Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3360/2019Rozsudek NS ze dne 27.11.2019

HeslaBezpodílové spoluvlastnictví manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3360.2019.1
Dotčené předpisy

§ 150 obč. zák. ve znění do 31.07.1998


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3360/2019-889

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Lenky Benešovské, se sídlem v Brně, Adamovská 97/17, správkyně konkurzní podstaty Z. N., proti žalované J. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 945/2001, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-810, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-810, se k dovolání žalobkyně ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 9 C 945/2001-413, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) žalované a Z. N. (dále jen „úpadce“) tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY, dále pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY, vedený u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY, a žalobkyni do výlučného vlastnictví přikázal rodinný dům č. p. XY, nacházející se na ulici XY v XY, na pozemku parc. č. XY, dále pozemky parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 14 Co 211/2011-803, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2018, č. j. 14 Co 211/2011-810, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z BSM úpadce a žalované přikázal úpadci: a) pozemek parc. č. XY o výměře 579 m2, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, a b) pozemek parcelní číslo XY o výměře 445 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba číslo popisné XY, rodinný dům, a pozemek parcelní číslo XY o výměře 671 m2, zahrada, v katastrálním území XY (výrok I.). Dále přikázal žalobkyni zaplatit z konkurzní podstaty úpadce na vypořádání podílu žalované 8 738 532 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.–V.).

Vypořádávané nemovitosti byly oceněny v první fázi odvolacího řízení, avšak požadavek na jejich ocenění k datu rozhodnutí vyvolal podle odvolacího soudu potřebu vyhotovení aktuálního znaleckého posudku na jejich obvyklou (tržní) cenu podle stavu ke dni zániku BSM, ale podle nyní platných cen. Proto usnesením ze dne 28. 11. 2017 ustanovil znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. Luboše Krátkého a uložil mu stanovit aktuální tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Znaleckým posudkem č. XY z 12. 4. 2018 znalec ocenil rodinný dům účastníků (č. p. XY) se souvisejícími pozemky (parc. č. XY a XY) na 6 500 000 Kč a pozemek pod restaurací (parc. č. XY) na 1 000 000 Kč. Ve znaleckém posudku znalec výslovně uvedl, že omezení vlastnického práva nejsou v ocenění zohledněna.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.

Žalobkyně ve svém dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako otázku neřešenou vymezuje, zda soud může při vypořádání BSM určit jednomu z manželů podíl na hodnotě vypořádávaných nemovitostí, aniž přitom od hodnoty nemovitostí odečte finanční závazky, které na nich váznou. Odvolací soud v řešené věci žalované přiznal polovinu z vypočtené hodnoty nemovitostí a z výnosů z jejich pronájmu, aniž zohlednil, že všechny nemovitosti byly k datu zániku BSM zatíženy právními povinnostmi. Pokud soud všechny vypořádávané nemovitosti přikazuje do vlastnictví úpadce, má být podle žalobkyně přihlédnuto k finančním závazkům spojeným s nemovitostmi; o jejich výši by měla být snížena hodnota nemovitostí určených k vypořádání a teprve z takto vypočtené částky má být žalované přikázána polovina. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém dovolání napadla přikázání nemovitostí specifikovaných pod bodem b) ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (dále jen „předmětné nemovitosti“) a dále výrok II., neboť pokud by předmětné nemovitosti byly přikázány žalované, byla by částka uložená k vyrovnání podílů nižší. Důvod přípustnosti dovolání spatřuje v nutnosti vyřešit právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, a to ve vztahu k BSM, a která spočívá v tom, zda a v jakém rozsahu mohou být při vypořádávání BSM zohledňovány zájmy věřitelů jednoho z manželů, přestože BSM jako takové není předluženo. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1908/98; v této věci měly být nemovitosti, které nesloužily podnikání úpadce, přikázány jeho manželce. Soud měl podle § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 vycházet z pravidla o stejném podílu. Podle § 14 odst. 1 písm. k) zákona o konkurzu a vyrovnání lze přikázat manželu úpadce při zohlednění práv obou manželů a věřitelů úpadce v rámci vypořádání BSM tu část majetku, se kterou úpadce nepodnikal. Odvolací soud z rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1908/98 dovodil, že nelze přikázat nemovitost do vlastnictví manžela úpadce, vázne-li na ní právo třetí osoby zajišťující pohledávku přihlášenou v konkurzu; a dále, že vzhledem k předlužení BSM převládá zájem věřitelů úpadce na úhradě dluhů. Poté v dovolání podrobně nastiňuje, jak by mohlo vypořádání a uspokojení věřitelů úpadce vypadat. Dále se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda skutková zjištění učiněná odvolacím soudem nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když vycházel z toho, že zástavní právo zřízené finančním úřadem bylo zřízeno k zajištění pohledávek úpadce, přestože z důkazů ve spisu vyplývá, že bylo zástavní právo zřízeno k zajištění závazků, které měl finanční úřad vůči žalované. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že předmětné nemovitosti přikáže do vlastnictví žalované a spolu s tím změní výši vypořádacího podílu, in eventum aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Později navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Účastnice se vzájemně ke svým dovoláním nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“)

– (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Protože v dané věci šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8. 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 7. 1998 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně je důvodné.

Žalobkyně ve svém dovolání vymezila otázku zohlednění právních závad a omezení na věci při jejím oceňování.

Pro řešení této otázky je dovolání přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu k oceňování věcí v BSM potud, že při oceňování věcí se vychází z tzv. obvyklé ceny, ze stavu věci ke dni zániku BSM, ale z její ceny v době vypořádání [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor) pod pořadovým č. C 496, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Žalobkyně namítá, že do těchto východisek nepromítl odvolací soud zatížení nemovitostí zástavními právy, které na nemovitostech vázly ke dni zániku BSM, což se promítlo do obvyklé ceny.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru pod č. C 6296, vysvětlil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci. Jestli např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.

Vždy však musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v Souboru pod č. C 10 331).

Aplikovatelnost těchto závěrů do poměrů vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jako formy spoluvlastnictví pak výslovně Nejvyšší soud potvrdil v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, uveřejněném v Souboru pod č. C 13 301.

Tato obecná východiska konkretizoval Nejvyšší soud v poměrech vypořádání podílového spoluvlastnictví – přičemž uvedené závěry platí i pro vypořádání BSM – v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) potud, že závadou, která může mít vliv na stanovení obvyklé ceny je např. i zástavní právo.

Žalobkyni lze proto přisvědčit v tom smyslu, že byly-li nemovitosti, jež jsou předmětem vypořádání BSM, zatíženy právními vadami ke dni zániku BSM

– neboť z tohoto stavu se při zjišťování aktuální ceny v poměrech oceňování vypořádávaných položek BSM podle ustálené judikatury vycházelo – měla by se tato skutečnost promítnout do úvah odvolacího soudu o určení výše přiměřené náhrady. Z dosavadního stavu dokazování a zjištění odvolacího soudu se pak podává, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem a ke dni zániku BSM byly vedle toho zatíženy nařízenými výkony rozhodnutí.

Odvolací soud však ve svém rozhodnutí právní závady nezohlednil.

Ze znaleckého posudku č. XY, vyhotoveného dne 12. 4. 2018, z něhož odvolací soud vyšel, se jasně podává, že znalec při oceňování vypořádávaných nemovitostí právní vady na nich lpící nezohlednil. To je patrné z formulace: „Tato omezení vlastnického práva nejsou v ocenění zohledněna!“ Odvolací soud pak na tento fakt nijak nereagoval. Dovolací důvod tak byl žalobkyní uplatněn důvodně, a dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zrušit, neboť odvolací soud při vypořádání BSM nevycházel z aktuální ceny vypořádávaných nemovitostí podle stavu ke dni zániku BSM, když ve zjištěné ceně nebyly zohledněny existující právní vady na nemovitostech.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve věcněprávních poměrech v individuálních případech připustila, že lze zohlednit i stav, který nereflektuje ke dni zániku majetkového společenství manželů existující závady na věcech, tyto případy však představují výjimku z obecného pravidla, která musí být odůvodněna konkrétními okolnostmi, které musejí být vysvětleny a odůvodněny. Souhrn těchto výjimek pak zmapovala odborná literatura, na kterou dovolací soud v této souvislosti odkazuje (k tomu srovnej: Králík, M. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podstatně doplněné a přepracované vydání. Praha: Leges, 2014, str. 111).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Dovolání žalované však přípustné není.

Žalovaná v dovolání především nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že všechna vypořádávaná aktiva BSM přikázal úpadci, a pokládá otázku, zda a v jakém rozsahu mohou být při vypořádání BSM zohledněny zájmy věřitelů jednoho z manželů, přestože BSM jako takové není předluženo. Tuto otázku považuje za neřešenou.

Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, a to proto, že nedospěl k závěru, že by v daném případě nebylo BSM předluženo, ale vyšel právě z jeho předlužení.

V závěru dovolání pak žalovaná žádá odpověď na blíže konkretizované otázky.

Především klade otázku, zda v případě vypořádání BSM zaniklého před 1. 8. 1998 prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů, je možné přikázat do majetku manžela úpadce věci spadající do BSM, se kterými úpadce nepodnikal.

Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedospěl k závěru, že postup spočívající v přikázání věcí do majetku manžela úpadce není možný, naopak se zabýval posouzením, zda pro takový postup jsou splněny zákonné podmínky, byť v daném směru dospěl k negativnímu závěru. Ostatně i dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci – rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015 – takový postup nevyloučil.

Dále klade žalovaná otázku, zda při rozhodování o tom, zda věc bude přikázána do majetku manžela úpadce, se přihlíží v prvé řadě k tomu, zda přikázáním věci do majetku manžela úpadce nedojde ke zhoršení postavení věřitele úpadce, který má na této věci věcné právo.

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Je tomu tak proto, že řešení této otázky nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné již z toho důvodu, že původně existující zástavní práva na předmětných nemovitostech v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu již zanikla. Otázku přikázání věcí při existujících věcněprávních závadách tak nemusel odvolací soud vůbec řešit.

Dále klade žalovaná otázku, zda při rozhodování o tom, jestli věc bude přikázána do majetku manžela úpadce, se přihlíží „v druhé řadě“ k tomu, zda přikázáním této věci do majetku manžela úpadce nedojde ke zhoršení postavení věřitele z titulu závazku vzniklého podle § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 7. 1998.

Dovolacímu soudu však smysl položení této otázky není zřejmý, protože ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998 vůbec neupravuje vznik závazků, ale zakotvuje solidární odpovědnost manželů z právních úkonů týkajících se společných věcí.

Jako poslední otázku pak žalovaná žádá posouzení, zda „v ostatních případech“ se při „rozhodování o tom, zda věc bude přikázána do majetku manžela úpadce, přihlíží zejména k principu rovnosti podílů obou manželů a k tomu, aby tento majetek byl prioritně přikázán manželovi úpadce tak, aby byla dorovnána suma majetku, kterou nabyl oproti sumě majetku přikázána do konkurzní podstaty úpadce ve smyslu § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání“.

Princip rovnosti podílů nerozhoduje o tom, komu bude ta která součást BSM přikázána, ale vymezuje výchozí majetkový rozsah, který každému z manželů přísluší ze zaniklého manželského majetkového společenství. Na rozdíl od úpravy podílového spoluvlastnictví občanský zákoník v poměrech BSM (ani následně v poměrech SJM) nestanovil přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání přihlédnout (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1 404). Za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru pod č. C 259). Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání BSM vychází, je i zásada, podle které se věci za zaniklého BSM mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1 404).

Tato obecná východiska je však nutno poměřovat specifiky konkursního řízení.

Již v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého otázka, na základě jakých skutečností dospějí nalézací soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva a některá z nich nebyla přikázána jeho manželce, je na úvaze soudů v nalézacím řízení s tím, že dovolací soud je oprávněn tyto úvahy zpochybnit pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. V tomtéž rozhodnutí pak akceptoval úvahy odvolacího soudu, podle kterých obstál závěr, že jsou splněny předpoklady pro přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví úpadce s tím, že jedním z hledisek, které se prosazují při úvaze o tom, komu bude věc přikázána, je i princip ochrany věřitelů.

Jestliže v souvislosti s úvahou, komu budou nemovitosti přikázány, žalovaná odkazovala na „rozhodnutí dovolacího soudu 31 Cdo 1908/1998“ s tím, že jde o „přesně stejný případ, který je řešen v projednávané věci“, pak odkaz na toto rozhodnutí není přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud neřešil hlediska, podle kterých mají být věci přikázány úpadci nebo do výlučného vlastnictví manželky úpadce, ale vhodnost vypořádání nemovitostí přikázáním do podílového spoluvlastnictví ve srovnání s přikázáním věci manželce úpadce do výlučného vlastnictví.

Ve vztahu k otázce, komu mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, odkazuje především dovolací soud na své předchozí kasační rozhodnutí v této věci, kde poukázal na to, že úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená, protože odvolací soud odůvodnil, proč nemovitosti přikázal úpadci, přičemž zohlednil nejenom princip maximální ochrany věřitelů, ale zabýval se také poměry žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že nemovitosti byly zatíženy zástavními právy.

Oproti stavu, kdy ve věci rozhodoval dovolací soud, pak došlo k tomu, že nemovitosti již nejsou zatíženy zástavním právem. Tuto okolnost také odvolací soud do svého rozhodnutí promítl s tím, že zánik zástavních práv nebyl způsoben finančním plněním žalované, ale postupem žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty, což koresponduje s principem ochrany věřitelů. V této souvislosti zdůraznil, že by „bylo protismyslné“, aby po zaplacení těch závazků, které nemovitosti zatěžovaly, z konkursní podstaty úpadce byla tato nová okolnost zohledněna ve prospěch přikázání takto „odbřemeněné“ nemovitosti do vlastnictví žalované. Současně odvolací soud zdůraznil, že existují nařízené výkony rozhodnutí, které považoval za zatížení ještě intenzivnější než dříve existující zástavní práva. Tato hlediska zobecnil úvahou o významu a účelu konkursního řízení se závěrem, že nejsou splněny podmínky pro „vynětí“ této věci z konkursní podstaty jejím přikázáním do vlastnictví žalované. Současně zohlednil i osobní stav žalované a členů její rodiny s tím, že zohlednění tohoto zájmu není dáno v případě již zletilých a zaopatřených dětí v takovém rozsahu, aby převážilo nad zájmem věřitelů na úhradu dluhů, jimiž bylo BSM předluženo a z něhož byly pořízené hodnoty oběma manžely konzumovány za trvání jejich manželského majetkového společenství.

Dovolání žalované je v zásadě toliko podrobnou polemikou s jedním z hledisek, které odvolací soud zohlednil, tj. hlediskem ochrany věřitelů; žalovaná však přehlíží, že toto hledisko – byť významné – nebylo jediným, které vedlo odvolací soud k úvaze o zvoleném způsobu vypořádání a respektovalo i obsah předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Ve srovnání se stavem, kdy v dané věci rozhodoval dovolací soud svým kasačním rozhodnutím, nedošlo k žádným změnám, které by nyní

– ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu – zakládaly prostor pro závěr, že úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená.

Z dovolání je současně patrné, že žalovaná nesouhlasí s tou částí rozhodnutí odvolacího soudu, kdy odvolací soud promítl do svého rozhodnutí důvody, které vedly k zániku zástavních práv. Namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a dovozuje přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. „21 Cdo 1384/200“.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Žalovaná totiž přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Rozhodnutí soudního oddělení 21 Cdo, na které žalovaná odkazuje, vycházelo z jiného právního stavu a jeho závěry v současné době od 1. 1. 2013 již použitelné nejsou.

K již uvedenému lze dále uvést, že Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti přikázání veškerých aktiv společného jmění manželů jen jednomu z manželů ve své rozhodovací praxi zabýval také v usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005 (dostupném na www.nsoud.cz), a v konkursních poměrech v rozsudku ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pak při úvaze o způsobu vypořádání v konkursních poměrech zřetelně upřednostňuje a zdůrazňuje princip ochrany věřitelů, který se prosadí i v poměrech souzené věci [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 194/2016 (vše dostupné na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud v řešené věci neshledal podmínky pro odchýlení se od tohoto pravidla vypořádání BSM. Uvedl, že nelze ignorovat probíhající konkurzní řízení, v němž by přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované bylo specifickým vyloučením takových věcí z konkurzní podstaty, což by obecně možné bylo pouze při nezatížení takové věci právy třetích osob zajišťujícími jejich pohledávky přihlášené v konkurzu. Před rozhodnutím odvolacího soudu došlo k částečnému zániku zatížení vypořádávaných nemovitostí zástavními právy. Podle odvolacího soudu však i nyní převládne zásada ochrany práv věřitelů. Zájem žalované a její rodiny pak podle odvolacího soudu není v případě zletilých a zaopatřených dětí tak významný, aby převážil zájem věřitelů úpadce.

V daném případě nelze úvahu odvolacího soudu hodnotit jako zjevně nepřiměřenou, neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné usuzovat. Odvolací soud odůvodnil, proč předmětné nemovitosti přikázal úpadci, zohlednil přitom nejen princip maximální ochrany věřitelů, ale zabýval se také poměry žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že na předmětné nemovitosti je nařízen výkon rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání žalované shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost její návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru