Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3290/2017Rozsudek NS ze dne 20.09.2017

HeslaSousedská práva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3290.2017.1
Dotčené předpisy

§ 1013 odst. 1,2 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3290/2017-366

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci A. E., zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) CoLeC, a. s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Ohradní 1439/61a, IČO: 27947360, a 2) HVB Leasing Czech Republic s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská 1525/1, IČO: 62917188, zastoupeným Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1271/32, o žalobě na ochranu proti hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 219/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 20 C 219/2013-304, uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení hlukem vznikajícím v souvislosti s a) užíváním budovy postavené na pozemku k. ú. M., obec P., včetně součástí a příslušenství této budovy; b) užíváním budovy bez č. p. postavené na pozemku v k. ú. M., obec P., včetně součástí a příslušenství této budovy, c) provozem vyvýšených plošin a zásobovacích ramp sloužících k nakládání a vykládání zboží nacházejících se v budově bez č. p., postavené na pozemku naproti domu, postaveného na pozemcích, vše v k. ú. M., obec P.; tj. zdržet se veškerého takového užívání specifikovaných nemovitostí způsobující hodnoty hluku chráněného venkovního prostoru stavby domu, postaveného na pozemcích, vše v k. ú. M., obec P., vyšší než 50dB v době od 6 do 22 hodin a vyšší než 40 dB v době od 22 do 6 hodin (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně neshledal oprávněnou námitku žalovaných, že provoz žalované 1) je tzv. schváleným provozem ze smyslu § 1013 odst. 2 občanského zákoníku, neboť pojem „úřední schválení nelze aplikovat jako schválení samotné budovy pro daný účel (kolaudační rozhodnutí), ale pouze schválení provozu samotného bez ohledu na to, k jakému účelu slouží či měla sloužit budova, v níž je tento provoz situován“. Soud prvního stupně proto posoudil věc podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Z dokazování vyplynulo, že užívání nemovitostí žalované 2) žalovanou 1) objektivně překračuje přípustné limity hluku ve venkovním chráněném prostoru, a to jak pro denní, tak i pro noční dobu, přičemž se tak děje dlouhodobě (minimálně od roku 2009). Hluk je proměnný, zvýšený v době nakládky a vykládky zboží na rampách, z hlukových map měl pak soud za prokázané, že místní hlukové poměry v bezprostředním okolí jednotky žalobce jsou na nižších hodnotách hluku, než produkuje závod žalované 1). Žalované pak nijak nereagovaly na vývoj techniky a provozní zařízení neobnovily, což jde k jejich tíži. Na druhou stranu žalobce ve chvíli, kdy nemovitost kupoval, musel vědět, že v místě se nachází skladový areál provozovaný od roku 1989, takže musel očekávat, že jeho provozem bude vznikat určitý hluk s těmito provozy obvykle spojený. Problém byl řešen i správními orgány, žalovaná 1) přislíbila nápravu závadného stavu, k výrazným změnám v hlukových poměrech však nedošlo. Vzhledem k tomu, že nejde o hluk v místě obvyklý, když z hlukových map vyplývá, že se nejedná o místo s obvyklým výskytem takových provozů, a vzhledem k dlouhodobosti působení dochází k podstatnému omezení užívání nemovitosti žalobce, soud prvního stupně proto shledal žalobu důvodnou.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 12 Co 333/2016-335, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný pro to, aby mohl být základem i pro rozhodnutí odvolacího soudu bez nutnosti opakování či doplnění dokazování. Přisvědčil věcné obraně žalovaných, když neměl za splněné podmínky, za nichž lze omezit právo vlastníka sousední nemovitosti podle § 1013 odst. 1 nebo odst. 2 občanského zákoníku tím, že mu bude uložena povinnost zdržet se všeho, co působí vnikání imisí, tedy i hluku na pozemek jiného vlastníka (souseda). Hluk ze skladu vycházel v daném místě 20 let před nastěhováním žalobce, předmětná lokalita byla vždy spíše pražskou industriální zónou a teprve následně bylo developerem započato s budováním bytových domů. Nadto ve vnitřním chráněném prostoru bytu žalobce k překročení hlukových limitů nedošlo, ve venkovním chráněném prostoru stavby pak došlo k překročení v noční době ze dne 14. 5. na 15. 5. 2015 k překročení limitů pouze na dobu necelých 10 minut z důvodu nastartovaného motoru nákladního vozidla, jehož výsledkem byla hladina akustického hluku v rozsahu cca 60–65 dB, což odpovídá zvuku způsobené malým ventilátorem v pokoji. Nejedná se tedy o soustavný hluk, ale jen nahodilý, nepřekračující zásadně hygienické limity. Dochází k němu převážně v běžné pracovní době, kdy většinou dospělí lidé chodí do práce a děti do školy. Nemůže se tak jednat o imise, které by v míře nepřiměřené místním poměrům nastoleným před více jak 20 lety postupně omezovaly užívání sousední nemovitosti, jak vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. S. ze dne 21. 5. 2015. Žalované přiléhavě poukázaly i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. Žalobce sice argumentoval přirovnáním celé situace k umístění bytu v blízkosti restaurace, přiléhavější je však podle odvolacího soudu přirovnání výstavby bytového domu u železnice, kterou lze rovněž považovat za úředně schválený provoz závodu nebo zařízení. Pokud se soud prvního stupně zmínil o možnosti obnovení provozního zařízení a nereagování žalovaných na vývoj techniky, lze směrem k žalobci užít stejný argument k možnosti ochránit si svůj pozemek či obývanou stavbu vlastním protihlukovým opatřením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu doposud nevyřešené, a sice výkladu § 1013 odst. 2 občanského zákoníku týkajícího se hlukových imisí přiměřených místním poměrům. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o úředně povolený provoz, když stavební povolení nebo kolaudační souhlas se vztahují výhradně ke stavbě samotné, nikoliv již k provozu v ní. V dané věci nepůsobí imise stavba skladového areálu, nýbrž provoz v ní, na který se však povolení nevztahuje, pročež věc měla být posouzena podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. A i kdyby tomu tak nebylo, nelze přijmout závěr, že žalovaní jsou oprávněni emitovat libovolné množství hluku, neboť privilegovanými jsou jen ty imise, které jsou pro daný provoz typické. V daném případě však hluk, pocházející z činnosti žalované 1), není nezbytnou emisí, neboť hluku se lze vyhnout použitím vhodnějšího technického zařízení k vykládce, případně pokrytím nakládací rampy gumou. Žalobce nesouhlasí s odvolacím soudem, že může (stejně jako žalované) vynaložit prostředky k zamezení hluku; odvolací soud pomíjí, že v parných letních měsících nebude moci žalobce pro hluk větrat, nadto hluk způsobuje žalovaná 1), která je rušitelem. Žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu, že jej hluk podstatně neomezuje v užívání nemovitostí v míře nepřiměřené místním poměrům. V této souvislosti rozvádí odbornou literaturu a zdůrazňuje, že je nezbytné poměřovat nejen míru přiměřenou danému místu, ale i míru žádoucí, která by měla být. Odvolací soud nijak nezkoumal, zda ostatní provozy v průmyslové zóně jsou tišší než provoz žalované 1), který by měl být z povahy věci nejtišší, kdyby neužíval zcela zastaralé hluk působící vybavení. Odvolací soud rovněž neozřejmil výklad pojmů „přiměřenost“ a „místní poměry“ v daném případě, jakož nezkoumal, zdali je sklad stejně hlučný jako v předchozích dvaceti letech. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že měl v době koupě vědět, v jaké lokalitě kupuje nemovitost, když mu podle jeho názoru nelze vyčítat, že žalovaná 1) překračuje hlukové limity stanovené veřejným právem. Za nejpodstatnější pak žalobce považuje skutečnost, že dochází k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na život a zdraví a práva na příznivé životní prostředí; to však odvolací soud nijak nezkoumal. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 není v dané věci přiléhavý, neboť jednak tento nález je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a jednak skutkový stav v této věci je odlišný, když na zachování provozu není dán tak zásadní veřejný zájem. Žalobce nesouhlasí s tím, aby byl po tak dlouhou dobu zcela zbytečně rušen hlukem v situaci, kdy žalovaná 1) může učinit patřičná opatření k jeho zamezení; ostatně taková opatření jí již byla správním orgánem uložena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalované ve vyjádření mají za to, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žalobě podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, protože imise nevnikaly na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně jej neomezují v obvyklém užívání pozemku; poukazují přitom na znalecký posudek Ing. S., podle něhož pokud došlo k překročení hygienických limitů, nejednalo se o výrazné překročení, které by bylo zjevně nepřiměřené. Dále poukazují na skutečnost, že nemovitost žalované 2) je zkolaudována jako sklad a takto po dobu několika desítek let užívána, přičemž nedošlo ke zhoršení situace, takže přiléhavými jsou závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 451/11. Žalované pak mají za to, že jsou naplněny podmínky pro uplatnění § 1013 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud je totiž nemovitost zkolaudována jako sklad, je logické, že při jejím provozu bude docházet k naskladňování a vyskladňování zboží. Z ničeho pak nevyplynulo, že by tento provoz byl hlučnější než jiné obdobné sklady a že by hluk z něj pocházející přesahoval míru předpokládanou při vydání kolaudačního rozhodnutí; není tak pravdou, že by se kolaudační souhlas vztahoval pouze ke stavbě samotné, a nikoliv již k provozu v ní. Vzhledem k tomu, že sklad má povahu úředně schváleného závodu, nemůže se žalobce svých práv domáhat zdržovací žalobou. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno do 31. 12. 2013 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o nároku žalobce bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení o. z. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněném pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ale odvolací soud rozhodoval již po 1. 1. 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Tím spíše se pak prosadí úprava obsažená v o. z. i na případy, kdy soud prvního stupně rozhoduje po 1. 1. 2014. Sousedská práva ohledně imisí se tak po 1. 1. 2014 posuzují podle právní úpravy obsažené v o. z.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 1013 odst. 2 o. z. jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

Žalobce dovolacímu soudu předkládá otázku aplikace § 1013 odst. 2 o. z., když namítá, že v dané věci se nejednalo o provoz závodu, který byl úředně schválen; má přitom za to, že se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu doposud nevyřešenou.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

V rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl: „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.“

V dané věci lze odvolacímu soudu vytknout neúplnost jeho rozhodnutí v tom ohledu, že z něj není patrné, podle jaké právní normy posoudil zjištěný skutkový stav věci. Konkrétně odvolací soud „neměl za splněné podmínky, za nichž lze omezit právo vlastníka sousední nemovitosti podle ustanovení § 1013 odst. 1 nebo podle odst. 2 o. z. tím, že mu bude uložena povinnost zdržet se všeho, co působí vnikání imisí, tedy i hluku na pozemek jiného vlastníka (souseda).“ Dále odvolací soud poukázal na některé aspekty, které považoval v dané věci za podstatné, zejména skutečnost, že hluk ze skladu vycházel v daném místě 20 let před nastěhováním žalobce, že předmětná lokalita byla vždy spíše pražskou industriální zónou, že ve vnitřním chráněném prostoru žalobce k překročení žádného z limitů nedošlo, když překročení limitů došlo jen ve venkovním chráněném prostoru, a to na dobu 10 minut, což odvolací soud považoval za nahodilý hluk nepřekračující zásadně hygienické limity. Na druhou stranu odvolací soud zdůraznil, že situaci bytového domu u skladu lze přirovnat k bytovému domu u železnice, kterou „lze rovněž považovat za úředně schválený provoz závodu nebo zařízení“.

Z uvedeného výňatku ani z jiné části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zdali odvolací soud učinil právní závěr, že sklad žalované 2), v němž podniká žalovaná 1), je úředně schváleným závodem nebo podobným zařízením, takže hluk z něj pocházející je tzv. privilegovanou imisí ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., nebo zdali odvolací soud učinil závěr, že tomu tak není. Tato skutečnost má přitom pro správné právní posouzení věci podstatný význam.

Ohledně tzv. privilegovaných imisí Nejvyšší soud už dříve uvedl, že ze samotného textu § 1013 odst. 2 o. z. se jasně podává, že pokud není překročen rozsah úředního schválení (§ 1013 odst. 2 věty druhé o. z. a contrario), nelze se zásadně domáhat zdržení se provozu; lze pouze případně žádat nárok na náhradu újmy v penězích, která sousedovi vzniká. Jestliže tedy závod nebo podobné zařízení, jehož provoz byl úředně schválen, při produkci imisí nepřekračují rozsah úředního schválení, je již proto úspěšnost negatorní žaloby vyloučena. Skutečnost, že by imise překračovaly míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku, tak nezakládá negatorní nárok, nýbrž pouze nárok na náhradu újmy [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 561/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)].

Z uvedeného pravidla (nemožnosti se domáhat ochrany prostřednictvím zdržovací žaloby) stanovila judikatura Nejvyššího soudu několik výjimek, za jejichž naplnění by bylo možné posoudit věc podle § 1013 odst. 1 o. z. Za prvé uvedené ustanovení dopadá na tzv. privilegované imise, jimiž mohou být jen ty imise, které jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí (zpravidla životní prostředí); samotné imise nemusejí být schvalovány, musí být však schválena činnost, produkující imise. Jak již bylo uvedeno, nemožnost domáhat se ochrany negatorní žalobou se dále netýká imisí, které při provádění provozu překračují rozsah, v jakém byl provoz úředně schválen (§ 1013 odst. 2 věta druhá o. z.). Ustanovení § 1013 odst. 2 větu první o. z. také nelze aplikovat, pokud imise ohrožují základní právo dotčeného souseda, zejména právo na ochranu života a zdraví; i v tomto případě bude nezbytné posoudit střet proti sobě stojících práv a oprávněných zájmů pomocí testu proporcionality. V neposlední řadě pak uvedené ustanovení není v zásadě možné aplikovat za předpokladu, že žalobce, který se domáhá ochrany před imisemi, neměl sám nebo jeho právní předchůdce možnost v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise pocházejí, postavení účastníka povolovacího řízení, resp. možnost uplatnit námitky proti provozu; pokud naopak takovou možnost měl, této výjimky se dovolávat nemůže bez ohledu na to, zda a s jakým výsledkem svá práva uplatnil. Pokud však v konkrétním případě vlastník sousední nemovitosti nemá možnost vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu v úředním řízení (např. může jít o provoz úředně schválený v době, kdy předpisy neumožňovaly účast sousedů), je třeba věc v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. Nelze však zcela vyloučit, že i taková imise bude posouzena jako privilegovaná. V tom případě třeba střet dvou práv – práva provozovat na základě úředního schválení závod či jiné podobné zařízení proti právu na ochranu proti imisím – podrobit testu proporcionality, a o tom, zda jde o privilegovanou imisi, rozhodnout podle jeho výsledku. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal výjimečné okolnosti, které takový postup budou umožňovat. Třístupňový test proporcionality spočívá:

1. V testu vhodnosti, tj. v odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva).

2. V testu potřebnosti, tj. v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.

3. V testu poměřování, tj. v porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.

I negatorní žalobě proti obtěžování privilegovanou imisí lze vyhovět, bude-li možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalovaného neúměrně nezatíží a lze jej po něm spravedlivě žádat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že pokud by odvolací soud shledal, že provoz skladu žalovaným 1) je úředně schváleným závodem nebo podobným zařízením, bylo namístě negatorní žalobu pro nedůvodnost zamítnout, ledaže by žalobce prokázal předpoklady pro uplatnění některé ze zmíněných výjimek; poukaz na zásah do práva žalobce na ochranu života, zdraví a příznivé životní prostředí ostatně také žalobce výslovně v dovolání uplatňuje. V daném případě však nebylo doposud najisto postaveno, zda se o takový úředně schválený závod či podobné zařízení jedná či nikoliv, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu se na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačný závěr o existenci či o neexistenci takového úředně schváleného závodu nebo podobného zařízení nepodává.

Naznačuje-li snad odvolací soud z porovnání situace v dané věci se situací stavby bytového domu u železnice, že se jedná o úředně schválený závod nebo podobné zařízení, je třeba uvést, že takové přirovnání je nepřípadné, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že pozemní komunikace úředně schváleným závodem nebo podobným zařízením není [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.), a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]; obdobné závěry se přitom uplatní i v případě železnice. Za dané situace pak není přiléhavým ani odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Bude tedy na odvolacím soudu, aby v další fázi řízení najisto postavil, zda sklad žalované 2), který provozuje žalovaná 1), je úředně schváleným závodem nebo podobným zařízením.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu by nemohlo momentálně obstát ani za předpokladu, že by snad odvolací soud měl za to, že jsou dány podmínky pro aplikaci § 1013 odst. 1 o. z. z důvodu, že v dané věci sklad není úředně schváleným provozem závodu nebo podobného zařízení, či z důvodu, že shledal uplatnění některé z výše uvedených výjimek, přicházejících v úvahu při aplikaci § 1013 odst. 2 o. z., či z důvodu nesprávné aplikace práva na zjištěný skutkový stav.

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 obč. zák. a § 1013 odst. 1 o. z. „v zásadě obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.

Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyslovil, že soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující.

K obdobným závěrům již ve vztahu k úpravě obsažené v o. z. dospěla judikatura Nejvyššího soudu ohledně imisí hluku z pozemních komunikací.

Konkrétně v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 22, str. 792), Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušení (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud nejprve zjistí, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům a zda omezuje obvyklé užívání nemovitosti (tj. podobných nemovitostí u podobných komunikací); přitom přihlédne k tomu, zda imise (zde hluk a prašnost) obtěžující žalobce přesahují limity stanovené v hygienických, příp. jiných veřejnoprávních předpisech (tyto limity jsou však jen pomocným, byť významným ukazatelem – srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva). Dále zjistí, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním stavu komunikace (resp. v jiných okolnostech přičitatelných žalovanému, např. ve frekvenci a kvalitě úklidu komunikace) a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami (přitom přihlédne k poměru mezi náklady na protihluková či jiná opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže žalobce). V kladném případě uloží žalovanému, aby se zdržel rušení žalobce konkrétními imisemi… Při zkoumání, zda jde o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (obtěžují jej nad míru přiměřenou poměrům) je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem a prachem, a jaká je míra imisí v dané věci.“ Aktuálně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1489/2016.

Z uvedené judikatury tedy plyne, že soud, který v případě imisí hluku posuzuje míru přiměřenou místním poměrům a omezení obvyklého užívání pozemku v rámci naplnění předpokladů pro úspěšnost tzv. sousedské negatorní žaloby, je povinen zkoumat a zohlednit nejen poměry v daném místě, nýbrž je také povinen zkoumat a zohlednit poměry panující v jiných obdobných lokalitách; tomu však odvolací soud nedostál, když stav v daném místě nepoměřoval obdobnou lokalitou; poukaz na bytový dům stojící u železnice je v tomto ohledu podle dovolacího soudu nepatřičným (viz výše); nelze ho ostatně považovat vůbec za skutkový závěr, ale za zobecňující hodnotící soud formulovaný bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a vysvětlení.

Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že imisní nárok žalobce zamítl primárně s argumentem, že hluk ze skladu v daném místě vycházel již 20 let před nastěhováním žalobce. Ač judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci komplexního posouzení věci přihlédnout i k tomuto argumentu, nemůže se v žádném případě jednat o argument vůdčí či hlavní, který by nárok žalobce na ochranu před imisemi automaticky vylučoval; tak bezpochyby nelze chápat ani již výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. Jestliže pak odvolací soud poukazuje na nahodilost nepřiměřeného hluku, pak by neměl bez dalšího vycházet jen ze skutečnosti, že ve vnitřním chráněném prostoru bytu žalobce k překročení žádného z limitů nedošlo, neboť tím naznačuje, že žalobci mají mít „zavřená okna“, v důsledku čehož je žádný hluk nebude rušit. Rovněž ne zcela případným je v tomto ohledu poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že k hluku dochází převážně v běžné pracovní době, kdy většinou dospělí lidé chodí do práce a děti do školy, neboť tím pomíjí, že v bytové jednotce se v tu dobu může nacházet například rodič na mateřské či rodičovské dovolené, osoba v invalidním či starobním důchodu, osoba pracující ve směnném provozu či z domova apod. Pokud pak odvolací soud žalobci vytýká, že si mohl ochránit si svůj pozemek či obývanou stavbu vlastním protihlukovým opatřením, měl by upřesnit, jaké finančně dostupné opatření by v dané situaci k ochraně jeho práv při výstavbě postačovalo a porovnat je s dalšími významnými skutečnostmi.

Naopak s odvolacím soudem lze souhlasit v tom ohledu, že je nezbytné přihlédnout k intenzitě a četnosti hluku. V této souvislosti se z judikatury Nejvyššího soudu podává, že při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné. Teprve v případě, že by se intenzita obtěžování hlukem v dané lokalitě zjevně vymykala stavu v jiných obdobných lokalitách, je třeba při posuzování žaloby přihlédnout i k obvyklým poměrům v takových lokalitách [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1578/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012 (uveřejněném pod č. C 14 624 v Souboru), v němž zkoumal imise hluku pocházející ze sportoviště nacházející se v okolí bydliště souseda, pak uvedl, že důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde v dané věci o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Z tohoto ovšem nevyplývá, že by se v případě překročení veřejnoprávních předpisů na ochranu před hlukem muselo automaticky jednat o rušení nad míru přiměřenou poměrům, nýbrž nalézací soudy mají prostor, aby v jednotlivém případě provedly odpovídající úvahu, přičemž mají vycházet z veřejnoprávních předpisů jako z vodítka, resp. pravidla pro stanovení překročení míry přiměřené poměrům. Imise hluku jsou nepřímými imisemi, které je možné zakázat v případě, že překračují míru přiměřenou poměrům nebo významně ztěžují užívání sousedního pozemku. Je přitom v obou případech třeba zohlednit místní poměry, povahu imisí, ale také veřejný zájem na provozování činnosti produkující imise. Při posuzování otázky, zda je rušení možné považovat za překračující míru přiměřenou poměrům, přitom není rozhodující jen imisemi obtěžovaný pozemek, nýbrž jeho poloha ve vztahu k pozemku, ze kterého vzchází rušení, jakož i poměry v bezprostřední blízkosti obou pozemků. Při posuzování otázky, zda jsou imise přiměřené poměrům, je také třeba zohlednit, že v průběhu doby rostoucí intenzita imisí může uvedenou míru zvýšit; vždy je třeba vycházet z míry přiměřené poměrům v okamžiku, kdy je posuzována. Obvyklý předvídatelný nárůst imisí (např. četnější návštěvy renovovaného sportoviště jako v řešené věci) je třeba strpět [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 7 Ob 361/97g (dostupné na www.ris.bka.gv.at)]. Skutečnost, zda mohl dotčený soused při nabytí svého pozemku s takovými účinky počítat, je třeba zohlednit jen tehdy, pokud se jedná o imise významné pro charakter daného okolí, např. imise z již existujícího sportoviště.“ [proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 1791/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)].

V další fázi řízení tak bude na odvolacím soudu, aby znovu zkoumal, podle jakého ustanovení má být zjištěný skutkový stav posouzen. Dospěje-li k závěru, že na věc dopadá ustanovení § 1013 odst. 2 věta první o. z., bude s ohledem na případná tvrzení žalobce zkoumat, zdali je dána některá z výjimek, která umožní aplikaci § 1013 odst. 1 o. z.; jinak žalobu pro nedůvodnost zamítne. Dospěje-li naopak odvolací soud k závěru, že se o tzv. privilegované imise pocházející z úředně schváleného provozu závodu nebo podobného zařízení nejedná, posoudí věc bez dalšího podle § 1013 odst. 1 o. z.; v takovém případě odvolací soud přihlédne ke všem relevantním okolnostem věci, jednotlivým argumentům přisoudí náležitou váhu a nepomine, že je nezbytné porovnat dotčenou lokalitu i s jinými lokalitami podobného charakteru.

V souvislosti s formulací výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)]. Obdobně v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91), Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“

Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), vyplývá, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Tyto závěry jsou i nadále použitelné, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 1, str. 5), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 132, případně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016, či ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017 (dostupných na www.nsoud.cz).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru