Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3026/2020Usnesení NS ze dne 28.01.2021

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3026.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3026/2020-767

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. R., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Paulem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 167/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 20 Co 44/2020-729, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, č. j. 38 C 167/2014-618, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) do rovnodílného podílového spoluvlastnictví stran sporu tam vymezené nemovitosti (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobkyně tam uvedené zůstatky na účtech (výrok II) a do výlučného jmění žalovaného v rozsudku uvedené hodnoty a věci (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 383 955,06 Kč (výrok IV). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky V–VIII).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 20 Co 44/2020-729, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání „ve smyslu § 236 o. s. ř., a to z důvodu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.“ Odvolacímu soudu vytýká, že po právní stránce řešil otázku přípustnosti důkazních návrhů v rozporu s právní úpravou i stávající judikaturou, a to k tíži žalobkyně, neboť nepřipustil důkazy navržené žalobkyní po provedení znaleckého posudku. Takové důkazní návrhy přitom vzešly až na základě provedeného znaleckého posudku. Odvolací soud ani nezahrnul akcie společnosti S. do SJM účastníků a vlastnictví k těmto akciím nevypořádal, a to i přesto, že sám soud dospěl k závěru, že se jednalo o fiktivní převod akcií. Dále vytýká soudům obou stupňů, že bez dalšího akceptovaly znalecký posudek ve věci vypracovaný, a to i přes to, že znalkyně neměla k dispozici dostatek podkladů; S. dostala i pořádkovou pokutu z důvodu nesoučinnosti. K akceptaci znaleckého posudku soudy došlo i přes skutečnost, že proti posudku v rámci řízení brojila žalobkyně a v rámci svého návrhu požadovala vypracování posudku revizního. Dále vytýká pochybení ve znaleckém posudku zhotoveném ke stanovení hodnoty bytové jednotky ve Španělské ulici. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Dovolání žalobkyně je nepřípustné již z toho důvodu, že v něm není řádně vymezena otázka přípustnosti; žalobkyně vůbec nevymezila, které hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. v účinném znění považuje za splněné. Jde přitom o obligatorní náležitost dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř.) a její nevymezení vede k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně přípustnost dovolání vymezuje odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. K tomu dovolací soud uvádí, že tyto případy přípustnosti byly obsaženy v právní úpravě přípustnosti dovolání účinné do 31. 12. 2012. Za současné právní úpravy nemůže poukaz na tato ustanovení založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 379/2020, či ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3156/2019).

Žalobkyně ve vztahu k první námitce týkající se přípustnosti důkazních návrhů sice uvedla, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu se stávající judikaturou. Již však neuvedla, v rozporu s jakou konkrétní judikaturou měla tato otázka být vyřešena a v čem konkrétně má tento rozpor spočívat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru