Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3149/2020Usnesení NS ze dne 27.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3149.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1-3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3149/2020-338

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobců a) Z. Z., narozeného XY, bytem v XY, b) M. Z., narozené XY, bytem v XY, c) J. L., narozeného XY, bytem v XY, d) Z. M., narozené XY, bytem v XY, e) H. L., narozené XY, bytem v XY, f) Z. S., narozeného XY, bytem v XY, a g) J. J., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému Benediktinskému arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově, se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, IČO 00408344, zastoupenému JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 203/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2020, č. j. 9 Co 27/2020-316, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 C 203/2018-282, určil, že pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je v podílovém spoluvlastnictví žalobců a) a b) každého s podílem ve výši 1/2 k celku (výrok I), pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je ve výlučném vlastnictví žalobce c) – (výrok II), pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně d) – (výrok III), pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně e) – (výrok IV), pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je ve výlučném vlastnictví žalobce f) – (výrok V), a pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je ve výlučném vlastnictví žalobce g) – (výrok VI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VII) a vyloučil žalobu V. M. na určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, k samostatnému projednání (výrok VIII).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 9 Co 27/2020-319, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V potvrdil [výrok I písm. a)], ve výroku III a VI změnil tak, že se žaloba na určení, že vlastníkem pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je žalobkyně d), a vlastníkem pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY a obci XY, je žalobce g), zamítá [výrok I písm. b)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

Proti výroku I písm. a) a výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že odvolacím soudem i soudem prvního stupně řešená právní otázka, zda držba předmětných nemovitostí byla, ať už žalobci, nebo jejich právními předchůdci, oprávněná či nikoliv, a zejména pak, zda žalobci či jejich právní předchůdci mohli být v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti skutečně náleží, má být dovolacím soudem posouzena jinak. V dovolání uvádí skutkové okolnosti projednávané věci a historické souvislosti, jakým způsobem v minulosti došlo k nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem a jaké byly nabývací tituly. Dále se vyjadřuje k dobré víře žalobců a jejich právních předchůdců i ke své dobré víře a uvádí, že soudy nižších stupňů otázku dobré víry nesprávně posoudily, když zcela opomenuly dobrou víru žalovaného a upřednostnily dobrou víru žalobců, přestože své vlastnictví v průběhu řízení neprokázali žádným právním titulem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích I písm. a) a II zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v § 237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.

Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání žalovaného není přípustné již z toho důvodu, že v něm není jakkoliv vymezeno, v čem žalovaný spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný v úvodu dovolání sice uvádí, že předkládaná právní otázka týkající se posouzení oprávněnosti držby a dobré víry žalobců, resp. jejich právních předchůdců, má být dovolacím soudem posouzena jinak, avšak zjevně se domáhá toho, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku vyřešenou odvolacím soudem, potažmo soudem prvního stupně, jak vyplývá z formulace věty, že „žalovaný má za to, že Krajským soudem v Ústí nad Labem i Okresním soudem v Litoměřicích řešená právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak.“ Jinými slovy dovolatel nesouhlasí s řešením právní otázky přijatým soudy nižších stupňů a požaduje po dovolacím soudu, aby v dané věci rozhodl jinak.

Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť takový postup nemá oporu v § 237 o. s. ř. Dovolatel se totiž zjevně domáhá toho, aby dovolací soud posoudil jinak nikoliv své vlastní dosavadní řešení dané právní otázky vyplývající z jeho rozhodovací praxe, ale aby právní otázku posoudil jinak (pro dovolatele příznivě), než jak ji v projednávané věci posoudily soudy nižších stupňů. Přípustnost dovolání založená tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, nicméně míří jen a pouze na případy, kdy konkrétní právní otázka je dovolacím soudem ustáleně vyřešena, dovolatel namítá nesprávnost tohoto řešení a žádá dovolací soud o přehodnocení jeho dosavadního přístupu k řešení této otázky.

V dovolání žalovaného však zcela absentuje jakákoliv úvaha ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalovaný nevymezuje, jakým způsobem je předkládaná právní otázka v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ani z jakého důvodu a především jakým způsobem by měla být rozhodovací praxe dovolacího soudu v rozhodování dané právní otázky změněna. Dovolání žalovaného navíc v tomto směru neobsahuje žádný odkaz na jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, které by danou právní otázku řešilo, natož vysvětlení, proč by takové řešení mělo být překonáno, či z jakého důvodu by dosavadní právní názor dovolacího soudu neměl nadále obstát. Jestliže se tedy žalovaný domnívá, že by měl být naplněn uvedený předpoklad přípustnosti dovolání, je nezbytné, aby v dovolání konkrétně vylíčil, v čem podle něj dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu postupuje nesprávně, a následně uvedl, jakým způsobem by měla být daná právní otázka vyřešena. Nic z uvedeného však v dovolání žalovaného obsaženo nebylo, a dovolání je tak spíše obecnou nesouhlasnou polemikou se závěry rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud byl proto nucen dovolání pro tyto vady bez dalšího odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru