Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3373/2013Rozsudek NS ze dne 25.06.2015

HeslaSpoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3373.2013.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 1 obč. zák.

§ 222a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3373/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V., Č., zastoupeného Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, proti žalovaným: 1) L. Ch., Č., a 2) Mgr. A. H., P.– P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 19, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 434/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 28 Co 225/2012-175, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 7 C 434/2009-102, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných 1) a 2) k „domu na pozemku st. parc. č. 1019, pozemku st. parc. č. 1019 a pozemku parc. 1020, vše v kat. území Č., obec Č., zapsaným na LV č. 1982 u Katastrálního úřadu pro Středočeský Kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ“ (dále již „předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného 1) s tím, že žalobci náleží podíl ve výši 2/3 na předmětných nemovitostech a žalovanému 1) podíl ve výši 1/3. Ve výroku II. dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na vyrovnání žalované 2) částku ve výši 1 900 000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve výrocích III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalovaného 1) rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 28 Co 225/2012-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k předmětným nemovitostem a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly: žalobci 1/3, 1) žalovanému 1/3 a 2) žalované 1/3 (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - V.).

Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně k odlišnému právnímu závěru, když zdůraznil, že věc nelze přikázat do vlastnictví spoluvlastníku, který s tím nesouhlasí, a to i kdyby u tohoto spoluvlastníka byly předpoklady pro účelné využití věci a byl solventní. Protože nemovitosti nešlo reálně rozdělit a jejich přikázání do vlastnictví některého z účastníků bránilo to, že ani jeden z žalovaných o ně neměl zájem a žalobce nebyl solventní, rozhodl o nařízení jejich prodeje a rozdělení výtěžku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2012) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který spoluvlastnictví účastníků zrušil a rozhodl o prodeji předmětných nemovitostí v dražbě, přestože žalobce při jednání u odvolacího soudu vzal svůj žalobní návrh v celém rozsahu zpět. Domnívá se, že soud I. stupně ani odvolací soud není oprávněn rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jiným způsobem, než jak je některým z účastníků navrhováno. Má za to, že mu přísluší dispozice s žalobním návrhem, a to jednak ve formě žalobního petitu, tak i možnosti vzít žalobu zpět.

Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o zrušení podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.].

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. prosince 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Dovolatel předně namítá, že soud není oprávněn rozhodnout o vypořádání podílového spoluvlastnictví jiným způsobem, než jak je některým z účastníků navrhováno.

Podle ust. § 142 odst. 1 obč. zák. „nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů“.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným (tzv. iudicium duplex – srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor č. C 2843). To, že žalobce požadoval jiný způsob vypořádání, tedy ještě neznamená, že soudy nemohly spoluvlastnictví vypořádat odlišně.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264, dále vysvětlil, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený pro prodej věci v podílovém spoluvlastnictví a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit (ke shodnému názoru se dovolací soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1344/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Jestliže tedy ani jeden ze žalovaných nemá zájem o předmětné nemovitosti a žalobce není schopen ostatním spoluvlastníkům zaplatit přiměřenou náhradu, přichází v úvahu pouze třetí způsob vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, kterým je nařízení prodeje předmětných nemovitostí.

Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání ani nařízená exekuce na majetek některého ze spoluvlastníků. Dojde-li po nařízení exekuce (nebo výkonu rozhodnutí) prodejem spoluvlastnického podílu ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a povinný tak pozbude svůj spoluvlastnický podíl, bude v exekučním řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví a exekuce bude vedena proti nabyvateli podílu (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 255/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, č. 141, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2562 s.)

Co se týká námitky dovolatele, že mělo dojít (poté, co vzal žalobu zpět) k zastavení řízení ve věci, nikoli k rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zjistil, že usnesením ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 28 Co 225/2012-168, které nabylo právní moci dne 15. listopadu 2012, rozhodl odvolací soud podle § 222a odst. 2 o. s. ř. o tom, že zpětvzetí žaloby není účinné, když dovodil, že žalovaná 2) se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů nesouhlasila. V souladu s § 222a odst. 2 věta druhá za středníkem odvolací soud po právní moci tohoto usnesení pak v řízení pokračoval. Namítaná vada řízení proto není dána.

Nad rámec tohoto zjištění dovolací soud poznamenává, že k posuzování právní otázky, co jsou to vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor např. v usnesení ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, podle kterého „relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé“.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru