Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3011/2017Rozsudek NS ze dne 26.07.2017

HeslaDobrá víra
Vydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3011.2017.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.

§ 130 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3011/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) S. K. a b) R. T., obou zastoupených Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, proti žalovaným: 1) P. P. a 2) Ing. K. P., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 206/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2014, č. j. 12 Co 439/2014-258, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2014, č. j. 12 Co 439/2014-258, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, č. j. 7 C 206/2012-227, pod bodem I. výroku zamítl žalobu proti původně žalované RNDr. V. P. na vyklizení domu na pozemku st. 181 v katastrálním území H. S., obci Ž. R. Pod bodem II. výroku určil, že výlučnou vlastnicí domu je původně žalovaná RNDr. V. P. a pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci pozemku st. 181, jehož součástí je stavba, vedeni žalobci. Nemovitosti (pozemek i dům) koupil jejich právní předchůdce JUDr. S. K. v roce 1936. Od roku 1957 užívali nemovitosti se souhlasem JUDr. S. K. manželé P. Dne 4. 8. 1968 uzavřeli manželé K. s manželi P. nepojmenovanou dohodu, na jejímž základě se manželé K. zavázali prodat manželům P. „do konce března 1968“ dům za cenu 12 000 Kč s tím, že manželé K. uhradí převodní poplatky. Dohoda rovněž obsahovala ujednání, že po vydání zákona na odškodnění poškozeného soukromého majetku požádá JUDr. S. K. o náhradu škody, která vznikla na domě v době, kdy spadal do hraničního pásma. Náhradu si měly obě rodiny rozdělit rovným dílem, přičemž JUDr. S. K. měl na základě plné moci zastupovat i manžele P.. Při uzavření dohody předali manželé K. manželům P. klíče od domu, a ti měli od této chvíle nakládat s domem jako vlastním majetkem. K uzavření kupní smlouvy nikdy nedošlo, neboť manželé K. emigrovali v srpnu 1968 do zahraničí. Dům od té doby užívali manželé P., starali se o jeho údržbu a platili náklady spojené s jeho užíváním. V roce 1991 se otec prvního žalobce JUDr. S. K. po návratu z emigrace začal domáhat svých vlastnických práv. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců majetek fakticky opustili a při odchodu do zahraničí museli být srozuměni s tím, že jejich majetek může být zkonfiskován. Nejednalo se pouze o dočasné svěření či souhlas s užíváním, ale o projev vůle směřující k převodu vlastnického práva, jemuž k perfektnosti chybělo pouze formální stvrzení ve formě písemně uzavřené smlouvy s následnou registrací státním notářstvím. Rodina žalovaných dům nerušeně a v dobré víře užívala od roku 1957 a jako vlastníci s ním nakládali po dobu 23 let, od roku 1968 do roku 1991, než původní vlastníci po návratu z emigrace zpochybnili jejich vlastnické právo. Protože doba oprávněné držby dvakrát přesáhla zákonem předpokládanou dobu potřebnou pro vydržení nemovitosti, byl tím zhojen nedostatek nabývacího titulu a původně žalovaná RNDr. V. P. nabyla dům do vlastnictví vydržením.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 12 Co 439/2014-258, rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení (výrok II.).

Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není důvodná žaloba na vyklizení směřující vůči původní žalované RNDr. V. P., neboť ta vlastnické právo k domu vydržela. Protože však užívala dům společně se svým manželem, musí být zjištěno, zda i on užíval nemovitost v dobré víře nejméně po dobu deseti let od uzavření dohody ze dne 4. 8. 1968, a zda nemovitost společně s ní vydržel, či nikoliv. Teprve poté bude možné uzavřít, zda se vlastnicí domu stala výlučně původní žalovaná, nebo ho spolu se svým manželem nabyla do bezpodílového spoluvlastnictví či společného jmění, a zda v takovém případě nabyl po úmrtí manžela nárok na vypořádání dědictví i syn původní žalované „Ing. P.“. Z tohoto důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., kterým bylo určeno vlastnické právo původní žalované, zrušil, a to společně se souvisejícím výrokem o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Dne 16. 12. 2014 RNDr. V. P. zemřela. Usnesením ze dne 21. 4. 2015, č. j. 7 C 206/2012-282, rozhodl soud prvního stupně, že v řízení bude pokračováno s žalovanými jako jejími právními nástupci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1717/2004, ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2205/99 a ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. Podle žalobců samotné vědomí původní žalované, že má právo užívat cizí věc na základě sepsané dohody o budoucí smlouvě ze dne 4. 8. 1968 ke kvalifikaci jejího užívání jako oprávněné držby vlastnického práva nepostačuje. Při zachování běžné opatrnosti totiž musela vědět, že k převodu vlastnictví bylo nutné uzavřít písemnou kupní smlouvu, uhradit celou kupní cenu a smlouvu registrovat státním notářstvím. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení domu, směřující vůči původní žalované RNDr. V. P., není důvodná, neboť vlastnické právo k němu vydržela, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření poukazují na skutečnost, že otázka dobré víry oprávněného držitele byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena, a že k vydržení vlastnického práva postačuje i domnělý právní titul. Ze strany původní žalované RNDr. V. P. tak byly splněny veškeré zákonné předpoklady dané § 134 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, ale rovněž byly naplněny i podmínky stanovené § 1095 platného občanského zákoníku. Navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“

Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pouze oprávněný držitel (tedy držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří) se může stát vlastníkem nemovité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Jinými slovy řečeno, podmínkami, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu deseti let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Není-li splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek, nemůže subjekt nabýt vlastnické právo z titulu vydržení.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.

Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Na základě shora formulovaného východiska dobré víry dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru) vyložil, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“.

Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný – stejně jako další označená rozhodnutí dovolacího soudu - na www.nsoud.cz)]. Judikatura Nejvyššího soudu připustila, že je možná i držba pozemku, která je v rozporu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí, popř. v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) – [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010 (uveřejněné pod č. C 10 707 v Souboru)].

V posuzované věci právní předchůdci žalovaných užívali nemovitost žalobců (dům) od roku 1957 nejprve s jejich souhlasem, později od roku 1968 na základě dohody o budoucí smlouvě, ve které mezi sebou sice sjednali budoucí prodej domu, který se však z důvodu emigrace právních předchůdců žalobců do zahraničí neuskutečnil. Proces převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti tedy nebyl nikdy řádně završen a jako vlastníci nemovitosti byli v katastru nemovitostí po celou dobu vedeni právní předchůdci žalobců. Právním předchůdcům žalovaných tak ve prospěch jejich držby nesvědčil žádný, byť i jen domnělý, právní titul, na jehož základě by mohli být „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že jsou vlastníky domu . S ohledem na skutečnost, že právní předchůdci žalobců majetek fakticky opustili a při odchodu do zahraničí museli být srozuměni s tím, že jejich majetek může být zkonfiskován, sice mohli být subjektivně přesvědčeni o tom, že jim předmětná nemovitost patří, při zachování obvyklé opatrnosti však museli vědět, že k převodu vlastnického práva pouhá dohoda sepsaná v roce 1968 nepostačuje, neboť tehdy platná právní úprava vyžadovala uzavření písemné smlouvy s následnou registrací státním notářstvím.

Dovolací soud již v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uvedl, že „pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen.“ K tomuto rozsudku se dovolací soud ve své následné judikatuře opakovaně přihlásil a své závěry precizoval, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 (uveřejněného pod č. C 9328 v Souboru). V tomto rozsudku dovolací soud dovodil, že „v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím“. Dovolací soud podotýká, že právní úprava převodu vlastnického práva k nemovitým věcem účinná v roce 1968 (tedy v roce, kdy byla uzavřena nepojmenovaná dohoda) byla totožná s právní úpravou účinnou v roce 1974, tudíž závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí jsou zcela přiléhavé i pro posuzovanou věc.

K námitce žalovaných, že s nimi (resp. jejich právními předchůdci) bylo jako s řádným vlastníkem jednáno desítky let ze strany státních institucí (např. placení daně, pojištění nemovitosti), dovolací soud poznamenává, že se tak stalo především na základě jejich vystupování, když právní předchůdci žalovaných si ze shora uvedených důvodů museli být vědomi, že vlastníky domu nejsou.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 in fine o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru