností výpovědi ve svém rozhodnutí nezabýval, jak naznačuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud tedy s ohledem na existenci tohoto rozhodnutí neměl činit žádné další úvahy ohledně platnosti či neplatnosti výpovědi, případně její účelovosti, nýbrž měl převzít jednoznačný závěr o platnosti výpovědi vyplývající z rozhodnutí Okresního soudu v Liberci.

Odvolací soud podle žalovaného zároveň na základě předloženého rozhodnutí nesprávně dovodil, že Okresní soud v Liberci postupoval tak, že nejprve zhodnotil, zda byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podána ve lhůtě, a teprve poté se pouze okrajově věnoval důvodům výpovědi. Tato úvaha odvolacího soudu je podle žalovaného nesprávná, a to proto, že jediný korektní postup je takový, že soud předně posoudí platnost či neplatnost právního úkonu a podle výsledku tohoto posouzení se danou věcí teprve zabývá z pohledu dodržení lhůty pro podání žaloby a případně důvodu výpovědi; jakýkoliv jiný postup by byl nerespektováním příslušných ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů.

Na základě uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost posouzení rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 18 C 82/2017-51, jakožto možného důvodu obnovy řízení. Toto rozhodnutí podle žalovaného řeší odlišně otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jehož obnovu žalovaný navrhuje, řešena jako předběžná otázka. Žalovaný má za to, že pokud odvolací soud nepovažoval toto rozhodnutí za důvod pro povolení obnovy řízení, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Ustálená judikatura dovolacího soudu sice připouští, že dodatečné vydání nového pravomocného rozhodnutí, které řeší odlišně otázku, která byla řešena jako otázka předběžná v rámci jiného řízení, může být důvodem pro povolení obnovy tohoto řízení (srovnej rozhodnutí citovaná žalovaným v dovolání – „Cpj 67/82, 32 Cdo 2996/2010“), nicméně tato úvaha nemůže platit bez výjimky, neboť existenci důvodu obnovy řízení je třeba vždy posuzovat s ohledem na konkrétní případ a pro konkrétní řízení.

Odvolací soud v řízení o žalobě na obnovu řízení nepochybil, když po podrobné úvaze zhodnotil, že závěry uvedené v žalovaným předkládaném rozsudku Okresního soudu v Liberci nejsou skutečností či důkazem, jež by mohly pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí v obnoveném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a nebyl tudíž shledán důvod pro povolení obnovy tohoto řízení. Úvaha odvolacího soudu nevychází z toho – jak naznačuje v dovolání žalovaný – že by existence pravomocného rozhodnutí, které řeší odlišně předběžnou otázku, nemohla být bez dalšího důvodem pro povolení obnovy řízení (což by samo o sobě nepochybně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bylo), nýbrž je založena na tom, že z obsahu předloženého rozhodnutí spolu se zohledněním procesního jednání žalovaného nejen v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale zejména v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 82/2017 a také v dřívějším řízení v téže věci vedeném pod sp. zn. 18 C 69/2016, lze dospět k závěru, že toto rozhodnutí nemůže zvrátit výsledek řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, především co se týče stanovení výše vypořádacího podílu žalobkyně, o jehož snížení na téměř minimální částku žalovaný po celou dobu řízení usiluje.

Odvolací soud při posouzení předkládaného rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 18 C 82/2017-51, jakožto možného důvodu obnovy řízení, vycházel především z toho, že toto rozhodnutí neobsahuje jednoznačný závěr o platnosti výpovědi z nájmu bytu, jak v průběhu řízení o povolení obnovy tvrdil žalovaný. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla totiž zamítnuta pro opožděnost a jakékoliv dílčí závěry Okresního soudu v Liberci o možné existenci důvodu výpovědi z nájmu bytu odvolací soud hodnotil pouze nad rámec rozhodnutí, neboť primárním důvodem zamítnutí žaloby bylo uplynutí zákonem stanovené lhůty. Zhodnotil proto, že z takového rozhodnutí nelze dovozovat závazný závěr obsahující odlišné právní posouzení otázky platnosti výpovědi, která byla v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jehož obnovy se žalovaný domáhá, řešena jako předběžná otázka. Správně tedy uzavřel, že existence tohoto rozhodnutí žalovanému nemůže přinést příznivější rozhodnutí ve věci, co se týče stanovení výše vypořádacího podílu žalobkyně, neboť nejen že předložené rozhodnutí otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu neřeší odlišně od původního posouzení v rámci předběžné otázky, ale s ohledem na zamítnutí žaloby pro opožděnost ji neřeší de facto vůbec (k tomuto blíže viz dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí).

Kromě toho obecné soudy správně zohlednily i jednání žalovaného v průběhu řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a to v prvé řadě v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 69/2016, které skončilo rozsudkem pro uznání, nicméně žalovaný nakonec účelově vzal podanou žalobu zpět tak, aby rozhodnutí, které by potvrdilo, že výpověď z nájmu bytu je neplatná, nenabylo právní moci, neboť pro účely řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný potřeboval podpořit závěr opačný, tedy že výpověď je platná, aby předmětem ocenění bylo pouze členství v bytovém družstvu, ovšem nikoliv včetně práva nájmu bytu, a žalovaný tak byl povinen vyplatit žalobkyni na vypořádacím podílu pouze zlomek ceny. Uvedeným se zabýval i dovolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 3838/2017-531), kde poukázal i na porušení dobrých mravů a zneužití práva ze strany žalovaného, jehož jednání hodnotil od počátku jako účelové s úmyslem zkrátit podíl žalobkyně na společné věci. Z dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu mimo jiné vyplývá, že i kdyby byla výpověď z nájmu bytu v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci hodnocena jako platná (jako že nebyla), nemělo by to na rozhodnutí ve věci z hlediska stanovení výše vypořádacího podílu žádný vliv, neboť jak výpověď ze strany bytového družstva (jehož je navíc žalovaný předsedou), tak i celé řízení o určení neplatnosti výpovědi bylo ryze účelovým jednáním žalovaného s úmyslem zaplatit žalobkyni co nejméně, a proto mu byla uložena povinnost k náhradě vypořádacího podílu ve výši stanovené na základě hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, a to včetně práva nájmu bytu.

Na výše uvedených závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit, neboť další procesní postup žalovaného v řízení o opětovně podané žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 82/2017, která byla žalovaným podána s vědomím její opožděnosti a pouze ve snaze získat zamítavé rozhodnutí, které by následně mohlo být předloženo v řízení o povolení obnovy na důkaz toho, že výpověď byla platná, dovolací soud pouze utvrzuje ve správnosti závěru o účelovosti jednání žalovaného.

Dovolací soud proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že se odvolací soud při posuzování existence důvodu pro povolení obnovy řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho úvahy jsou zcela přiměřené okolnostem daného případu a lze se s nimi plně ztotožnit.

S výše uvedeným souvisí i druhá otázka předkládaná žalovaným v dovolání, a sice zda je soud vázán posouzením platnosti výpovědi z nájmu bytu v novém rozhodnutí soudu, pokud již sám tuto otázku (odlišně) vyřešil jako předběžnou otázku; žalovaný má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Tato otázka rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

Především je třeba opět zdůraznit, že žalovaným předkládané rozhodnutí Okresního soudu v Liberci otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu odlišně neřeší, respektive (jak již bylo nastíněno výše a bude v odůvodnění tohoto rozhodnutí rozebráno dále u poslední námitky žalovaného) ji neřeší a nemá řešit vůbec, protože žaloba byla podána opožděně.

Nad rámec však dovolací soud uvádí, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku je již obsažena v ustálené judikatuře dovolacího soudu týkající se prejudiciálních otázek a nejedná se tudíž o otázku v rozhodovací praxi neřešenou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že „pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.“ [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Obdobně se k této problematice staví i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého „pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Znamená to, že soud není vázán posouzením předběžné otázky vyjádřeným pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky bylo přímo předmětem sporu. Aby bylo řešení předběžné otázky závazné pro další spory, musela by tedy být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí“ [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2478/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V této konkrétní věci by tedy soud mohl být s ohledem na výše citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu žalovaným předkládaným rozhodnutím vázán (a jednalo by se zároveň i o důvod pro povolení obnovy), ovšem pouze za předpokladu, že by zde nebyly dány specifické okolnosti případu. V prvé řadě by se skutečně muselo jednat o rozhodnutí, které by závazně konstatovalo platnost výpovědi z nájmu bytu, resp. o rozhodnutí, které by se platností výpovědi věcně zabývalo (k tomuto také viz odůvodnění tohoto rozhodnutí k poslední námitce žalovaného), a zároveň by zde nesměly být okolnosti účelového jednání žalovaného a předchozí závěry dovolacího soudu v této věci, že otázka platnosti výpovědi není – s ohledem na porušení dobrých mravů a zneužití práva ze strany žalovaného – v dané věci vůbec podstatná a při stanovení výše vypořádacího podílu je nezbytné vycházet z ocenění členského podílu v bytovém družstvu včetně práva nájmu bytu, nehledě na to, zda by byla výpověď z nájmu bytu novým rozhodnutím hodnocena jako platná či neplatná.

Nakonec žalovaný v dovolání předkládá otázku, jaký je správný postup soudu v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy v jakém pořadí mají být zohledněny jednotlivé rozhodné skutečnosti. Soud má podle žalovaného nejprve vyřešit otázku platnosti či neplatnosti výpovědi a teprve poté se zabývat dodržením lhůty pro podání žaloby a případně samotnými důvody výpovědi, neboť jiný postup by nerespektoval povinnost soudu přihlédnout k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti. Žalovaný má za to, že se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou.

Ani poslední otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že šedesátidenní lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, která počíná běžet ode dne doručení výpovědi nájemci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, rozsudek ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, usnesení ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3770/2008, usnesení ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4821/2009, nebo rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Z uvedeného vyplývá, že po uplynutí této lhůty právo nájemce (s úspěchem) namítat u soudu neplatnost výpovědi zaniká. Judikatura dovolacího soudu dále dovozuje, že je tomu tak z toho důvodu, že pokud nájemce obdrží písemný projev vůle pronajímatele směřující k ukončení nájmu bytu, je na něm, aby se o svá práva staral, zejména pokud se jedná o právo nájmu bytu, jehož prostřednictvím je uspokojována jedna z jeho základních lidských potřeb – potřeba bydlení (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008). Není-li proto žaloba podána v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, nájemní poměr uplynutím výpovědní lhůty skončí a žalobu na určení neplatnosti výpovědi již nelze s úspěchem podat.

Z výše uvedeného lze proto jednoznačně dovodit, že v případě podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu až po uplynutí prekluzivní lhůty, nelze očekávat jiný výsledek řízení, než že taková žaloba bude zamítnuta z důvodu opožděnosti, neboť právo nájemce takovou žalobu s úspěchem podat uplynutím šedesátidenní lhůty zaniklo. Rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž dovozuje, že omezení možnosti uplatnění práva nájemce domáhat se neplatnosti výpovědi na zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu je v zájmu právní jistoty v nájemních vztazích namístě, neboť i v této, byť časově omezené, lhůtě má nájemce možnost prostřednictvím podané žaloby zabránit důsledkům spojeným s doručením výpovědi z nájmu bytu, a pokud tak neučiní, není rozumného důvodu pro to, aby důsledky jeho nečinnosti šly k tíži pronajímatele. Navíc je i v zájmu nájemce, s ohledem na jeho případnou povinnost tvrzení a povinnost důkazní v rámci řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, aby toto řízení proběhlo co možná nejdříve po doručení výpovědi (srovnej výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007).

S odkazem na výše citované judikatorní závěry je zjevné, že dodržení zákonem stanovené šedesátidenní lhůty ve smyslu § 711 odst. 3 obč. zák. je pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nezbytným předpokladem jejího věcného projednání, neboť uplynutím této lhůty právo nájemce s úspěchem se domáhat určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zaniká, i kdyby šlo o výpověď absolutně neplatnou.

Uvedené lze však uzavřít i v obecné rovině s ohledem na samotný smysl a účel existence zákonem stanovených prekluzivních lhůt, neboť by bylo samozřejmě protismyslné, pokud by soud žalobu nejprve projednával po věcné stránce, prováděl by dokazování, a teprve poté by se zabýval vůbec včasností takové žaloby s ohledem na zákonem stanovenou prekluzivní lhůtu, jejíž zmeškání má za následek zánik práva.

A pokud snad žalovaný namítá, že Okresní soud v Liberci v jím předkládaném rozhodnutí uvedl, že zde na základě tvrzení bytového družstva důvod výpovědi shledává, šlo o pouhé konstatování nad rámec odůvodnění rozhodnutí, navíc dovozeného pouze na základě tvrzení dvou ze tří účastníků řízení a bez provedeného dokazování, nicméně primárním důvodem zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musela být opožděnost (viz formulace – „ale zejména podaná po uplynutí zákonné lhůty“). K tomuto závěru dospěly v řízení o žalobě na obnovu řízení jak soud prvního stupně, tak soud odvolací a dovolací soud jim v tomto směru nemá čeho vytknout a s jejich závěrem, že předmětné rozhodnutí Okresního soudu v Liberci nemůže žalovanému přinést příznivější rozhodnutí ve věci, se plně ztotožňuje.

Rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro opožděnost (tedy bez věcného projednání žaloby a definitivního závěru o platnosti či neplatnosti výpovědi ve výrokové části rozhodnutí) nemůže jakousi „obrácenou logikou“, jak dovozuje žalovaný, představovat závazný závěr o platnosti výpovědi, neboť platnost výpovědi nemohla být v případě zmeškání lhůty k podání žaloby soudem vůbec posuzována.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru