Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3001/2017Usnesení NS ze dne 01.12.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Zneužívání výkonu práv a povinností
Předkupní právo
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3001.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 8 o. z.

§ 140 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3001/2017-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. H., b) A. H., obou zastoupených Mgr. Elenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalovaným 1) F. Č., 2) R. Č., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 112/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 337/2016-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 6 C 112/2015-116, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít se žalobci kupní smlouvu, kterou na ně převedou spoluvlastnický podíl v rozsahu 25/100 na pozemku - stavební parcela, jehož součástí je stavba – bytový dům, v katastrálním území a obci B., vše zapsané na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště T., a to za kupní cenu 200 000 Kč s tím, že kupní cena bude uhrazena do 14 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobcům dále uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu společně a nerozdílně ve výši 867 Kč na účet Okresního soudu v Trutnově (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 337/2016-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výroku I., podali žalobci (dále rovněž „dovolatelé“) dovolání. Jeho přípustnost založili odkazem na hledisko odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jež je upraveno v § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (posuzováno z hlediska obsahového – § 41 odst. 2 o. s. ř.), shledávali v tom, že ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobci dozvěděli o porušení předkupního práva, a podáním žaloby nelze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy s tím, že tento závěr přichází v úvahu toliko výjimečně, pokud konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně a průkazně nasvědčují. Dovolatelé uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítali, že v průběhu celého řízení tvrdili, že prodejem předmětného podílu žalovaným došlo k úmyslnému porušení jejich zákonného předkupního práva. O skutečnosti porušení zákonného předkupního práva povinným spoluvlastníkem žalovaní věděli, neboť z korespondence v průběhu roku 2012 je zřejmé, že je třeba vyjádření ostatních spoluvlastníků pro prodej předmětného podílu. Právní jednání žalovaných směřovalo k jedinému cíli, a to obejít ostatní spoluvlastníky a spoluvlastnický podíl nabýt nepoctivě. Jejich úmyslem bylo poškodit ostatní spoluvlastníky a získat majoritní podíl, a tudíž i převahu v rozhodování o společné věci. Dovolatelé nesouhlasili s tím, že nalézací soud považoval výzvu k odkupu podílu v červnu 2015 za výkon subjektivního práva v rozporu s dobrými mravy, neboť svůj nárok uplatnili včas, tedy v rámci zákonem stanovené promlčecí doby. Rozporovali i závěr, že vše bylo pouze reakcí na spory vzniklé ohledně správy společného domu a důsledkem toho, že nebyli úspěšní v soudním sporu o úpravu správy společné nemovitosti. Spory mezi spoluvlastníky mají dlouhou minulost a sahají již před rok 2012. Soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když na projednávanou věc neaplikovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, který přijal závěr, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby nelze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Dále odkázali na závěry judikatury dovolacího soudu, podle kterých musí být soudem zkoumány další podstatné okolnosti případu, a pokud budou tyto okolnosti nepochybně prokázány, ještě samotné nemohou vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je v rozporu s dobrými mravy, popř. zneužitím práva (v tomto směru citují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 2. 2017 (srovnej článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolacímu přezkumu se otevírá řešení právní otázky, zda ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobci dozvěděli o porušení předkupního práva, a podáním žaloby lze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy s ohledem k tomu, že tento závěr přichází v úvahu toliko výjimečně, pokud konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně a průkazně nasvědčují. Podle dovolatelů se soudy obou stupňů z hlediska uplatněné právní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015.

Dovolání není přípustné, neboť dovolatelé sice řádně vymezili důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nicméně rozsudek odvolacího soudu vyřešil otázku hmotného práva, na níž závisí, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k porušení předkupního práva žalobců došlo na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 14. 11. 2012, tedy před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – „obč. zák.“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, jež je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Pokud však jde o otázku souladnosti uplatněného zákonného předkupního práva podle § 140 obč. zák. s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a to především v režimu § 8 o. z. a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).

Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.

Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, publikovaném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

Dovolací soud v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Z uvedeného důvodu nelze považovat odkaz odvolacího soudu na nesprávné ustanovení právního předpisu obsahující zmíněný korektiv (odvolací soud přihlédl k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) za pochybení při právním posouzení, které by mělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (stejně jako ustanovení § 8 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).

Judikatura dovolacího soudu rovněž dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015]; tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Z časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, na něž v dovolání odkázali žalobci).

Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi [k tomu srovnej Škárová, M. § 603 (Povaha předkupního práva). In Švestka, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6]. Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.

K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho, že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebyla namístě (srov. Szemzö, 1953, s. 920)“ [srovnej Hulmák, M. § 2144 (Předkupní právo věcné). In Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15].

V posuzované věci dospěly soudy k závěru, že žalobci se již (v průběhu vkladového řízení) v roce 2012 dozvěděli o porušení svého předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu nabytému žalovanými kupní smlouvou ze 14. 11. 2012. Žalobci vyzvali žalované k odkupu podílu až v červnu 2015 a právo k odkupu podílu uplatnili vůči nim u soudu až v listopadu 2015, a to dle vlastního vyjádření, jako reakci na spory vzniklé ohledně správy společného domu a bezprostředně poté, kdy nebyli úspěšní v soudním sporu o úpravu správy nemovitosti (jen několik dnů před marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby). Za této situace není úvaha odvolacího soudu, jenž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v závěru, že jde o výkon práva, který je ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřený. Pokud žalobci dále namítali, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předmětné právní otázky v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, tak i v tomto rozhodnutí dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, uvedl, že pro vyslovení závěru o výkonu porušeného předkupního práva spoluvlastníka v rozporu s dobrými mravy je třeba, aby vedle časové prodlevy mezi zjištěním o porušení práva a jeho případným uplatněním u soudu nastoupila i další okolnost. Touto okolností byly ve věci posuzované citovaným rozsudkem dovolacího soudu, vedle časové prodlevy trvající rok a půl, právě spory vzniklé ohledně správy společné věci. V poměrech projednávané věci dovolací soud navíc připomíná, že předkupní právo žalobci vůči žalovaným uplatnili v reakci na „prohraný“ spor týkající se správy společné věci, čímž se stav zneužití práva na žalující straně ještě více násobí. Námitka žalobců, že odkaz nalézacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, je nepatřičný, nemůže obstát. Není zřejmé, co žalobci mínili tím, že „ k tomu soud neprováděl dokazování.“ Pokud měl nalézací soud provést důkaz citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, aby dospěl k závěru, že dřívější judikaturou byly posuzovány odlišné skutkové okolnosti, pak dovolací soud připomíná, že argumentace judikaturou je součástí procesu aplikace práva a nikoliv argumentací skutkovou, které by mělo předcházet provádění dokazování. Podstatou odkazu nalézacího soudu na rozhodnutí soudu vyššího stupně je přiblížení právního názoru o potřebě zkoumat i jiné okolnosti, které spolu s časovou prodlevou mezi zjištěním o porušení předkupního práva a jeho uplatněním u soudu, mohou vést k závěru, že žaloba o nahrazení projevu vůle je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Navíc se nabízelo srovnání délky časové prodlevy, která je v projednávané věci oproti případu dřívější judikaturou řešenému téměř dvojnásobná.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navíc je třeba připomenout, že správnost právního posouzení věci, jež je založeno na konkrétním ustanovení právního předpisu obsahujícího právní normu s relativně neurčitou hypotézou a úvahy nalézacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, lze v dovolacím zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013. uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové atributy úvaha nalézacího soudu nemá.

Pokud dovolatelé polemizují se správností skutkových zjištění nalézacího soudu a na ně navazujícího právního posouzení věci, dovolací soud připomíná, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ani hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 samostatně úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Dovolací soud z obsahu spisu zjistil, že nalézací soud provedl ve věci všechny důkazy o právně významných skutečnostech a neopomněl žádný z nich. Žalobci také v odvolání nenamítali neúplně zjištěný skutkový stav, ale to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. O to více proto nemůže v dovolacím řízení obstát námitka, že nalézací soud neprovedl všechny účastníkem navržené důkazy. Tyto důkazy se měly ostatně týkat sporu, který souvisel se správou (užíváním) společné nemovité věci. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, spor ve věci správy společné věci byl pravomocně skončen (žaloba žalujících spoluvlastníků A. a R. H. byla zamítnuta) a jeho výsledek se, jak bylo výše vysvětleno, do poměrů projednávané věci promítl při posuzování žaloby jako výkonu zneužívajícího právo. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže být založen na zkoumání právní otázky, jež by se týkala (ne)důvodností žaloby ve věci sporu o správu společné věci, a tudíž ani na zjišťování, na jakém skutkovém základu bylo soudní rozhodnutí v předchozí právní věci založeno.

Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že úřední záznamy Policie ČR o podání vysvětlení ze dne 25. 11. 2013 a ze dne 16. 12. 2013 (viz č. l. 157 až 159), které k dovolání přiložili žalobci, jsou spolu s tvrzeními dotýkajícími se sporů při správě společné věci s ohledem na ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustně uplatněnými novými skutečnostmi a důkazy.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru