Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 311/2001Rozsudek NS ze dne 24.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.311.2001.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 311/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. B., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) JUDr. J. K., správci konkurzní podstaty úpadce Družstva S., advokátovi, a 2) G., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 303/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2000, čj. 11 Co 678/99-52, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. února 2001, čj. 11 Co 678/99-76, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2000, čj. 11 Co 678/99-52, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. února 2001, čj. 11 Co 678/99-76, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. května 1999, čj. 11 C 303/97-29, ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. října 2000, čj. 11 C 303/97-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem z 10. 2. 2000, čj. 11 Co 678/99-52, ve spojení s opravným usnesením z 2. 2. 2001, čj. 11 Co 678/99-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 18. 5. 1999, čj. 11 C 303/97-29, ve spojení s opravným usnesením z 20. 10. 2000, čj. 11 C 303/97-68, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. 1289 a na něm stojícího domu čp. 788, a dále pozemků parc. č. 1708, č. 1709 a č. 2766/3 vše v obci a kat. území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 864 u Katastrálního úřadu v D., a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že tyto nemovitosti byly předmětem kupní smlouvy, kterou 8. 7. 1994 uzavřelo Družstvo S. jako prodávající se žalovaným 2) jako kupujícím. Dříve než byla tato smlouva vložena do katastru nemovitostí, uzavřelo Družstvo S. ohledně těchto nemovitostí další kupní smlouvu, a to 18. 11. 1994 s E. B. a E. L., která byla vložena do katastru nemovitostí s účinky vkladu k 21. 11. 1994. E. B. a E. L. kupní smlouvou z 22. 12. 1994 s účinky vkladu k 30. 1. 1995 prodali nemovitosti žalobci. Rozsudkem soudu prvního stupně z 10. 12. 1996, čj. 10 C 1091/95-15, který nabyl právní moci 13. 12. 1996, bylo k žalobě žalovaného 2) směřující proti Družstvu S., E. B. a E. L. určeno, že kupní smlouva jimi uzavřená 18. 11. 1994, je neplatná, neboť nešlo o právní úkon svobodný ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále že Družstvo S. je vlastníkem uvedených nemovitostí, a proti žalovanému E. L., který 22. 3. 1996 zemřel, bylo řízení zastaveno. Na základě tohoto rozsudku bylo jako vlastník nemovitostí vyznačeno v katastru nemovitostí Družstvo S. a poté vložena kupní smlouva, kterou Družstvo S. uzavřelo se žalovaným 2) 8. 7. 1994, s účinky vkladu k 16. 12. 1996. Žalovaný 2) je tedy v katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník předmětných nemovitostí.

Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně z 10. 12. 1996, čj. 10 C 1091/95-15, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy z 18. 11. 1994 a určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, není sice absolutně závazný, nicméně bylo tak o vlastnictví rozhodnuto příslušným orgánem, a proto z něj podle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, soud vychází. Pokud z tohoto rozsudku vyplývá, že kupní smlouva z 18. 11. 1994 byla neplatným právním úkonem, nenabyli E. B. a E. L. vlastnictví k předmětným nemovitostem a nemohli je ani platně převést na žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu nesprávnou aplikaci § 135 odst. 2 OSŘ. Poukazuje na to, že nebyl účastníkem řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 1091/95. Přesto byl na jeho základě \"zbaven\" vlastnického práva k nemovitostem, aniž měl jakkoli možnost se vyjádřit a podat proti němu opravný prostředek. Vzhledem k odůvodnění uvedeného rozsudku je žalobce přesvědčen, že jde o rozsudek nesprávný. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud provedl dovolací řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava první, část XII zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle občanského soudního řádu ve znění této novely (dále jen „OSŘ\").

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že je důvodné.

Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

Podle § 135 odst. l OSŘ je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Soud však není vázán rozhodnutím vydaným v blokovém řízení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází.

Aplikace tohoto ustanovení odvolacím soudem však v daném případě není správná, neboť soud nemůže vycházet z rozsudku, který není pro účastníky řízení, a tím ani pro soud, ve smyslu § 159 odst. 2 OSŘ závazný. V dané věci se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva k nemovitostem, přičemž jako předběžnou musí soud řešit otázku platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem tyto nemovitosti také byly, avšak účastníkem takové smlouvy žalobce nebyl. O platnosti této smlouvy bylo sice soudem rozhodnuto, ale v řízení, jehož nebyl žalobce účastníkem, přičemž i odvolací soud uvedl, že rozsudek, jímž bylo v uvedeném řízení rozhodnuto, není rozsudkem absolutně závazným. Podle § 159 odst. 2 OSŘ je totiž výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány, je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. To znamená, že není-li rozsudek subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto v jiném řízení. Žalobci musí být v soudním řízení poskytnuta možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, to znamená důkazy navrhovat, a být přítomen provedení důkazů (122 odst. l OSŘ), včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky (§ 126 odst. 3 a § 131 odst. 2 OSŘ) a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (§ 123 OSŘ).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval § 135 odst. 2 OSŘ a vzhledem k tomu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu nesprávný i jeho rozsudek. Proto byl podle § 243b odst. l OSŘ zrušen a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla posledně jmenovanému soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 241b odst. 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2001

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru