Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3170/2019Usnesení NS ze dne 16.07.2020

HeslaSpoluvlastnictví
Podílové spoluvlastnictví
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3170.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1144 odst. 1 o. z.

§ 1144 odst. 2 o. z.

§ 1147 o. z.

§ 237 o. s. ř.

§ 1165 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3170/2019-391

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, proti žalovaným: 1) F. D., narozenému XY, bytem XY a 2) K. D., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 164/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 15 Co 340/2018-339, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Vladimíra Štola do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 15 C 340/2018-339, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. XY, obec XY, jehož součástí je budova č. p. XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY. V budově č. p. XY vymezil v souladu s prohlášením učiněným podle § 1161 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož součástí jsou půdorysná schémata všech podlaží budovy č. p. XY a plán dvora, a které jako příloha současně tvoří nedílnou součást rozsudku, v rozsudku blíže označené jednotky (byty a nebytové prostory) včetně podílu na společných částech nemovité věci. Některé konkrétně vymezené jednotky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, další do podílového spoluvlastnictví žalovaných s tím, že se vznikem vlastnického práva k jednotce přechází na každého vlastníka jednotky práva a povinnosti ze smluv týkajících se budovy, resp. společných částí nemovitosti, zejména: práva a povinnosti vyplývající z uzavřených smluv o dodávce plynu, elektrické energie, vody, smlouvy o odvozu odpadu, pojistné smlouvy či z jiných smluv na dodávku služeb pro budovu a její vlastníky, na vlastníky jednotek č. XY až XY, XY a XY přechází jako na povinné věcné břemeno užívání jednotky, zapsané v katastru nemovitostí jako věcné břemeno užívání 14 bytových jednotek v domě č.p. XY ve prospěch Stavebního bytového družstva Zahradní město pod č.j. Z-1500826/1994-101 a vzniklé podle zák. č. 297/1992 Sb., a dále na vlastníky zbylých jednotek, s výjimkou jednotky č. XY, přechází práva a povinnosti pronajímatele z nájmu vážícího se k příslušné jednotce. Žalobci uložil povinnost uhradit žalovaným vypořádací podíl ve výši 1 949 580 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl i o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 15 Co 340/2018-339, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že vypustil dva odstavce upravující užívání společných prostor, a to jednak užívání pavlačí a dále užívání dvora s tím, že tato úprava se projeví i v textu prohlášení vlastníka; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti všem výrokům soudu prvního stupně, podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. Namítají, že důvodem pro podání dovolání je především skutečnost, že „otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297 ze dne 20. 5. 1992“. Druhým důvodem pro podání dovolání má být podle dovolatelů „posouzení právní otázky jinak než věc posoudily soudy I. a II. stupně, které v rozporu se zákonem svými rozsudky zmenšily spoluvlastnické podíly většinových spoluvlastníků, i když v domě je byt, který přesněji odpovídal spoluvlastnickému podílu žalobce“. Tvrdí přitom, že se v domě nachází byt, který přesněji odpovídá spoluvlastnickému podílu žalobce. Podle jejich názoru došlo rozhodnutím odvolacího soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k porušení jejich ústavou zaručeného práva na vlastnictví a k obcházení zákona, neboť žalobce coby menšinový spoluvlastník proti vůli většinových spoluvlastníků obešel pravidla pro hospodaření se společnou věcí a zásadním způsobem změnil stav nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, navíc si ještě přisvojil větší spoluvlastnický podíl, než mu náleží, a zkrátil tak spoluvlastnický podíl žalovaných, i když s náhradou. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, event. jako nedůvodné zamítnout. Dovolatelé nevymezili žádnou otázku hmotného práva, na které by spočívalo napadené rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, vymezuje se žalobce k jednotlivým dovolacím námitkám s tím, že jsou nedůvodné.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z obsahu dovolání se podává, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to vypořádání podílového spoluvlastnictví, byl-li při něm za náhradu zmenšen spoluvlastnický podíl většinových spoluvlastníků, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Toto samo o sobě však není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť žádost dovolatelů, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

V projednávané věci totiž dovolatelé neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Ve své podstatě jen polemizují se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení posouzení právní otázky jinak, než věc posoudily nalézací soudy, které v rozporu se zákonem zmenšily spoluvlastnické podíly většinových spoluvlastníků zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že námitky dovolatelů ohledně zkrácení jejich spoluvlastnického podílu nemohou obstát již proto, že možnost přikázat druhému spoluvlastníkovi díl menší a případný rozdíl vyrovnat v penězích, vyplývá přímo ze zákona - viz ustanovení § 1144 odst. 2 o. z.

Rovněž má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku se jedná. Jestliže dovolatelé naznačují, že důvodem pro podání dovolání je skutečnost, „že otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť jimi bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297 ze dne 20. 5. 1992“, aniž by však tuto problematiku jakkoli blíže konkretizovali, například tím, že uvedou, jakým způsobem by se její odlišné posouzení mohlo promítnout do výsledku řízení, pak zjevně nejde o právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by shora uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání vyhovovala.

Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud odmítl (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec shora uvedeného poznamenává dovolací soud následující:

Odvolací soud přijal a odůvodnil závěr, že v poměrech posuzované věci je možné vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci (budovy) na jednotky, což také učinil.

Námitky dovolatelů směřující do způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 1 a 2 o. z.).

Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§ 1165 o. z.).

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o. z. stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu (§ 1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016), nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě (§ 1147 věta druhá o. z.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).

Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), připouštěla s odkazem na § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Judikatura přitom zdůraznila, že tento způsob vypořádání nastupuje při nemožnosti reálného dělení věci, a předchází tak přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků za náhradu.

Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015), příp. nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti současného občanského zákoníku, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).

K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).

Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).

V posuzované věci se soudy obou stupňů zabývaly všemi relevantními okolnostmi projednávané věci a svou úvahu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnily, přitom dovolací soud tuto úvahu nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Jestliže odvolací soud uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro rozdělení nemovitosti na jednotky, že se jedná o preferovaný způsob spravedlivého vypořádání spoluvlastnických vztahů a při rozdělení jednotek mezi spoluvlastníky vycházely z návrhu žalobce, který jako jediný vznesl konkrétní návrhy na rozdělení jednotek, je jeho rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a přípustnost dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je vyloučena ustanovením § 236 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako celek podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 7. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru