Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3320/2006Usnesení NS ze dne 26.06.2007

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3320.2006.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3320/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně U. O., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované M. CZ, s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 414/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2005, č. j. 16 Co 255/2003-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 7 C 414/2002-199, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že na nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV pro obec a k. ú. B. a označené zde jako č. p. 625 – budova, ostatní stavební objekt na pozemku parc. č. 1363/17, vázne právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu výlučného užívání ostatního stavebního objektu č. p. 625 na pozemku parc. č. 1363/17, zapsané na LV pro obec a k. ú. B. na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 5. 10. 1998, která byla vložena do katastru nemovitostí rozhodnutím s právními účinky ke dni 7. 10. 1998“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že 5. 10. 1998 uzavřel Ing. J. V. jako fyzická osoba a v té době vlastník budovy č. p. 625 – ostatní stavební objekt na pozemku parc. č. 1363/17 v obci a kat. území B. se žalobkyní U. O., s. r. o., ve prospěch žalobkyně smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu výlučného užívání ostatního stavebního objektu č. p. 625 na pozemku parc. č. 1363/17 v B., na dobu do 31. 12. 2018 za částku 2 500,- Kč. Účinky vkladu práva z této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 7. 10. 1998. Smlouvou uzavřenou 24. 8. 1999 mezi žalobkyní, zastoupenou v té době jediným jednatelem Ing. J. V., a původně žalovanou společností F., spol. s r. o., byla uzavřena smlouva o zániku věcného břemene, zřízeného smlouvou z 5. 10. 1998. Právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí vznikly 5. 6. 2000. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by obě tyto smlouvy „byly smlouvami absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem dle § 39 OZ či by se jednalo o simulované (dysimulované) právní úkony“. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že právo odpovídající věcnému břemeni ze smlouvy z 5. 10. 1998 zaniklo vkladem smlouvy z 24. 8. 1999 do katastru nemovitostí podle § 151p odst. 1 ObčZ. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že smlouvou o zřízení věcného břemene a navazujícími zástavními smlouvami měla být pouze zajištěna pohledávka žalobkyně vůči Ing. J. V., s tím, že taková skutečnost ze smluv o zřízení věcného břemene a o jeho zániku nevyplývá. Podle názoru soudu prvního stupně pro rozhodnutí nebylo rozhodující, zda Ing. J. V. vrátil žalobkyní tvrzené půjčky ve výši 5 000 000,- Kč a 400 000,- Kč či nikoli.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 16 Co 255/2003-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že zákonem stanovené podmínky pro zánik věcného břemene, spočívajícího v užívání ostatního stavebního objektu č. p. 625 na pozemku parc. č. 1363/17 v obci a kat. území B., byly splněny. Písemná smlouva o zániku předmětného věcného břemene z 24. 8. 1999 byla řádně vložena do katastru nemovitostí a na základě rozhodnutí katastrálního úřadu byl proveden vklad výmazu věcného břemene. Smlouva o zřízení věcného břemene nemohla sloužit k zajištění pohledávky žalobkyně proti Ing. J. V., neboť „institut věcného břemene není zajišťovacím institutem“. Tato pohledávka byla řádně zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech ve prospěch žalobkyně jako zástavní věřitelky, zapsaným v katastru nemovitostí. S rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnil i potud, že „jakékoliv spory a nevyřešené pohledávky mezi žalobkyní a tehdejším jednatelem Ing. J. V. je nutné řešit podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, neboť se jedná o vnitřní vztahy mezi společností s ručením omezeným a statutárním orgánem“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně má po právní stránce zásadní význam, neboť dosud nebyla řešena otázka „aplikace § 39 obč. zák. na dispozice s věcnými právy k nemovitostem svědčícími obchodní společnosti“, „právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o zániku věcného práva byla posouzena v rozporu s hmotným právem – ustanovením § 39 obč. zák.“ a „§ 65 obch. zák. není speciálním ustanovením v tom smyslu, aby omezovalo použití ustanovení občanského zákoníku na smluvní typy v něm upravené, zejména v době před 1. 1. 2001“. Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že smlouva o zániku věcného břemene je podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jednatel žalobkyně byl současně i jejím dlužníkem. K tomu dále uvedla, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v souvislosti s poskytnutím půjčky jednateli žalobkyně a současně byly sepsány smlouvy o půjčce a o zástavním právu. Jednatel žalobkyně i původní žalovaná, které jednatel žalobkyně prodal nemovitosti, na nichž vázlo věcné břemeno, si byli dobře vědomi toho, že práva žalobkyně k nemovitosti mají zaniknout až po vrácení dluhu, tyto okolnosti deklarovali v kupní smlouvě a žalovaná měla zaplatit kupní cenu poté, co práva žalobkyně budou vymazána z katastru nemovitostí. V této souvislosti odkázala na obsah kupní smlouvy uzavřené mezi jednatelem žalobkyně a původně žalovanou společností. Jednatel žalobkyně dluh žalobkyni neuhradil a zneužil toho, že v té době byl jediným jednatelem žalobkyně, a uzavřel smlouvu o zrušení věcného břemene a vystavil kvitance, že jeho dluhy vůči žalobkyni byly uhrazeny, ačkoliv se tak nestalo. Při předávání funkce jednatele tyto listiny zatajil. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 29 Odo 479/2003, v němž byla svou podstatou řešena obdobná situace. Smlouva o zániku věcného břemene byla uzavřena v roce 1999, tj. před novelou § 261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), je třeba platnost této smlouvy posuzovat výlučně podle občanského zákoníku a lze na ni aplikovat § 39 ObčZ. Před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. „se smlouvy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejichž typ je upraven v občanském zákoníku a obchodní zákoník nemá speciální úpravu tohoto smluvního typu, řídily pouze úpravou občanského zákoníku, přičemž pod pojem smlouva spadal celý právní vztah smlouvou založený“. Právní úprava náhrady škody způsobené jednatelem společnosti podle § 65 ObchZ neomezuje „použití ustanovení občanského zákoníku na smluvní typy v něm upravené, zejména v době před 1. 1. 2001, i když jde o právo svědčící obchodní společnosti“. Tehdy také obchodní zákoník neobsahoval § 261 odst. 3 písm. f), který vztahy mezi společností a jejím statutárním orgánem řadí mezi obchodní závazkové vztahy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by toto rozhodnutí takovým rozhodnutím činila.

Otázkou, zda aplikace ustanovení o dobrých mravech činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, se již dovolací soud zabýval a konstatoval, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)].

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001 uveřejněném v Souboru pod C 1164, dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, „jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Tak tomu v daném případě není. Posouzení otázky, zda smlouva o zániku věcného břemene z 24. 8. 1999 je v rozporu s dobrými mravy, popř. zásadami poctivého obchodního styku, je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran, má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů jiných (obdobných) sporů. Jde o posouzení a vyhodnocení konkrétního právního úkonu účastníků smlouvy. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80, ročník 2005.

S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2007

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru