Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3121/2020Rozsudek NS ze dne 09.12.2020

HeslaSpoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3121.2020.3
Dotčené předpisy

§ 1143 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3121/2020-311

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL. M., advokátkou se sídlem Plzni, Pražská 37/45, proti žalovaným: 1) M. K., narozenému XY, bytem XY, 2) V. K., narozenému XY, bytem XY, a 3) S. V., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 296/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-266, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-266, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem („soud prvního stupně“) ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 C 296/2018-227, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k nemovitostem, a to k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova bez čísla popisného nebo evidenčního, pozemku st. par. č. XY a pozemku par. č. XY, nacházejícím se v obci a katastrálním území XY, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovaného 2). Dále výrokem II zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) k rodinnému domu č. p. XY na pozemku st. par. č. XY, nacházejícím se v obci a katastrálním území XY, zapsanému v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a nemovitost přikázal do vlastnictví žalovaného 1). Dále uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobkyni 755 116 Kč a žalovanému 3) 222 936 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobkyni 108 416 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Výroky V až VII rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku, každému z účastníků ve výši 1 292,50 Kč.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova bez čísla popisného nebo evidenčního (mlýn), žalobkyně id. 5/12, žalovaný 1) id. 1/6, žalovaný 2) id. 1/4 a žalovaný 3) id. 1/6; dále pozemku st. par. č. XY žalobkyně id. 5/12, žalovaný 1) id. 1/3, žalovaný 2) id. 1/12 a žalovaný 3) id. 1/6; dále pozemku par. č. XY žalobkyně id. 5/12, žalovaný 2) id. 5/12 a žalovaný 3) id. 1/6, a domu č. p. XY na pozemku st. par. č. XY žalobkyně id. 1/2 a žalovaný 1) id. 1/2. Žalovaní 1) a 2) jsou bratři a žalovaný 3) je jejich bratranec. Žalobkyně nabyla podíly v roce 2017 dražbou v exekuci vedené proti F. K. - bratrovi žalovaných 1) a 2) a koupí od jejich sestry E. K..

Soud prvního stupně podle § 1140 odst. 2 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a přikázal dům č. p. XY žalovanému 1) a zbývající nemovitosti žalovanému 2). Vzal v úvahu, že žalobkyně i žalovaný 1) mají zájem užívat nemovitosti k bydlení, ke kterému je použitelný jen dům č. p. XY. Žalovaní mají k nemovitostem jako k rodinnému majetku (již od 30. let minulého století) citový vztah. Žalovaný 1) dům č. p. XY užívá k bydlení se svým synem a s družkou a s ohledem na jeho finanční situaci je pro něj obtížné zajistit si bydlení jiné.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 14 Co 102/2020-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I – IV tak, že spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemkům st. par. č. XY, jehož součástí je budova bez čísla popisného nebo evidenčního, st. par. č. XY a par. č. XY, v katastrálním území XY, se zrušuje a všechny pozemky se přikazují do vlastnictví žalobkyně (výrok I/1), dále že spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) ke stavbě č. p. XY na pozemku st. par. č. XY v katastrálním území XY, se zrušuje a stavba se přikazuje do vlastnictví žalobkyně (výrok I/2), a uložil žalobkyni, aby zaplatila na vyrovnání podílů do 30 dnů od právní moci rozsudku žalovanému 1) 528 688 Kč, žalovanému 2) 334 844 Kč a žalovanému 3) 222 936 Kč (výrok I/3). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV).

Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o účelnějším využití nemovitostí žalovanými. Tvrzenému citovému vztahu žalovaných k nemovitostem nenasvědčuje špatný stav budov a neúčast žalovaných v opakované dražbě. Pokud žalovaný 2) uváděl, že investovat do domu nechtěl z důvodu, že spoluvlastnicí je i žalobkyně, pak ze znaleckých posudků vyplývá, že chátrání budov není otázkou posledních let, (ale i doby, kdy žalobkyně spoluvlastnicí nebyla). Kromě toho měli žalovaní zájem prodat nemovitosti žalobkyni za jimi stanovených podmínek, pro ni však neakceptovatelných. Svědčí to o tom, že mají zájem prodat nemovitosti co nejvýhodněji. Žalovaný 1) sice v domě č. p. XY bydlí, avšak v naprosto nevhodných podmínkách, neinvestuje do něj a na jeho podíl je vedena exekuce. Žalovaný 1) po zaplacení náhrady za jeho podíl, případně s přispěním žalovaného 2), který deklaroval, že mu chce pomoci, si může opatřit skromnější bydlení, případně nájem vhodné nemovitosti. Odvolací soud proto s poukazem na to, že žalobkyně má relativně nejvyšší podíly na nemovitostech ze všech spoluvlastníků a na její solventnost, dovodil, že žalobkyně využije nemovitosti účelněji, pokud do nich investuje nemalou finanční částku za účelem vlastního bydlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, - dále „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení hmotněprávní otázky, z jakých okolností lze vycházet při rozhodování o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, prokáží-li obě strany sporu, že mají dostatek finančních prostředků na zaplacení náhrady. Dovolatelé poukazují na to, že dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy nalézacího soudu, pokud by byly zjevně nepřiměřené nebo zohledňovaly skutečnost, která se k projednávané věci nevztahovala (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005). Odvolací soud některé okolnosti posoudil zcela nepřiměřeně – nezabýval se vůbec skutečností, že žalovaný 1) v nemovitostech bydlí, zda si může zajistit jiné bydlení, za jakou cenu a v jakém časovém horizontu.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že žalovaný 1) bydlí v nemovitostech ve zcela nevyhovujících podmínkách, aniž by je blíže zkoumal. Pokud žalobkyně uváděla, že budovy jsou prakticky zbořeniště, jde o tvrzení zavádějící, které nelze vztahovat na dům č. p. XY, v němž bydlí žalovaný 1). Muselo by být provedeno další obsáhlé dokazování. Konečně, i kdyby bylo tvrzení žalobkyně prokázáno, nebyl by to důvod pro faktické vystěhování žalovaného 1) z domu, neboť v něm žije dlouhodobě a nechce jej opouštět.

Odvolací soud závěr o účelnějším využití nemovitostí žalobkyní opřel o její výpověď, že nemovitosti chce rekonstruovat. Přehlédl však, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť doložila, že i na zaplacení náhrady podílů žalovaných si musela vypůjčit. Připustila také, že nemá žádný projekt, jak zmiňovala v žalobě. Její tvrzení o blíže neurčené rekonstrukci je tak vágní, že nemůže založit závěr o účelnějším využití věci. Ostatně odvolací soud uvedl, že využije nemovitosti účelněji, „pokud do nich investuje nemalou finanční částku“ – tedy jde jen o dohady, nikoli prokázané skutečnosti. Takové hodnocení je však v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nevyhovuje zásadám spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V této souvislosti je také třeba hodnotit skutečnost, že spoluvlastnické podíly koupila v době, kdy občanský zákoník neupravoval předkupní právo spoluvlastníků. Je tak namístě se zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně nešlo o zjevné zneužití práva.

K otázce „citového vztahu“ k nemovitostem uvádějí, že nepopírají, že se snažili zjistit, za jakou cenu by bylo možné nemovitosti prodat. Z takového jednání však nelze bez dalšího dovozovat, že chtěli nemovitosti opravdu prodat. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelé chtěli nemovitosti prodat jako celek za co nevýhodnější cenu komukoli, je tak nesprávným právním posouzením skutkového stavu.

Nereálný je také odkaz odvolacího soudu na možnost žalovaného 1) získat skromnější bydlení vzhledem k cenám nemovitostí, a to i za pomoci žalovaného 2). Proti přikázání nemovitostí žalobkyni toliko s poukazem na její solventnost a velikost jejích podílů, které navíc nejsou o moc větší než podíly každého z žalovaných, stojí zájem dovolatelů na zachování rodinného majetku, bydlení žalovaného 1), určitá údržba prováděná žalovanými 1) a 2) a solventnost žalovaného 2). Dovolatelé tak považují za správný rozsudek soudu prvního stupně.

Dále odvolacímu soudu vytýkají, že rozsudek soudu prvního stupně změnil na základě jiného skutkového zjištění, aniž jakkoliv dokazování doplnil nebo důkazy opakoval. Pokud dospěl k jinému skutkovému zjištění ohledně citového vztahu žalovaných k nemovitostem, měl k tomu provést potřebné důkazy. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud pouze paušálně uvedl, že nesouhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, aniž blíže uvedl důvody, proč tomu tak je. V tom – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu – spatřují porušení práva na spravedlivý proces.

Dovolatelé tvrdí, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. I když dovolací soud je zpravidla vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a není oprávněn skutkový stav přezkoumávat, Ústavní soud v nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, a ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, konstatoval, že extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy může založit přípustnost dovolání. V dané věci odvolací soud učinil zjištění, že žalovaný 1) žije v naprosto nevhodných podmínkách, do domu žádným způsobem neinvestuje, neprovedl ani nejnutnější opravy a na jeho podíl je vedena exekuce. Tato zjištění však nejsou podložena žádnými důkazy. Zjištění o nevhodném bydlení žalovaného 1) se podává jen z účastnické výpovědi žalobkyně. Jak plyne z výpovědi žalovaného 1), snaží se udržovat dům v rámci svých možností, i když vzhledem k jeho věku je údržba problematická. Dům udržuje i žalovaný 2), ale vzhledem k rozlehlosti nemovitostí nemusí být investice na první pohled viditelné. Odvolací soud přitom okolnost, že například v době před dražbou dovolatelé nemuseli mít dostatek prostředků, nebo že se o dražbě dozvěděli pozdě, jak ostatně jeden z dovolatelů při svém výslechu uvedl, zcela přešel. Stejně tak přešel, že „dovolatelé č. 2 a č. 3“ mají své rodiny a své nemovitosti (respektive „své starosti“) a že tvrzený stav nemovitostí, v nichž dovolatel č. 1 žije, nemusí vycházet z nezájmu, ale například z toho, že vzhledem k rozsáhlosti celého areálu je jeho udržování na hraně možností samotného žalovaného 1). To ale přece neznamená, že by měl být – ve jménu nespecifikovaného účelnějšího využití nemovitostí – svého jediného domova zbaven. Příjem žalovaného 1) činí jen 10 000 Kč měsíčně, žalobkyně neinvestovala dosud nic. Exekuce na podíl žalovaného 1) v době rozhodování odvolacího soudu nebyla vedena. Žalovaný 2) již před soudem prvního stupně uvedl, že dluhy za něj zaplatil, a tak nebyla vedena ani v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně. Ani závěr, že žalobkyně využije nemovitosti účelněji, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně před soudem prvního stupně vypověděla, že nemá vypracovaný žádný projekt, nemá vlastní finanční prostředky a na rekonstrukci si může vypůjčit od svého známého. Zjištění o její solventnosti tak vyplývá jen z její výpovědi a jiné důkazy nenabídla. Přitom by investice do nemovitostí vzhledem k jejich rozsáhlosti musely být značné. Jde o extrémní rozpor skutkového závěru s provedenými důkazy, jak byl vymezen také v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016.

Podle dovolatelů došlo v řízení k porušení pravidel při vedení kontradiktorního řízení. Odvolací soud postupem, který blíže popisují, znemožnil žalovaným účast u jednání, byť mělo být „jen“ vyhlášeno rozhodnutí. Teprve dne 4. 8. 2020 jim byla doručena kopie protokolu o jednání ze dne 27. 8. 2020. Tím bylo i zhoršeno jejich postavení pro podání dovolání, neboť teprve tehdy se dozvěděli, jak bylo rozhodnuto. Jde tak o vážnou procesní vadu a porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro dovolatele překvapivé; odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1128/2012, a ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006; dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn., II. ÚS 3317/15 a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12. Odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí – při jednání dne 21. 7. 2020 odvolací soud neavizoval žádnou změnu právního názoru, nepoučil žalované o tom, že by mohl věc posoudit po právní stránce jinak než soud prvního stupně, nepoučil je podle § 118a o. s. ř. Jinak řečeno jeho postup je přesně ten, který zapovídá již odkazovaná judikatura. Dovolatelé tak nemohli reagovat na odlišné posouzení odvolacího soudu, oproti soudu prvního stupně zcela odlišné a nečekané. Bylo jim tak odepřeno právo být slyšen a právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tato práva by měla být zachována, když v případě žalovaného 1) šlo, lidově řečeno, o „střechu nad hlavou“.

Žalovaní také nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení a odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 186/20 a usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výrocích o nákladech řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit jim náhradu nákladů řízení. Žalobkyni nechť je také uloženo nahradit jim náklady dovolacího řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolací soudu je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle které v řízení o zrušení spoluvlastnictví je v zásadě na úvaze soudu, kterému z účastníků bude věc přikázána, úvaha však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Tyto požadavky rozhodnutí odvolacího soudu splňuje. Žalovaný 1) žije v nevhodných podmínkách v jediné obytné budově. To vyplývá nejen z výpovědi žalobkyně, ale i ze znaleckých posudků, které předložila, a posudku nařízeného soudem. Výtku, že nemá dosud vypracovaný projekt, považuje žalobkyně za nesmyslnou. Je stále jen spoluvlastnicí a do nemovitostí nemá přístup. Je podnikatelka a nebude pro ni problém získat hypoteční úvěr na rekonstrukci. Správně také odvolací soud zvažoval citový vztah žalovaných k nemovitostem, jestliže se nezúčastnili exekuce na majetek F. K. a z předložené korespondence vyplýval i jejich úmysl nemovitosti prodat.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Odvolací soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Proto se dovolací soud zabýval jen těmi právními otázkami, u kterých dovolatelé konkrétně vymezili přípustnost dovolání.

Ke skutkovému stavu, ze kterého vyšel odvolací soud:

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 213 odst. 3 o. s. ř.).

K dokazování provedenému odvolacím soudem podle § 213 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016 (dostupném na www.nsoud.cz): „Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.)“. Viz též další judikaturu tam citovanou.

K důležitosti řádně dosažených a správných skutkových zjištění pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004: „Závěry soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. Právní závěry v tomto směru přichází v úvahu v podstatě jen ve vztahu k hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, případně zda lze přihlížet i k jiným skutečnostem v zákoně neuvedeným. Správnost právního názoru odvolacího soudu je tedy možné posuzovat obvykle teprve tehdy, jestliže skutková zjištění tvořící východisko tohoto posouzení byla učiněna řádně a jsou-li správná“.

Odvolací soud vyšel do značné míry z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž pro takový postup vytvořil podmínky tím, že by dokazování doplnil anebo znovu provedl; odchýlil se tak od uvedené judikatury Nejvyššího soudu.

Soud prvního stupně neuvedl (výslovně, na jednom místě, shrnujícím způsobem), jaký skutkový stav na základě dokazování zjistil; pokud reprodukoval výpovědi účastníků, pak k výpovědi žalovaného 1) připojil, že „z účastnického výslechu žalovaného č. 1 má soud za prokázané…“ Reprodukci výpovědi žalobkyně uvedl slovy: „Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil…“, aniž by blíže uvedl, jak tyto důkazy hodnotil.

Dále soud prvního stupně konstatoval: „Právní zástupce žalovaných uvedl, že činí nesporným, že žalobkyně nabyla podíly na nemovitostech v rámci exekuce na majetek F. K. a že další podíly na nemovitostech tato odkoupila od sestry žalovaných č. 1 a 2 paní K.. Činí nesporným i to, že mezi účastníky probíhala jednání o vypořádání podílového spoluvlastnictví, jednou z možností byl i prodej nemovitostí žalobkyni či třetí osobě, v tomto směru byl tedy skutečně osloven i pan I. P.. Pro žalované má však význam prodej všech souvisejících nemovitostí v k. ú. XY, nikoli tedy prodej pouze předmětných nemovitostí, když při prodeji všech nemovitostí by žalovaní obdrželi částku, za kterou by mohli pořídit pro žalovaného č. 1 alternativní bydlení. Žalovaní dále činí nesporným, že na majetek F. K. i žalovaného č. 1 byly v minulosti vedeny exekuce“.

Pod bodem 24 rozsudku se uvádí: „Účastníci mají navíc s předmětnými nemovitostmi rozdílný záměr, žalobkyně má zájem nemovitosti zásadním způsobem zrekonstruovat a v těchto do budoucna i podnikat, žalovaný č. 1 má zájem nemovitosti užívat ve stávajícím stavu a provádět na nich pouze nezbytné opravy. I z tohoto důvodu by případné soužití žalobkyně a žalovaných v předmětných nemovitostech bylo do budoucna problematické“. Dále uvedl, že jak žalobkyně, tak i žalovaní prokázali připravenost uhradit cenu převáděných spoluvlastnických podílů. Předmětné nemovitosti jsou rodinným majetkem žalovaných, k němuž mají citový vztah. Rodina žalovaných předmětné nemovitosti vlastní od roku 1935, kdy tyto zakoupili prarodiče žalovaných 1) a 2). Uzavřel, že žalovaný 1) „předmětné nemovitosti užívá k bydlení pro sebe a jemu blízké osoby (syn, přítelkyně) a vzhledem k výši jeho příjmů je pro něj problematické si zajistit jiné bydlení“.

Jiná skutková zjištění soud prvního stupně neučinil.

Odvolací soud dokazování nedoplnil ani důkazy neopakoval. Nejprve konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav a v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě zdůvodnil, proč neprovedl některé, žalobkyní navržené důkazy. Své rozhodnutí však odvolací soud opřel o tyto skutečnosti: „Závěr o citovém vztahu žalovaných k nemovitostem je v rozporu se zjištěním o velmi špatném stavu budov a neúčasti žalovaných v opakované dražbě spoluvlastnického podílu F. K.. Skutečnost, že žalovaní do dražby nevstoupili, značí, že neměli zájem zabránit tomu, aby se spoluvlastníkem jejich nemovitostí stala nějaká třetí osoba. K tvrzení 2. žalovaného, že nechtěl do nemovitostí investovat z důvodu, že jejich spoluvlastníkem je i žalobkyně, odvolací soud odkazuje na znalecké posudky provedené k důkazu soudem prvního stupně, z nichž vyplývá, že chátrání budov není otázkou posledních několika let. O citovém vztahu žalovaných k nemovitostem nesvědčí ani to, že měli zájem je žalobkyni prodat za jimi stanovených (pro žalobkyni však neakceptovatelných) podmínek. Toto svědčí spíše o záměru žalovaných prodat nemovitosti jako celek za co nejvýhodnější cenu komukoli.

Pokud jde o bydlení 1. žalovaného v budově č. p. XY, je nutno zdůraznit, že žalovaný v předmětném domě žije v naprosto nevhodných podmínkách, do domu žádným způsobem neinvestuje, neprovádí ani ty nejnutnější opravy a navíc je na jeho podíl vedena exekuce. V případě zájmu o tyto podíly ze strany třetích osob (případně ostatních spoluvlastníků), by o ně stejně přišel. Odvolací soud má za to, že po výplatě vypořádacího podílu ze strany žalobkyně se 1. žalovanému dostane významné finanční částky a s přispěním 2. žalovaného, který deklaroval ochotu mu pomoci, by mohl získat vlastní skromnější bydlení, případně tyto finanční prostředky použít k úhradě nájmu nějaké vhodné nemovitosti.

Ze všech těchto důvodů a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně má na nemovitostech relativně nejvyšší podíly ze všech spoluvlastníků a prokázala svoji solventnost, odvolací soud dovodil, že žalobkyně je využije účelněji, pokud do nich investuje nemalou finanční částku za účelem vlastního bydlení“.

Z porovnání skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a těch, ze kterých vyšel odvolací soud, je zřejmé, že rozhodnutí obou soudů je založeno na rozdílném skutkovém stavu.

Soud prvního stupně neučinil zjištění, ze kterého vyšel odvolací soud, že „žalovaný v předmětném domě žije v naprosto nevhodných podmínkách, do domu žádným způsobem neinvestuje, neprovádí ani ty nejnutnější opravy a navíc je na jeho podíl vedena exekuce“. Jen v reprodukci výpovědi žalobkyně uvedl: „Stav nemovitostí přišel žalobkyni špatný, přišlo jí, že žalovaný č. 1 zde žije v nelidských podmínkách“. Neučinil však v této souvislosti skutkové zjištění, že by tomu tak opravdu bylo.

K investicím a nejnutnějším opravám: Soud prvního stupně neučinil skutkové zjištění, že žalovaný 1) do nemovitostí „žádným způsobem neinvestuje, neprovádí ani ty nejnutnější opravy“. Žalovaný 1), slyšený jako účastník řízení, uvedl, že „nemovitosti udržuje svépomocí, pravidelně seká trávu a provádí nezbytnou údržbu staveb. Do nemovitostí investuje částku kolem 5 000 Kč za půl roku“ (pracuje jako dělník s platem 10 000 Kč „čistého“ měsíčně). Žalovaný 2), bratr žalovaného 1), pak uvedl, že „užívá nemovitosti rekreačně, pravidelně tam jezdí, stará se hlavně o rybník a mlýn. Snaží se nemovitosti udržovat, ale výrazným způsobem do nich neinvestuje. Je to tak zejména proto, že nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví. Odhaduje, že do nemovitostí vloží částku kolem 20 000 Kč ročně“.

Odvolací soud též uvedl: „K tvrzení 2. žalovaného, že nechtěl do nemovitostí investovat z důvodu, že jejich spoluvlastníkem je i žalobkyně, odvolací soud odkazuje na znalecké posudky provedené k důkazu soudem prvního stupně, z nichž vyplývá, že chátrání budov není otázkou posledních několika let“. Podle obsahu protokolu o výpovědi žalovaného 2) před soudem prvního stupně (č. l. 120) však tento žalovaný uvedl: „Co se mlýna týče, zde udržuji vše, co je nutné, do nemovitosti žádným výrazným způsobem neinvestuji proto, že je ve spoluvlastnictví“. Nevypověděl tedy to, že by do nemovitostí neinvestoval vůbec, ani že neinvestuje proto, že žalobkyně je jejich spoluvlastnicí.

Odvolací soud též uvedl, že žalobkyně nemovitosti využije účelněji, „pokud do nich investuje nemalou finanční částku“ za účelem vlastního bydlení. Neuvedl však, v čem by toto účelnější využití mělo spočívat, a pominul, že sama žalobkyně prokazovala schopnost zaplatit vyrovnávací podíl odkazem na půjčku, kterou jí přislíbila třetí osoba; odkaz na investici „nemalé finanční částky“ je tak jen hypotetický.

Soud prvního stupně neučinil skutkové zjištění, že by žalovaný 2) přislíbil žalovanému 1), že by v případě, kdy by byl nucen dům opustit, mu přispěl na zajištění jiného vlastního bydlení. Žalovaný 2) jen uvedl, že finančně vypomáhá svému bratrovi, žalovanému 1), a že v současné době by byl ochoten nemovitosti nabýt do svého vlastnictví a žalobkyni vyplatit.

Pokud jde o nájem bytu, i zde chybí zjištění, jak dlouho by žalovaný 1) s platem 10 000 Kč mohl z obdrženého podílu platit nájemné za pronajmutí bytu a zda je nájem v místě vůbec reálný.

Soud prvního stupně měl za prokázané, že na majetek žalovaného 1) byly v minulosti vedeny exekuce. Skutkové zjištění, že by exekuce byla vedena i v době rozhodnutí soudu, neučinil.

Konečně odvolací soud zpochybnil skutkové zjištění, že žalovaní mají k nemovitostem citový vztah, aniž by k této otázce provedl jakékoliv důkazy. K významu kritéria „citového vztahu“ pro rozhodnutí o tom, komu věc přikázat, viz níže.

Zjištění, zda má účastník k věci „citový vztah“ a jaká je jeho intenzita, je výsledkem hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud učinil opačné skutkové zjištění než soud prvního stupně, a to nejenže za situace, kdy si pro takové hodnocení neopatřil potřebné podklady, ale ani nedal žalovaným příležitost vysvětlit, proč – při existenci uvedeného vztahu – do nemovitostí více neinvestovali, resp. proč se neucházeli o účast v dražbě podílu. Bylo třeba vzít do úvahy, že jde o majetek pořízený jejich předky, a vypořádat se s výpověďmi žalovaných, podle kterých žalovaný 1) v domě s rodinou bydlí, žalovaný 2) tam podle jeho výpovědi dojíždí a provádí i základní údržbu, a žalovaný 3) tam jako dítě trávil prázdniny i víkendy a i později dům užíval občas k rekreaci se svou nastávající manželkou. Samotné jednání o prodeji nemovitosti či spoluvlastnického podílu může být motivováno nepříznivou ekonomickou či jinou životní situací a samo o sobě „citový vztah“ nevylučuje.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že vzal za podklad svého rozhodnutí skutečnosti, které nebyly řádně zjištěny, a v důsledku toho je i právní posouzení věci přinejmenším předčasné, a proto i nesprávné; dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., je tak dán. Protože odvolací soud vyšel – nepředvídatelně – z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně, aniž by dokazování doplnil či opakoval, bylo v tomto smyslu jeho rozhodnutí i překvapivé (k tomu viz judikaturu k tomu uvedenou dovolateli). Řízení je tak i zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

K jednotlivým kritériím, svědčícím účastníkům řízení, se uvádí:

Protože odvolací soud vyšel z odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž respektoval podmínky, za kterých je oprávněn tak učinit, nelze nyní učinit definitivní hodnocení kritérií pro vypořádání spoluvlastnictví v této věci; to lze provést jen na základě řádně zjištěného skutkového stavu. K jednotlivým, v tomto případě pro vypořádání relevantním, kritériím se proto jen uvádí:

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, a řadu dalších rozhodnutí). Uvedené platí v zásadě i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).

K významu toho, že jeden ze spoluvlastníků v domě bydlí:

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba přihlížet k tomu, že právo na bydlení patří k základním lidským právům, neboť zajišťuje realizaci jedné ze základních lidských potřeb – potřeby bydlení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne z 26. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2823/99, uveřejněný pod č. 6/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 723/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1295/2005).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011 (na který odkázal např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaného pod č. 231/2000 Sb.), uvedl, že „právo na bydlení je základním lidským právem. Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení; přitom je třeba vzít v úvahu i rozdíl mezi právním postavením osoby bydlící v bytě na základě věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům. Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich“. Uvedené platí přiměřeně i pro rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví.

V dané věci se odvolací soud –av tomto nelze dovolatelům přisvědčit – skutečností, že žalovaný 1) v domě bydlí, zabýval. Jeho úvaha je však neúplná a nepřiměřená (a to i za předpokladu, že by vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu; tak tomu však nebylo). Odvolací soud uvedl, že žalovaný 1) „žije v naprosto nevhodných podmínkách, do domu žádným způsobem neinvestuje, neprovádí ani ty nejnutnější opravy a navíc je na jeho podíl vedena exekuce. V případě zájmu o tyto podíly ze strany třetích osob (případně ostatních spoluvlastníků), by o ně stejně přišel. Odvolací soud má za to, že po výplatě vypořádacího podílu ze strany žalobkyně se 1. žalovanému dostane významné finanční částky a s přispěním 2. žalovaného, který deklaroval ochotu mu pomoci, by mohl získat vlastní skromnější bydlení, případně tyto finanční prostředky použít k úhradě nájmu nějaké vhodné nemovitosti“.

To, že spoluvlastník žije ve společném domě v „naprosto nevhodných podmínkách“ je jistě neopominutelnou skutečností, na druhé straně však tuto skutečnost nelze absolutizovat. Jednak je třeba přihlédnout k vlastnické svobodě (viz § 1012 o. z.) a také k tomu, že není-li některý ze spoluvlastníků byť i oprávněně spokojený s údržbou společné věci, má možnost nejprve vyvolat spor o správu společné věci (§ 1126 a násl. o. z.).

Dále: Jestliže je v řízení vzneseno tvrzení, že některému z účastníků hrozí, že po ztrátě bydlení se z něj stane „bezdomovec“, je třeba se tímto tvrzením zabývat a v případě, že je vzneseno jen v nekonkrétní (obecné) podobě, poučit toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, o nutnosti tvrzení konkretizovat a podle potřeby navrhnout důkazy (viz § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř). Ani úvaha soudu o tom, že ze spoluvlastnictví takto vylučovaný spoluvlastník si může zajistit bydlení jinak, by neměla zůstat v obecné rovině, ale měla by přihlížet k situaci na trhu s nemovitostmi a nájemním bydlením a také k majetkovým poměrům účastníků. Toto zjištění má význam pro úvahu o tom, komu věc soud přikáže.

K velikosti spoluvlastnických podílů účastníků:

Žalobkyně má z účastníků řízení nejvyšší ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem, na druhé straně součet podílů žalovaných, kteří patří ke stejné rodině a jednají ve vzájemné shodě, je vyšší. Pokud je jejich vůle shodná, je třeba k tomu při aplikaci kritéria velikosti podílů přihlédnout (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009).

K „citovému vztahu“ spoluvlastníků k nemovitostem:

V této věci soud prvního stupně spatřoval jako významný důvod pro přikázání věci žalovanému 1) to, že „v případě žalovaných tvoří předmětné nemovitosti rodinný majetek, k němuž mají žalovaní citový vztah“. Jde o velmi subtilní kritérium, založené do značné míry na jen nepřímo prokazatelných pocitech účastníků. Toto kritérium lze použít zejména tam, kde ostatní kritéria vyznívají pro účastníky v zásadě rovnocenně. Skutečnostmi nasvědčujícími „citovému vztahu“ jsou například dlouhodobé, resp. pravidelné užívání a také to, že jde o rodinný majetek, který pořídili předkové účastníka. „V poměrech konkrétního případu může být okolností rozhodnou pro úvahu o přikázání věci některému z podílových spoluvlastníků i historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, a to zpravidla tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019).

Skutečnost, že účastník zanedbává údržbu, může vyvracet tvrzení o „citovém vztahu“, ovšem zpravidla jen potud, že mu v tom nebrání vážné osobní důvody, zejména zdravotní a majetkové.

Pokud pak soud hodlá k tomuto kritériu přihlédnout, musí zvážit jeho aplikaci na všechny, kdo se domáhají přikázání nemovitosti; v této věci tedy porovnat vztah žalobkyně k nemovitostem se vztahem žalovaných. Bez významu není v této souvislosti ani fakt, že i když nemovitost bude přikázána jednomu z účastníků, některým dalším bude v důsledku příbuzenských či jiných vztahů umožněno ji užívat.

K nabytí spoluvlastnického podílu v dražbě jako skutečnosti významné pro vypořádání spoluvlastnictví:

K této otázce Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019: „Judikatura Nejvyššího soudu umožňující přihlížet ke všem významným okolnostem konkrétní věci tak nevyloučila možnost přihlédnout i k okolnostem, za kterých účastníci spoluvlastnický oddíl nabyli, včetně toho, že jedna strana nabyla podíl v dražbě konané v rámci vykonávacího či exekučního řízení; posouzení, jaký význam mají v konkrétní věci tato kritéria význam, je (s výjimkou velikosti podílu a schopnosti jej vyplatit) v zásadě individuální a tento význam nelze obecně stanovit… [Je třeba vzít do úvahy, že účelem občanského soudního řízení je spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o. s. ř.), tedy nalézání práva a hledání individuální spravedlnosti mezi stranami; ochrana zájmů dalších osob či ekonomického systému se zásadně uplatňuje přes objektivní právo (zákon). Nelze popřít, že osoba, která podíl nabyla ve vykonávacím či exekučním řízení, má oprávněný zájem na získání celé věci, stejně jako nelze popřít stejný oprávněný zájem (bývalého) manžela, který se na výstavbě či pořízení nemovitosti podílel vlastní prací i prostředky, a byl postaven do složité osobní i majetkové situace jen kvůli nezodpovědnosti druhého z manželů. Nelze proto zaujmout obecné judikaturní stanovisko upřednostňující jednu či druhou stranu“. To, co bylo v citovaném rozhodnutí řečeno o zájmu manžela na získání věci, platí i pro podílového spoluvlastníka, který v domě, který získali jeho předkové, bydlí.

Z toho se podává, že způsob nabytí nemovitosti může být významný v rámci zvažování „citového vztahu“ spoluvlastníků k nemovitosti; zpravidla bude toto kritérium svědčit tomu, kdo nemovitost dlouhodobě užívá jako rodinný majetek, než tomu, kdo podíl nemovitosti nabyl v dražbě a užívat ji dosud nezačal.

K tvrzenému porušení „procesního pravidla kontradiktorního řízení“:

Žalovaným lze přisvědčit, že nebyli řádně předvoláni k jednání odvolacího soudu, které se konalo dne 28. 7. 2020. Původně bylo jednání dne 21. 7. 2020 odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 18. 8. 2020. Vyrozumění o tom, že jednání se nebude konat 18. 8. 2020, ale 28. 7. 2020, bylo doručováno zástupci žalovaných do datové schránky. Dodáno bylo 22. 7. 2020 a doručeno 28. 7. 2020 v 8.50 hod, kdy se zástupce žalovaných přihlásil. Jak vyplývá z § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., pokud se oprávněná osoba nepřihlásila do 10 dnů ode dne dodání dokumentu do datové schránky, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty. Nicméně žalovaní neutrpěli újmu, pro kterou by měl být rozsudek odvolacího soudu zrušen (nebýt jiných důvodů pro zrušení), neboť při jednání dne 28. 7. 2020 byl pouze vyhlášen rozsudek odvolacího soudu. K žádosti zástupce žalovaných ze dne 28. 7. 2020 mu odvolací soud zaslal kopii protokolu o jednání – dodána do datové schránky 28. 7. 2020, doručena 4. 8. 2020.

K zneužití předkupního práva:

Dovolatelé připomínají, že žalobkyně spoluvlastnické podíly koupila v době, kdy zákon neupravoval předkupní právo spoluvlastníků; je tak podle nich namístě se zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně nešlo o zjevné zneužití práva. V této souvislosti však nevymezují důvod přípustnosti dovolání, a již proto se touto otázkou nelze zabývat. Jen na okraj se dodává: „Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018). Aby mohlo jít o zjevné zneužití práva, bylo by třeba přinejmenším prokázat, že žalobkyně neměla na koupi podílu skutečný nebo jen nepatrný zájem; nic takového se ze spisu nepodává.

K dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení:

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Své argumenty mohou žalovaní uplatnit v dalším řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru