Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2999/2011Rozsudek NS ze dne 16.09.2013

HeslaStavba
Vyklizení nemovitosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2999.2011.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 obč. zák.

§ 135c odst. 1 obč. zák.

§ 2 odst. 3 předpisu č. 183/2006 Sb.

§ 2 odst. 4 předpisu č. 183/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2999/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně REALIS - INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 2/1596, IČO: 25872478, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 6, Neherovská 1921/22, proti žalované SITTOW, a. s., se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, IČO: 27441750, zastoupené JUDr. Miroslavou Chmelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, o vyklizení a o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 143/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 22 Co 402/2010-125, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 22 Co 402/2010-125, se v části, v níž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. března 2010, č. j. 4 C 143/2008-86, tak, že žalovaná je povinna odstranit stavbu č. p. 298 na pozemku parc. č. 525/4 v katastrálním území H., obci Praha, a tento pozemek odevzdat vyklizený žalobkyni, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se vrací v uvedeném rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 22 Co 402/2010-125, v níž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. března 2010, č. j. 4 C 143/2008-86, tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. 521 v katastrálním území H., obci Praha, se zamítá.

III. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 4 C 143/2008-86, uložil žalované, aby vyklidila pozemek parc. č. 524 – ostatní plocha o výměře 265 m2, pozemek parc. č. 525/5 – ostatní plocha o výměře 92 m2 a pozemek parc. č. 525/6 – ostatní plocha o výměře 91 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 6005 pro obec Praha, k. ú. H. a okres Hlavní město Praha, a to do 10 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná vyklidila pozemek parc. č. 521 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 33 m2 a pozemek parc. č. 525/4 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 391 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 6005 pro obec Praha, k. ú. H. a okres Hlavní město Praha. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 521, 524, 525/4, 525/5 a 525/6 v k. ú. H. Žalovaná získala na základě kupních smluv z 25. 7. 2007 budovu č. p. 298 postavenou na pozemku parc. č. 525/4 a dále objekty označené jako jiné stavby bez č. p. postavené na pozemcích parc. č. 521, 524, 525/5 a 525/6. Tak bylo vlastnictví žalované zapsáno i v katastru nemovitostí. Ke dni rozhodování soudu (25. 3. 2010) byly v katastru nemovitostí evidovány pouze objekty – jiná stavba na pozemku parc. č. 521 a budova č. p. 298 na pozemku parc. č. 525/4. Ostatní stavby na pozemcích parc. č. 524, 525/5 a 525/6 již v katastru nemovitostí evidovány nebyly. Ke stavbám na parc. č. 524, 525/5 a 525/6 zjistil, že v roce 1999 bylo pro účely vkladu do katastru nemovitostí vydáno osvědčení o existenci staveb. Dne 28. 3. 2003 byla po povodních povolena demolice staveb. Dne 15. 9. 2003 oznámil původní vlastník staveb stavebnímu úřadu dokončení demolice. V roce 2007 uzavřel původní vlastník staveb kupní smlouvu se žalovanou. V lednu 2008 stavební úřad místním ohledáním zjistil, že na pozemcích se nacházejí pouze betonové desky. V dubnu 2008 byly stavby vymazány z katastru nemovitostí. Skutečnost, že se na pozemcích nacházejí v zemi zapuštěné betonové panely obrostlé trávou a kusy asfaltu a dlažebních kostek zjistil rovněž soud prvního stupně při místním šetření. Posoudil je jako věci movité, nikoli jako stavby v občanskoprávním smyslu a protože jde o zbytky stavebního materiálu a sutě, tedy věci, které tam má žalovaná umístěny bez právního důvodu, žalobě na vyklizení vyhověl. Ke stavbě na parc. č. 521 zjistil, že v roce 1999 bylo pro účely vkladu do katastru nemovitostí vydáno osvědčení o existenci stavby a v roce 2003 byla po povodních povolena její demolice. Dne 15. 9. 2003 oznámil původní vlastník staveb stavebnímu úřadu dokončení demolice. V roce 2007 uzavřel původní vlastník stavby kupní smlouvu se žalovanou. V lednu 2008 stavební úřad místním ohledáním zjistil, že stavba nebyla odstraněna. Z místního šetření soudu prvního stupně vyplynulo, že na pozemku stojí přístřešek tvořený železnou konstrukcí podepřenou 16 nosníky a jednou zdí, s kovovou střechou opatřenou krytinou, který je postaven na betonovém podkladě a místy se propadá. Soud prvního stupně posoudil tento objekt jako stavbu v občanskoprávním smyslu s tím, že sice měla být odstraněna, nicméně poškozená povodněmi stále stojí, a proto se žalobkyně „nemůže domáhat vyklizení stavby, která reálně existuje a je ve vlastnictví žalovaného.“ Ke stavbě na parc. č. 525/4 zjistil, že v roce 1982 bylo vydáno stavební povolení na stavbu dočasné stavby - provizorní haly, která je částečně umístěna i na parc. č. 525/2, s užíváním do prosince 1985. V roce 1999 vydal stavební úřad pro účely vkladu do katastru nemovitostí osvědčení o existenci stavby, a tím dosvědčil, že jde o stavbu trvalou. Bylo jí přiděleno č. p. 298. V roce 2004 a 2009 stavební úřad přípisem osvědčení o existenci stavby potvrdil. Místním šetřením soud prvního stupně zjistil, že na parc. č. 525/4 se nachází hala půlkruhovitého tvaru s textilní střechou a vstupními kovovými vraty. Jde tedy o stavbu v občanskoprávním smyslu a obdobně jako u parc. č. 521 se žalobkyně nemůže domáhat vyklizení stavby, která reálně existuje a zůstává ve vlastnictví žalované.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č. j. 22 Co 402/2010-125, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé změnil ohledně pozemku parc. č. 521 tak, že žalované uložil povinnost vyklidit pozemek do 10 dnů od právní moci rozsudku a ohledně pozemku parc. č. 525/4 v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost odstranit stavbu na tomto pozemku – montovanou halu s č. p. 298 a vyklizený pozemek odevzdat do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že objekty na pozemcích parc. č. 524, 525/5 a 525/6 nejsou stavbami v občanskoprávním smyslu, ale jde o věci movité a žalovaná nedisponuje žádným právním titulem, který by ji opravňoval k jejich uskladnění na pozemcích žalobkyně. Žalovaná je proto povinna uvedené pozemky vyklidit. Jestliže se žalobkyně domáhala žalobním petitem vyklizení pozemku parc. č. 525/4, ačkoliv z žalobních tvrzení bylo zřejmé, že jí jde ve skutečnosti o odstranění stavby stojící na tomto pozemku, šlo o vadu žaloby, spočívající v rozporu skutkových tvrzení s žalobním petitem a soud prvního stupně měl žalobkyni vést k odstranění této vady. Poté co žalobkyně v odvolacím řízení vadu žaloby odstranila a nadále se domáhala odstranění stavby č. p. 298, odvolací soud jejímu návrhu vyhověl se závěrem, že „z doplněného dokazování se podává, že nejde o stavbu trvalou, nýbrž dočasnou, která měla být užívána do konce roku 1985“. Odvolací soud nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že původní stavba na pozemku parc. č. 521 byla demolována tak, že vznikla stavba jiná – přístřešek. Torzo původní stavby tvořené zadní stěnou, která se stala součástí oplocení, a železnou konstrukcí s šestnácti nosníky na betonovém podkladu s kovovou střechou opatřenou krytinou a podlahou místy propadlou a z části chybějící, neposkytuje představu o nezaměnitelně identifikovaném prvním nadzemním podlaží, a není proto stavbou v občanskoprávním smyslu. Změnil proto rozsudek okresního soudu a vyhověl žalobě na vyklizení pozemku parc. č. 521.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V měnící části rozhodnutí nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že objekt na parc. č. 521 není stavbou ve smyslu občanskoprávním. Má za to, že správně rozhodl soud prvního stupně, který vzal ze skutkových zjištění za prokázané, že stavba reálně existuje, což potvrdil i Úřad městské části Praha 7 osvědčením existence stavby. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně odstranění montované haly na parc. č. 525/4. Tvrdí, že hala je jinou stavbou, než jaká byla postavena v roce 1982, že jde o stavbu trvalou, což formou schválení „pasportu“ a osvědčením o existenci stavby z roku 1999 potvrdil i Úřad městské části Praha 7. Stavba byla realizována na základě rozhodnutí stavebního úřadu, jde tedy o stavbu povolenou, a o její odstranění může požádat pouze její vlastník. Vady řízení spatřuje především ve změně žalobního petitu. Má za to, že předmětem dokazování se staly jiné skutečnosti než ty, která žalovaná očekávala. Původně mělo být předmětem dokazování zjištění, zda jde o stavby ve smyslu občanskoprávním, či nikoli, zatímco změnou žaloby se řešily otázky, zda se vůbec jedná o stavby totožné s těmi, které na pozemcích stály před povodněmi, a zda se jedná o stavby trvalé či dočasné. Soud připustil doplnění dokazování na straně žalobkyně, zatímco žalovanou ani nepoučil o tom, jakým směrem se ubírají jeho úvahy, a co by mělo být předmětem dalšího dokazování. Jakmile navrhla doplnění dokazování, odmítl ho odvolací soud „jako nepřípustnou novotu“. Neměla tak možnost doplnit všechna svá tvrzení. Dále má za to, že odvolací soud předběhl výsledek již zahájeného správního řízení o odstranění stavby, a dospěl k jiným závěrům než správní soud v téže právní otázce. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 5. 2011, sp. zn. 10 A 291/2010. Dříve než odvolací soud rozhodl o odstranění stavby haly č. p. 298, měl si vyžádat spis správního orgánu, který rozhodoval o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro odstranění stavby. Díky této chybě neučinil správné závěry o trvalém charakteru stavby. Navíc vyslovil-li povinnost odstranit stavbu do 3 měsíců, nevzal v úvahu skutečnost, že stavbu lze demolovat pouze se souhlasem stavebního úřadu, což s ohledem na zachování všech lhůt ve správním řízení nelze stihnout. V části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, má za to, že výrok je pro případný výkon rozhodnutí nejasný a nevykonatelný, neboť nestanovil, jakým způsobem má žalovaná pozemek vyklidit. Podle žalované na pozemcích jsou umístěny pouze věci žalobkyně, nikoliv žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Nejprve se zabýval přípustností dovolání; dospěl k závěru, že dovolání je částečně přípustné a je i částečně důvodné.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované vyklidit pozemky parc. č. 524, 525/5 a 525/6, není přípustné. V této části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Tím, že dovolatelka namítá, že na pozemcích nemá uloženy movité věci, a neví proto jakým způsobem může pozemky vyklidit, nerozporuje právní hodnocení věci odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak již dovolací soud uvedl, dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek a rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.

Žaloba na vyklizení pozemku je podle ustálené soudní praxe i žalobou na vydání držby a k jejímu úspěchu není bezpodmínečně nutné, aby žalovaná měla na pozemku věci, které by bylo nutno odstranit; pro úspěch takové žaloby postačí, že pozemek užívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7163). Povinnost vyklidit nemovitost v sobě zahrnuje nejen povinnost vyklidit z ní věci neoprávněného uživatele, ale také povinnost odevzdat nemovitost tak, aby k ní oprávněná osoba měla volný přístup a mohla realizovat své užívací právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2010, sp. zn. 30 Cdo 5390/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9160). Soudní rozhodnutí ukládající povinnost vyklidit nemovitost bez konkretizace způsobu takového vyklizení je proto co do vymezení obsahu a rozsahu práv a jim odpovídajících povinností dostatečně přesné a určité, a tedy i materiálně vykonatelné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve své potvrzující části v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti této části rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a bylo podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka předně napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. 521. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se na pozemku parc. č. 251 nenachází nemovitá stavba, a lze se proto úspěšně domáhat jeho vyklizení.

Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1008) je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. V této souvislosti lze odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“. To obdobně platí o zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V dané věci odvolací soud své úvahy v rozsudku řádně vyložil s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně a dovolací soud tyto úvahy nepovažuje za nepřiměřené. K dovolací námitce týkající se toho, že stavba na pozemku reálně existuje, protože její existence je ověřena stavebním úřadem dovolací soud uvádí, že při posuzování, zda šlo z hlediska občanského práva o zánik (demolici) původní stavby či její přestavbu není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení nebo jiné rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřad se věcí zabývá z jiných (veřejnoprávních) hledisek, než soud rozhodující o vlastnictví budovy, a proto lze v řízení o vlastnictví stavby k stavebnímu povolení přihlížet, pro posouzení věci však není rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. 521, správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly ve vztahu k této posuzované části řízení tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání proti označené části rozsudku odvolacího soudu zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Jestliže dovolatelka dále napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna odstranit stavbu č. p. 298 na pozemku parc. č. 525/4 a vyklizený pozemek odevzdat žalobkyni, je dovolání v této části přípustné.

Odvolací soud vyhověl změněnému žalobnímu návrhu na odstranění stavby, když uzavřel, že „z doplněného dokazování se podává, že nejde o stavbu trvalou, nýbrž dočasnou, která měla být užívána do konce roku 1985“ a že „rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 126 ObčZ“.

Podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Podle § 135c odst. 1 občanského zákoníku zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud poskytl žalobkyni ochranu jejího vlastnického práva k pozemku podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku tím, že uložil žalované odstranit stavbu, která se na pozemku nachází.

Odstranění stavby žalobou podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku se může domáhat vlastník pozemku v případě, že stavbu na jeho pozemku zřídí stavebník na základě občanskoprávního oprávnění, které však následně zanikne. Tak je tomu v případě, že stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, resp. jde-li o právo vypověditelné. Po uplynutí sjednané doby, případně po jiném způsobu zániku práva, ztrácí právo mít nadále na takovém pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku. Nejde zde tedy o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c občanského zákoníku, ale o stavbu, k níž sjednané oprávnění zaniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 72/2000).

Odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou občanskoprávního titulu, na jehož základě byla předmětná stavba na pozemku žalobkyně zřízena. Ve svém rozhodnutí odkázal pouze na rozhodnutí stavebního úřadu o kolaudaci stavby a jejím odstranění. Z takových veřejnoprávních rozhodnutí však nelze bez dalšího dospět k závěru o trvání občanskoprávního titulu vlastníka stavby na jejím umístění na cizím pozemku, a tedy i o uplatněném nároku na odstranění stavby postupem podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Správní řízení není z hlediska posouzení občanskoprávního titulu ke zřízení stavby významné. Úvahy o tom, že šlo i z hlediska občanskoprávního o dočasnou stavbu, mohou být jen pomocným argumentem. Pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul (důvod), a pro obsah jeho práva mít na cizím pozemku stavbu, není obsah stavebního rozhodnutí určující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1909). Ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu nelze rovněž učinit závěr o případné neoprávněnosti stavby a možném postupu při jejím odstranění podle § 135c občanského zákoníku. Z občanskoprávního hlediska totiž není pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné významné, zda stavebník měl stavební povolení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2660).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v části, ve které žalovaná napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna odstranit stavbu č. p. 298 na pozemku parc. č. 525/4 a vyklizený pozemek odevzdat žalobkyni, důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. září 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru