Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3236/2020Usnesení NS ze dne 10.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vlastnictví
Věcná břemena
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3236.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3236/2020-198

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 274/12, proti žalovaným 1) P. P., narozenému XY, bytem XY, a 2) M. P., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 10 C 190/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2020, č. j. 61 Co 36/2020-176, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 566 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Filipa Toula.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 10 C 190/2017-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost vyklidit pozemek par. č. st. XY včetně na něm stojící budovy č. p. XY, a pozemky par. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a předat je do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí žalobci. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 61 Co 36/2020-176, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil co do výše náhrady nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku, „zda oprávněný z věcného břemene, který má právo užívat nemovitou věc, je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovité věci proti vlastníku nemovité věci, který do tohoto práva neoprávněn zasahuje“. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Podstata věci je v tomto: Žalobce je otcem žalované a tchánem žalovaného; žalovaní jsou manželé. Všichni účastníci řízení žijí od r. 1997 nepřetržitě v domě č. p. XY. Žalobce (spolu s manželkou, která není účastnicí tohoto řízení) na základě darovací smlouvy ze dne 16. 2. 2010 daroval žalovaným každému ideální polovinu domu a přilehlých pozemků, a žalovaní na základě téže smlouvy zřídili ve prospěch žalobce a jeho manželky věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném užívání těchto nemovitostí včetně všech jejich součástí a příslušenství. V důsledku vzájemných neshod vyzval žalobce dopisem ze dne 6. 9. 2017 žalované k vyklizení nemovitých věcí, a to nejpozději do konce listopadu téhož roku; to žalovaní odmítli, žalobce proto podal žalobu v nyní projednávané věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá: Závěr, že dovolatel není v projednávané věci aktivně věcně legitimován, neboť obsahem věcného břemene není výlučné užívání nemovitých věcí, nýbrž jen jejich spoluužívání se žalovanými, není správný. Odvolací soud se odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného (stejně jako v této věci), nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat, a oprávněný z věcného břemene se může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, na něž dovolatel odkazuje).

Na vymezené otázce nicméně napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí; odvolací soud takový závěr neučinil. Soud prvního stupně zamítl žalobu výhradně proto, že výkon práva žalobce v nyní projednávané věci by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy (přesněji: zneužitím práva) ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; tím vlastně přiznal žalobci aktivní legitimaci k podání žaloby, což ovšem neznamená, že žalobě musí být nutně vyhověno, jsou-li tu jiné důvody pro zamítnutí (jako je tomu v případě zneužití práva). Odvolací soud se s tímto právním hodnocením ztotožnil; uvedl, že žaloba v této věci neslouží k realizaci práva žalobce, nýbrž k řešení vzájemných mezilidských vztahů. Za situace, kdy darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byly uzavřeny v očekávání společného užívání nemovitostí všemi účastníky řízení, byly dohodnuty investice žalovaných do domu, strany sporu dlouhodobě užívají nemovité věci každá ve „své“ části podle dřívější dohody, a nemají jinou možnost bydlení, by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy.

Tento závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy však dovolatel nenapadá (a dovolací soud jej proto nepřezkoumával); jeho otázka se vztahuje výhradně k aktivní věcné legitimaci (jde mu patrně o rozsah oprávnění z věcného břemene, resp. možnost výlučného užívání, spočívá-li věcné břemeno v „doživotním bezplatném užívání“ nemovité věci). Je třeba připustit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není formulováno zcela vhodným způsobem, neboť závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy zde není učiněn explicitně. Z bodu 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně zřetelně vyplývá, že odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně – tedy že v projednávané věci nelze nárok žalobci přiznat pro rozpor s dobrými mravy – a jeho právní hodnocení shledal jako správné.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 12. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru