Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3374/2012Usnesení NS ze dne 16.05.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3374.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c)) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2362/13 ze dne 22.04.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3374/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. M., bytem v P., J. 5, zastoupené Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované E. K., bytem v P., J. 3, zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 343/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2012, č. j. 17 Co 176/2011-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2011, č. j. 8 C 343/2009-56, určil, že „pozemek parc. č. 3615/3, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště P., na LV pro obec a k. ú. P., byl ke dni 15. 1. 2000 ve výlučném vlastnictví L. B., posledně bytem P., J. 5“ (dále též jen „předmětný pozemek“) - (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 17 Co 176/2011-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Jestliže tedy dovolatelka v dovolání namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu z pohledu, že se nezabýval jejími odvolacími námitkami, a argumentuje tak dovolacím důvodem spočívajícím v tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje dovolací důvod, jímž přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími námitkami, zpochybňujícími možné vydržení vlastnického práva právní předchůdkyní žalobkyně. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že z hlediska dovolacího přezkumu byla úvaha odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva právní předchůdkyní žalobkyně nadbytečná.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil zřetelný závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně L. B. uzavřela dne 27. října 1947 jako kupující s manžely J. V. a M. R., rozenou V., písemnou kupní smlouvu, na základě níž se stala výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 3615/3 o výměře 25 m² zapsaného v současné době na LV pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště P. Podstatné náležitosti kupní smlouvy, tj. předmět koupě a výše kupní ceny byly v řízení nepochybně prokázány, byť se písemná podoba uzavřené kupní smlouvy do současné doby nedochovala, což však v řízení nemůže jít k tíži žalobkyně.

Tyto závěry odvolacího soudu dovolatelka v dovolání žádným způsobem nenapadá a nezpochybňuje.

Při tomto závěru odvolacího soudu ovšem není zřejmé, proč se odvolací soud zabýval přezkumem závěru soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení. Usuzoval-li snad odvolací soud (ačkoliv to z jeho rozhodnutí přímo nevyplývá), že překážkou závěru o nabytí vlastnického práva byla v řízení prokázána skutečnost, že na základě této smlouvy nedošlo k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy, pak tato okolnost tento závěr neopodstatňuje.

Nejvyšší soud sdílí v této souvislosti závěry vyplývající z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 1995, sp. zn. 3 Cdo 345/93, uveřejněného pod č. 27/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž „ani dříve platný obecný zákoník občanský z roku 1811, ani dříve platný obecný knihovní zákon (zákon č. 95/1871 ř. z.) neobsahovaly ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy a po jejímž uplynutí by se mělo za to, že převodní smlouva pozbývá závaznosti či účinnosti. Vzhledem k ustanovení § 562 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. dovršily se dnem účinnosti tohoto zákona podmínky pro převod vlastnictví nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize“.

K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 33 Cdo 267/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2000, str. 370, v rozsudku ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 1562/2003, usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010 nebo usnesení ze dne 25. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3056/2008, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz

Dovolatelka dále uplatnila dovolacího důvod nesprávného právního posouzení věci.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolání však nevymezuje žádnou právní otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud nezjistil ani z obsahu dovolání nic, z čeho by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítajícího nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka poukazuje na skutečnost, že předmětný pozemek byl v době jeho prodeje právní předchůdkyni žalobkyně součástí pozemku parc. č. 149/14. Tento pozemek byl dne 18. 9. 1951 přečíslován na pozemek parc. č. 3615. V souvislosti s výkupem pozemků pro výstavbu sídliště byla část pozemku parc. č. 3615 podle geometrického plánu č. zak. 915-0033-209/66 ze dne 19. 8. 1966 sloučena do pozemku parc. č. 3631 a zbytek pozemku byl nadále evidován pod parc. č. 3615 s výměrou 110 m². Tento stav zůstal nezměněn až do roku 2002, kdy dovolatelka, jako vlastnice pozemku, na základě svého rozhodnutí zadala vytvoření geometrického plánu, kterým se rozhodla rozdělit pozemek parc. č. 3615. Geometrickým plánem č. zak. 3073-550/2002 ze dne 29. 4. 2002 pak došlo mimo jiné k vytvoření pozemku parc. č. 3615/3 o výměře 25 m² a to z původního pozemku parc. č. 3615 o výměře 110 m². Pozemek, ve vztahu ke kterému nalézací soudy určily vlastnické právo, tak ke dni úmrtí právní předchůdkyně žalobkyně neexistoval, a soudy tak k tomuto pozemku nemohly určit výlučné vlastnické právo právní předchůdkyně žalobkyně.

Byť touto námitkou dovolatelka především vystihuje poukaz na to, že rozhodnutí nalézacích soudů je materiálně nevykonatelné, čímž naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., stěžejní v této souvislosti je, že uvedenou námitkou nebyl dovolací soud ani oprávněn se zabývat.

Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Jestliže tedy uvedenou námitku neuplatnila dovolatelka ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a přichází s ní až v rámci podaného dovolání, nemohl k ní dovolací soud přihlížet a ani se jejím obsahem zabývat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru