Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3047/2020Rozsudek NS ze dne 24.11.2020

HeslaDobré mravy
Vyklizení nemovitosti
Zneužívání výkonu práv a povinností
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3047.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014

§ 1040 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3047/2020-177

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně FINE REALITY, a. s., IČO 26836211, se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 29, proti žalovanému J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 186/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Co 80/2020-158, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Co 80/2020-158, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 10. 2019, č. j. 5 C 186/2019-105, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Co 80/2020-158, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 5 C 186/2019-105, uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni vyklizené nemovité věci – pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, obci XY, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené 19. 9. 2016 mezi Brátová a Krejčí, v. o. s., insolvenčním správcem žalovaného jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující. Uvedl, že žalovaný nezpochybnil vlastnické právo žalobkyně ani netvrdil (a neprokazoval k tomu relevantní skutečnosti), že by mu svědčilo jakékoliv právo užívat nemovitosti.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a poukazoval na dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 uzavřenou mezi účastníky řízení a Brátová a Krejčí, v. o. s. Namítal, že splnil veškeré povinnosti plynoucí z této dohody, a proto byla žalobkyně povinna předložit mu návrh na uzavření kupní smlouvy (nabídku), na základě jehož akceptace by nabyl vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá. Jelikož žalobkyně tuto povinnost nesplnila, navrhl nahrazení projevu vůle žalobkyně. Za těchto okolností považuje žalobu na vyklizení nemovitosti v rozporu s dobrými mravy.

Nalézací soud považoval shora uvedenou námitku za nedůvodnou a návrh žalovaného na nahrazení projevu vůle žalobkyně vyloučil k samostatnému řízení. Uvedl, že i pokud by žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající z dohody o narovnání ze dne 5. 12. 2018, nemá toto žádný vliv na neexistenci práva žalovaného užívat nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Co 80/2020-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobkyně řádně nabyla vlastnické právo a žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitostí. V takovém případě nelze považovat žalobu na vyklizení nemovitostí za odporující dobrým mravům. Poznamenal, že opodstatněné nejsou námitky žalovaného o charakteru dohody o narovnání ze dne 5. 12. 2018, protože z této dohody nevyplývá ke dni rozhodnutí soudu právo žalovaného užívat nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení právní otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy výkon vlastnického práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti za předpokladu, že žalovaný se má stát na základě právního jednání účastníků řízení vlastníkem těchto nemovitostí a rovněž podal žalobu na nahrazení projevu vůle žalobkyně. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Má za to, že pokud odvolací soud nezohlednil dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 ani porušení povinností žalobkyně z této dohody plynoucích, je jeho právní posouzení věci formalistické a neúplné. V posuzované věci shledává požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, a proto měla být žaloba zamítnuta. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud k posouzení práva realizovaného žalobou na vyklizení z hlediska dobrých mravů a případného zneužití tohoto práva přijal a odůvodnil závěry v rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz). V tomto směru Nejvyšší soud především připomněl závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2014, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z nich zejména plyne, že:

a) V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá žalobě o vydání věci dle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části).

b) Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62).

c) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126).

d) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují − v konkrétním případě − závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

e) Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

f) Na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

g) Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V nálezu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, Ústavní soud vyložil, že „se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.“ Uvedl také, „že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva.“ Je tedy třeba rozlišovat, zda jde (na základě posouzení všech skutečností) o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva (v takovém případě by bylo nutné žalobu na vyklizení nemovitosti „pro tentokrát“ zamítnout), či o pouhé tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (které nepředstavují důvod pro zamítnutí žaloby), srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3386/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3191/2016.

Jakkoli výše citované závěry přijal Nejvyšší i Ústavní soud při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále rovněž jako „o. z.“, (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). Pochybnosti nejsou ani o tom, že ochrana vlastnického práva upravená v § 1040 odst. 1 o. z. je založena na stejných principech, jako tomu bylo v § 126 odst. 1 obč. zák.; i v tomto směru lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18).

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna [srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015].

V projednávané věci odvolací soud žádným způsobem neposoudil, zda požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., a to s ohledem na dohodu o narovnání ze dne 5. 12. 2018 a žalovaným tvrzené nesplnění povinností ze strany žalobkyně z této dohody plynoucích (odvolací soud pouze uvedl, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu žalovanému žádný titul k užívání nemovitostí nesvědčí, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně). Právní posouzení ze strany odvolacího soudu je tedy neúplné, a tudíž ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení je třeba při posouzení, zda představuje požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., pečlivě zvážit všechny rozhodné okolnosti případu, tedy okolnosti na straně žalovaného, který namítá, že výkon vlastnického práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., i okolnosti na straně žalobkyně, která se ochrany vlastnického práva domáhá. Na základě posouzení těchto skutečností soud následně uzavře, zda jsou (či nikoliv) dány „pro tentokrát“ důvody pro zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti podle § 8 o. z. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto rozhodnutím žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí soudů nižších stupňů o tom, zda je opodstatněné „pro tentokrát“ zamítnout žalobu na vyklizení nemovitosti podle § 8 o. z. Dovolací soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů pouze z toho důvodu, že relevantní úvaha v těchto rozhodnutích absentuje.

V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru