Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3258/2020Rozsudek NS ze dne 09.12.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Žaloba
Omezení vlastnictví (náhrada)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3258.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2991 o. z.

§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3258/2020-302

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému Povodí Ohře, státní podnik, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, IČO 70889988, o zaplacení 65 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 81/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020, č. j. 84 Co 297/2019-279, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020, č. j. 84 Co 297/2019-279, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 8 C 81/2012-248, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. 8 C 81/2012-253, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 65 100 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), žalobu ohledně části požadovaných úroků z prodlení zamítl (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III); doplňujícím usnesením rozhodl o nákladech řízení státu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, okres XY, na němž se nachází část vodního díla – vodní nádrže XY, jež má v užívání žalovaný; část vodního díla zasahující na pozemek žalobce odpovídá 9,6 % z celkové plochy vodní nádrže.

Žaloba byla založena na tvrzení, že s ohledem na nájemní smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce coby pronajímatelem a třetí osobou coby nájemcem, jejímž předmětem je pronájem vodní nádrže XY za účelem chovu ryb se sjednaným ročním nájemným ve výši 97 316 Kč, se žalovaný bezdůvodně obohacuje na úkor žalobce, jelikož žalobce nemá z předmětného pronájmu žádný majetkový prospěch, přestože se část vodní nádrže nachází na pozemku v jeho vlastnictví. Podanou žalobou se tedy žalobce domáhal úhrady poměrné části ročního nájemného odpovídající 9,6 % sjednané částky s ohledem na plochu nádrže zasahující na pozemek žalobce; bezdůvodné obohacení bylo tímto způsobem vyčísleno na částku 9 300 Kč ročně, celková žalovaná částka s ohledem na postupná rozšíření žaloby činí za dobu 7 let celkem 65 100 Kč.

Soud prvního stupně v návaznosti na závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v rušícím usnesení ze dne 20. 12. 2016, č. j. 84 Co 417/2016-114, v této věci, uvedl, že nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení není dán, nicméně náleží mu jednorázová náhrada za užívání vodního díla nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví žalobce ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) ve spojení s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“). Výše přiměřené náhrady byla stanovena na základě znaleckého posudku a následně byla pokrácena 50 % s ohledem na okolnosti nabytí vlastnického práva žalobce k pozemku, na němž se předmětná vodní nádrž již nacházela, přičemž žalobce byl s touto skutečností dopředu srozuměn. S ohledem na to, že takto stanovená výsledná částka 75 540 Kč převyšovala celkovou částku 65 100 Kč požadovanou v žalobě, shledal soud prvního stupně žalobu zcela důvodnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 84 Co 297/2019-279, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Odvolací soud souhlasil s aplikací speciální právní úpravy vodního zákona a stejně jako ve svém předchozím rušícím rozhodnutí (č. l. 114) potvrdil, že žalobce má nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Uvedl, že pokud žalobce svůj nárok zakládá na skutečnosti, že je vlastníkem pozemku, který bez jeho souhlasu užívá žalovaný (mj. k pronájmu za účelem chovu ryb), jedná se skutkově přesně o vztah, který předpokládá § 50 a § 59a vodního zákona; není přitom rozhodné, že žalobce svůj nárok právně kvalifikuje jinak (jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení), neboť právní kvalifikace uplatněného nároku náleží soudu. Odvolací soud jako věcně správnou hodnotil rovněž úvahu soudu prvního stupně ohledně vyčíslení výše přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva žalobce.

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i od rozhodovací praxe ústavněprávní.

Žalovaný nepovažuje nárok žalobce na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva za oprávněný, neboť předmětné vodní dílo bylo vybudováno již v roce 1986. Namítá, že podle konstantní judikatury náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona lze požadovat pouze za vodní díla vzniklá ode dne účinnosti Listiny základních práv a svobod do 1. 1. 2002, jak výslovně stanoví zákon. Náhradu za vodní díla vzniklá ještě před účinností Listiny základních práv a svobod lze požadovat pouze na základě právních předpisů účinných v době, kdy k omezení vlastnického práva došlo, tedy v době vybudování vodního díla. Odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013, přičemž tyto závěry potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 163/2016. Žalovaný se proto domnívá, že odvolací soud otázku, zda lze poskytovat náhradu za omezení vlastnického práva týkající se vodních děl vybudovaných před účinností Listiny základních práv a svobod, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaný v dovolání namítá, že nárok podle § 59a vodního zákona v této věci není dán, neboť předmětné vodní dílo, za nějž by náhrada za omezení vlastnického práva měla žalobci náležet, bylo vybudováno ještě před účinností Listiny základních práv a svobod, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu mají být takové nároky posuzovány podle právních předpisů účinných v době, kdy toto omezení nastalo. V širším chápání dovolání tak dovolatel namítá, že žalobci vůbec nárok podle § 59a vodního zákona v dané věci na základě jím uplatněných tvrzení nepřísluší.

Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání potud, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle vodního zákona v projednávané věci není dán. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nemůže obstát již z toho důvodu, že žalobou uplatněný nárok a jednotlivá skutková tvrzení uvedená v žalobě a následných rozšířeních žaloby na přiznání náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona vůbec necílí.

Žalobce se prostřednictvím podané žaloby po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný na úkor žalobce získat na základě nájemní smlouvy uzavřené se třetí osobou, jejímž předmětem byl pronájem vodní nádrže XY nacházející se, mimo jiné, z části na pozemku ve vlastnictví žalobce. S ohledem na to, že z uzavřené nájemní smlouvy žalobci neplyne žádný majetkový prospěch, přestože je pronajímána i část vodní nádrže nacházející se na pozemku v jeho vlastnictví, má žalobce za to, že má nárok na poměrnou část výnosů ze sjednaného ročního nájemného ve výši odvozené vzhledem k ploše vodní nádrže zasahující na pozemek žalobce. Žalobce svou žalobu tedy koncipoval jako určitý kvazinárok ze smlouvy (neboť nebyl stranou nájemní smlouvy), přičemž má za to, že se jedná o nárok periodicky se opakující, o čemž svědčí i postupné rozšiřování žaloby o další nároky na poměrnou část výnosů z nájemného za další roky již v průběhu trvání soudního řízení [srovnej rozšíření žaloby ze dne 25. 8. 2014 na č. l. 16 (připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 2. 2015 na č. l. 17) a ze dne 16. 5. 2018 na č. l. 168 (připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2019 na č. l. 218)].

Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Obdobně pak v současné právní úpravě podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupná na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)].

S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., který do vodního zákona zařadil § 59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)].

Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že s ohledem na znění žalobních tvrzení (jak v původním žalobním návrhu, tak i v dalších dvou rozšířeních žaloby) nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona v projednávané věci uplatněn vůbec nebyl.

Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen předmět řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných právních norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2643/2018 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

Pokud by měla být žaloba posouzena podle příslušných ustanovení vodního zákona zakládajících nárok na náhradu za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla a povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání, musela by být žaloba koncipována jako požadavek na stanovení výše jednorázové náhrady soudem za to, že je vlastník pozemku omezen ve svém vlastnickém právu už tím, že se vodní dílo na jeho pozemku vůbec nachází, a navíc z toho důvodu, že se žalobce coby vlastník pozemku se žalovaným coby vlastníkem vodního díla na výši této náhrady do dvou let od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. nedohodli. Žaloba podle § 59a vodního zákona ve spojení s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. je tak žalobou na určení výše přiměřené náhrady, která (za předpokladu, že v pozici žalobce je vlastník pozemku, na němž se vodní dílo nachází – tedy oprávněný k náhradě) zní kromě stanovení výše přiměřené náhrady i na uložení povinnosti žalovanému vlastníku vodního díla k jejímu zaplacení [k odlišování režimů řízení podle § 59a vodního zákona podle aktivní legitimace srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2327/2020 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V projednávané věci nicméně žalobce několikrát výslovně uvedl, že se podanou žalobou domáhá zaplacení poměrné části výnosů z pronájmu vodního díla, jež se z části nachází na jeho pozemku, nikoliv určení výše náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Žalobu tak koncipuje jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, které má žalovaný získávat pronájmem vodní nádrže za účelem chovu ryb, z něhož má majetkový prospěch ve formě sjednaného nájemného, na němž však žalobce nijak neparticipuje. Jinak řečeno, žalobce neuplatňuje nárok z toho důvodu, že se na jeho pozemku nachází vodní dílo a již z tohoto titulu mu náleží peněžité plnění (samotné umístění vodního díla žalobci zjevně nevadí), ale proto, že vlastník vodního díla ho pronajímá a žalobce se chce podílet na příjmech příslušejících žalovanému z této nájemní smlouvy; jestliže by tedy žalovaný k uzavření nájemní smlouvy nepřistoupil, žalobce by proti němu žádný nárok zřejmě neuplatnil a pokud ano, odůvodnil by ho jinými skutečnostmi, než skutečnostmi uplatněnými v této věci.

Dovolací soud proto nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že na základě původních skutkových tvrzení bylo možné po novelizaci vodního zákona nárok žalobce namísto žalobcem původně požadovaného periodického plnění z titulu bezdůvodného obohacení, bez případného připuštění změny žaloby právně kvalifikovat jako nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona, a to i přesto, že by byl odvolací soud přesvědčen o tom, že je tento nárok v daném případě oprávněný. Jedná se totiž o zcela odlišný nárok založený na odlišných skutkových tvrzeních, který podanou žalobou v projednávaném případě vůbec nebyl uplatněn. Tento závěr pak podporuje především znění druhého rozšíření žaloby ze dne 16. 5. 2018 na č. l. 168, které žalobce učinil až poté, co byl původní rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a vrácen se závazným právním názorem, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení v této věci není dán, nicméně je zde dán nárok na jednorázovou náhradu podle § 59a vodního zákona, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se zabýval její výší; soud prvního stupně následně vyzval obě procesní strany k doplnění skutkových tvrzení. V tomto okamžiku tedy žalobci již muselo být zřejmé, že soud prvního stupně bude na základě (nesprávného) závazného právního názoru odvolacího soudu jeho žalobu právně kvalifikovat podle § 59a vodního zákona, nikoliv podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Přesto v rámci rozšíření žaloby uvedl, že trvá na podané žalobě a na svém tvrzení, že se žalobce na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, a dále výslovně uvedl, že je třeba odlišovat mezi jednorázovou náhradou za zákonné věcné břemeno, na kterou ve svém zrušujícím rozhodnutí poukazoval odvolací soud, a na užívání pozemku žalobce ze strany žalovaného bez právního titulu a zisk majetkového prospěchu z pronájmu vodního díla. Z toho lze jednoznačně dovodit, že se žalobce podanou žalobou nedomáhal náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona, ale nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznikajícího podle přesvědčení žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou.

Dovolací soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že s ohledem na skutková tvrzení a žalobou uplatněný nárok, nelze projednávaný případ podřadit pod ustanovení vodního zákona o náhradě za omezení vlastnického práva. Pokud tedy odvolací soud nárok žalobce právně kvalifikoval jako nárok na jednorázovou náhradu podle § 59a vodního zákona, přestože žalobce v žalobě požadoval přiznání periodicky se opakujícího plnění na základě nájemní smlouvy, je tato právní kvalifikace již za hranicí žalobních tvrzení a žalobou uplatněného nároku jako takového. Odvolací soud tak rozhodl o nároku, který žalobce v dané věci neuplatnil.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru