Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3010/2012Rozsudek NS ze dne 10.12.2013

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3010.2012.1
Dotčené předpisy

§ 879c obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3010/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CPI Reality, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, IČO: 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 47, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, oběma zastoupeným JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Městské části Praha – Dubeč, se sídlem v Praze 10, Starodubečská 401/36, IČO: 00240184, zastoupeného JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Královická 92, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 17/2008, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2012, č. j. 35 Co 468/2011-224, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května, č. j. 6 C 17/2008-186, ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. října 2011, č. j. 6 C 17/2008-199, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 100/1 v katastrálním území D., obci P. (dále jen ,,pozemek parc. č. 100/1“ nebo též „předmětný pozemek“). Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 100/2 v katastrálním území D., obci P. (dále jen ,,pozemek parc. č. 100/2“). Ve výroku III. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vůči žalovanému 2), že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 100/1 a parc. č. 100/2 v katastrálním území a obci P. Ve výrocích IV. – VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval v řízení poté, co bylo jeho původní rozhodnutí ve věci ze dne 19. srpna 2010, č. j. 6 C 17/2008-114, zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 1. března 2011, č. j. 35 Co 543/2010-168.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 25. října 1974 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s Obvodním národním výborem pro Prahu 10 hospodářskou smlouvu o převodu národního majetku do trvalého užívání. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně požádala dne 13. dubna 2001 Českou republiku – ministerstvo financí o přeměnu práva trvalého užívání k pozemku parc. č. 100/1 a parc. č. 100/2 na vlastnické právo.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná 1) je pasivně věcně legitimována a žalobkyně má vůči ní naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalovaná 1) je zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Ve vztahu k žalované 2) však podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně naléhavý právní zájem neprokázala.

Soud prvního stupně vyšel z § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, podle kterého mohly být části národního majetku bezplatně odevzdány do trvalého užívání jiným než státním organizacím. Dále aplikoval § 879c odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. června 2001 a od 1. ledna 2005. Konstatoval, že byly splněny podmínky zákona a u pozemku parc. č. 100/1 došlo ke změně práva trvalého užívání na vlastnické právo, a to ke dni 1. července 2001. Tento závěr učinil s vědomím toho, že částí II. zákona č. 229/2001 Sb. byly zrušeny § 879c - 879e občanského zákoníku, avšak jejich platnost byla obnovena „nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb.“. Podle názoru soudu prvního stupně vznikl žalobkyni „nárok na transformaci“ dnem účinnosti § 879c občanského zákoníku, tj. 1. července 2000, když v jednoroční transformační lhůtě uplatnila svou žádost vůči státu.

Podle soudu prvního stupně však nebyly splněny podmínky pro transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo u pozemku parc. č. 100/2, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že tento pozemek souvisel ke dni 1. července 2000 s provozem budovy umístěné na pozemku parc. č. 100/1. Ačkoliv bylo prokázáno, že na tomto pozemku je postaveno parkoviště, nemůže podle soudu prvního stupně obstát tvrzení žalobkyně, že pozemek provozně souvisel s budovou na pozemku parc. č. 100/1, neboť se jednalo o parkoviště propojené s komunikací III. třídy, které nesloužilo výlučně k obslužnosti budovy, nýbrž bylo veřejně přístupné.

Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem

ze dne 7. února 2012, č. j. 35 Co 468/2011-224, ve výroku I. zastavil řízení ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 100/5 v katastrálním území D., obci P. Výrokem II. změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 100/2 je žalobkyně. Zároveň zrušil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se původně domáhala určení vlastnického práva i k pozemku parc. č. 100/5, avšak v této části vzala v průběhu řízení žalobu zpět, proto odvolací soud řízení ohledně tohoto pozemku zastavil.

Podle názoru odvolacího soudu je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení jak ve vztahu k žalovanému 1), tak žalovanému 2). Odvolací soud poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že byl pozemek parc. č. 100/2 na základě hospodářské smlouvy odevzdán do trvalého užívání právní předchůdkyni žalobkyně. Pozemek parc. č. 100/2 byl označen jako zastavěná plocha a nádvoří a bylo prokázáno, že se jedná o parkovací stání, které je součástí místní komunikace spolu s přilehlými chodníky. Odvolací soud považoval za nesprávný názor soudu prvního stupně, podle nějž nebylo prokázáno, že pozemek parc. č. 100/2 sloužil výlučně k obhospodařování budovy na pozemku parc. č. 100/1. Upozornil na to, že § 879c odst. 1 občanského zákoníku nestanoví, v jakém rozsahu má být nemovitost trvalým uživatelem užívána, nemusí se tedy jednat o výlučné užívání. Odkázal přitom na rozhodnutí dovolacího soudu „sp. zn. 22 Cdo 266/2009“. Transformace tedy nastala splněním všech předpokladů zákona a vlastnické právo bylo transformováno v rozsahu, v jakém byly nemovitosti předány do trvalého užívání, byť z části trvalým uživatelem užívány nebyly.

Odvolací soud uzavřel, že podmínky transformace žalobkyně prokázala jak ve vztahu k pozemku parc. č. 100/1, tak i ve vztahu k pozemku parc. č. 100/2. Pokud však soud prvního stupně určil vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. č. 100/1, nemohl zároveň určit, že ve vztahu k žalovanému 2) žalobkyně vlastníkem pozemku není. Z tohoto pohledu neobstojí podle názoru odvolacího soudu ani výrok rozsudku soudu prvního stupně o tom, že ve vztahu k žalovanému 2) žalobkyně není vlastnicí pozemku parc. č. 100/2. Proto odvolací soud zrušil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 2). Dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel uvedl, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za formalistické a restriktivní. Ačkoliv odvolací soud aplikoval správný právní předpis, vyložil jej způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy. Za formalistický výklad považuje dovolatel závěr odvolacího soudu, že § 879c odst. 1 občanského zákoníku nestanoví rozsah užívání souvisejícího pozemku, a proto je možné transformací nabýt vlastnické právo i k pozemkům, které trvalý uživatel výlučně neužíval. Smyslem ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku je podle názoru dovolatele zajistit nerušený výkon vlastnických práv ke stavbě. Protože se na pozemku parc. č. 100/2 nachází pozemní komunikace určená užívání veřejnosti, tedy i žalobci, nelze se domnívat, že by tímto bylo rušeno jeho vlastnické právo ke stavbě. Dovolatel upozornil, že parkovací stání na pozemku parc. č. 100/2 provozně nesouvisí s budovou na pozemku parc. č. 100/1, a není tak splněna základní podmínka transformace. Podle názoru dovolatele se nejedná o veřejně přístupný nástupní předprostor tak jako v rozhodnutí dovolacího soudu 22 Cdo 393/2011 a názory zde uvedené nelze na řešenou věc aplikovat.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. února 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k tomu, že dovolatel napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně (výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) ohledně požadavku na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 100/2 v k. ú. D. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

V souzené věci bylo pro rozhodnutí nalézacích soudů podstatné, zda v režimu § 879c občanského zákoníku je pro transformaci pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání, na právo vlastnické – jedná-li se o pozemek navazující na pozemek zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo zřízeno právo trvalého užívání – nezbytné, aby tento navazující pozemek byl užíván výlučně a nezbytně pro provoz (fungování) stavby. Soud prvního stupně v této souvislosti zaujal názor, že pokud je navazující pozemek provozně spojen s více stavbami různých vlastníků, brání tato skutečnost vzniku vlastnického práva v režimu § 879c. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že „ze zákona nevyplývá, že by se muselo jednat o výlučné užívání“ předmětného pozemku žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní.

Rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, ke změně práva na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.

Dovolací soud vychází ze skutečnosti, dovolatelkou v dovolání výslovně tvrzené, že mezi účastníky není sporu o tom, zda pozemek navazující na pozemek, na kterém se nachází budovat nebo stavba ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, souvisí částečně s provozem budovy nebo stavby“, přičemž „sporu byla naopak o tom, zda tato skutečnost zakládá vlastnické právo k takovému pozemku“.

To ostatně koresponduje i stěžejnímu skutkovému zjištění odvolacího soudu, které dovolatelka v dovolání žádným způsobem nenapadá, že „v řízení bylo prokázáno, že pozemek parc. č. 100/2 v k. ú. D. sloužil k obslužnosti budovy postavené na pozemku parc. č. 100/1 v k. ú. D.“. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že „pozemek parc. č. 100/2 v k. ú. D. obklopuje pozemek parc. č. 100/1 a byl užíván jako parkovací stání, přístupové cesty z komunikací do prodejny a jako příjezdová cesta pro zásobování prodejny přes rampu“.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1031/2012, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 11 194, vyložil, že právo trvalého užívání pozemku se ve smyslu § 879c odst. 1 písm. c) obč. zák. přeměnilo na právo vlastnické, jestliže šlo o pozemek zastavěný budovou (stavbou) ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno. Taková osoba pak nabyla vlastnické právo i k pozemku navazujícímu, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy (stavby). Tato souvislost může být založena i stavebně-technickým řešením spočívajícím v existenci tunelu mezi budovou (stavbou) a dalším pozemkem, i pokud je pozemek oddělen pozemkem ve vlastnictví třetí osoby.

Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vysvětlil obecný význam ustanovení § 879c obč. zák. ve vztahu k tzv. navazujícímu pozemku potud, že jeho smyslem bylo docílit pokud možno bezkonfliktního stanovení pravidel pro dovození důsledků, které ono právo užívání ex lege transformuje do práva vlastnického. Lze důvodně usuzovat, že nebylo smyslem tohoto ustanovení takový důsledek, který by se příčil hospodářskému životu, dosavadnímu (zpravidla respektovanému) výkonu práv, a vytvářel tak případně neřešitelné situace příčící se účelnému využití spojení budov nebo stav a pozemků na ně navazujících.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 2666/2011, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 701, vysvětlil, že ustanovení § 879c obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), vyplývá, že předpokladem transformace práva trvalého užívání pozemku navazujícího na pozemek zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby - trvalého uživatele zastavěného pozemku, na právo vlastnické, bylo, aby takový pozemek souvisel s provozem uvedené budovy nebo stavby (dále „související pozemek“). Jestliže určitý pozemek byl využíván v souvislosti s provozem budovy nebo stavby, nebylo z hlediska uvedené transformace podstatné, je-li využívána celá jeho plocha nebo zda je využíván jen z části. Byl-li využíván k uvedenému účelu jen z části, nelze dobře říci, že nebyl využíván vůbec. Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o rozsahu užívání souvisejícího pozemku, který byl jako celek jednou nemovitou věcí, pak v případě splnění všech předpokladů nastala transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické celého pozemku v rozsahu, v jakém byl předán do trvalého užívání, byť z části nebyl trvalým uživatelem užíván vůbec.

Z uvedených východisek dovolací soud vycházel i při posouzení, zda transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické brání okolnost, že navazující pozemek slouží nejenom potřebám vlastníka stavby nacházející se na pozemku, ke kterému bylo právo trvalého užívání zřízeno, ale také vlastníkům staveb jiných.

Tuto otázku vyřešil dovolací soud v rozsudku ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V něm zdůraznil, že z ustanovení § 879c obč. zák. nevyplývá, že by v případě tzv. navazujícího pozemku mělo jít o užívání výlučné potud, že tento pozemek by nesměl sloužit provozu budov na jiných pozemcích, ke kterým nebylo právo trvalého užívání zřízeno.

Poukázal dále na skutečnost, že smyslem ustanovení § 879c obč. zák. je zjevně sjednocení vlastnického režimu ke stavbě a pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo trvalého užívání, za splnění podmínek vyplývajících z § 879c obč. zák. Je zřejmé, že tato právní úprava preferuje vlastníka toho pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání potud, že výhradně v jeho prospěch může dojít k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické. Zákonná úprava tento důsledek u navazujícího pozemku podmiňuje toliko tím, že tento pozemek souvisí s provozem budovy nebo stavby na pozemku, k němuž také svědčí právo trvalého užívání, a u kterého dochází též k přeměně tohoto práva na právo vlastnické. Ve svém důsledku se tak jedná o zákonnou konstrukci svědčící vlastníkovi navazujícího pozemku s právem trvalého užívání, jež se transformuje na právo vlastnické proto, že tento pozemek slouží ekonomickému účelu stavby nebo budovy, u níž existuje témuž subjektu také právo trvalého užívání tohoto pozemku, jež se mění na právo vlastnické.

Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o výlučnosti užívání navazujícího pozemku, pak v případě splnění všech předpokladů dochází k přeměně práva trvalého užívání na právo vlastnické i v případě, že tentýž pozemek pro provoz budov či staveb užívá i jiný subjekt, jenž je jejich vlastníkem. Opačný výklad by ostatně vylučoval transformaci na vlastnické právo i tehdy, pokud by žalobce užíval navazující pozemek ve výrazně větším rozsahu než vlastník dalších budov či staveb, pro kterého by se mohlo jednat o užívání ekonomicky zcela nevýznamné, zatímco pro subjekt s právem trvalého užívání by se mohlo jednat o užívání ekonomicky podstatné. V těchto případech se nejedná o posouzení míry spoluužívání pro případný závěr o tom, kterému z oprávněných subjektů vznikne k pozemku vlastnické právo, neboť v režimu § 879c obč. zák. nemůže toto vlastnické právo vzniknout nikomu jinému, než subjektu, jemuž svědčilo právo trvalého užívání. I z tohoto hlediska je pak případná míra spoluužívání daného pozemku nepodstatná, neboť vlastníku dalších staveb či budov nemůže vzniknout vlastnické právo k pozemku bez ohledu na rozsah, v jakém tento pozemek užívá.

Pokud ustanovení § 879c obč. zák. jednoznačně preferuje nabytí vlastnického práva vlastníkem navazujícího pozemku, ke kterému svědčí právo trvalého užívání (na rozdíl od vlastníků staveb a budov ostatních), odpovídá tomuto přístupu i závěr, že k této transformaci dojde i tehdy, pokud se nejedná o užívání výlučné.

Z výše uvedeného výkladu vyplývá neopodstatněnost další dovolací námitky, podle které „smyslem ustanovení § 879c občanského zákoníku, týkajícího se změny vlastnictví pozemku navazujícího a s provozem budovy nebo stavby souvisejícího, je umožnit vlastníkovi stavby nerušený výkon vlastnických práv k této stavbě“.

Žádný takový předpoklad či podmínku pro transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické ustanovení § 879c obč. zák. neobsahuje. Smyslem ustanovení § 879c obč. zák. je totiž – jak uvedl dovolací soud výše – výhradně sjednocení vlastnického režimu ke stavbě a pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo trvalého užívání, za předpokladu, že tzv. navazující pozemek souvisí s provozem budovy nebo stavby na pozemku, k němuž také svědčí právo trvalého užívání, a u kterého dochází též k přeměně tohoto práva na právo vlastnické. K transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické by došlo i tehdy, pokud by změna vlastnictví k tzv. navazujícímu pozemku bez dalšího nezajistila vlastníkovi stavby nerušený výkon práv k této stavbě. Bylo by ovšem pak na vlastníkovi navazujícího pozemku, aby se proti zásahu do jeho vlastnického práva bránil (pokud by se jednalo o zásah protiprávní), případně aby respektoval právní titul, na základě kterého by třetí osoba tento jeho pozemek užívala.

Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy.

Tato námitka není důvodná.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým č. C 3318).

Nadto poukazuje dovolací soud na skutečnost, že rozpor s dobrými mravy vytýká dovolatel fakticky samotnému rozhodnutí odvolacího soudu.

I v těchto případech je aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. odmítána s argumentem, podle nějž námitka, že rozhodnutí soudu je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 3426). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010, uveřejněné na internetových stránkách - www.nsoud.cz).

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalovaného 2) podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalovaného 2) bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalobkyni však v průběhu dovolacího řízení žádné náklady, na jejich náhradu by měla nárok, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru