Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2974/2019Rozsudek NS ze dne 25.02.2020

HeslaVlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2974.2019.2
Dotčené předpisy

§ 446 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2974/2019-269

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně EUROSTROJ SCHLAGER, s. r. o., se sídlem v Praze - Radotín, Na Výšince 748/1, IČO: 6349965, zastoupené JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti žalované RD STYL a. s., se sídlem v Praze 5, Plaská, IČO: 25821130, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Hrabové, Místecká 329/258, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 342/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2010, č. j. 51 Co 90/2010-190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Zuzany Friedelové.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí pracovní plošiny XY, výrobní číslo XY, pracovní plošiny typu XY, výrobní číslo XY a pracovní plošiny XY, výrobní číslo IG XY (dále též jen „plošiny“). Uvedla, že tyto plošiny řádně zakoupila a nabyla k nim vlastnické právo; na základě požadavku společnosti H., jí žalobkyně pronajala tři plošiny na dobu 14 dnů v období od 23. 5. 2003 do 3. 6. 2003. Tato společnost pak 26. 5. 2003, ač nebyla vlastnicí a ani jinak nebyla k prodeji oprávněna, prodala plošiny za částku celkem 7 429 800 Kč žalované společnosti; částka byla vyplacena na základě požadavku prodávajícího v hotovosti. Ve smlouvě je obsaženo prohlášení prodávajícího, že je vlastníkem plošin; při předání měl být kupujícímu předán i záruční list, to se však nestalo. Za uvedené jednání byl F. H., který v této transakci vystupoval za prodávající společnost, odsouzen pro trestný čin podvodu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, č. j. 84 C 342/2006-145, žalobu s odkazem na § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen („obch. zák.“), zamítl. Podle soudu prvního stupně se žalované podařilo prokázat dobrou víru při nabytí vlastnického práva k pracovním plošinám. Při uzavření kupní smlouvy po firmě H. nepožadovala nabývací titul k pracovním plošinám, nicméně z okolností uzavření kupní smlouvy podle názoru soudu žalovaná nemohla vědět, ani předpokládat, že prodávající není vlastnicí pracovních plošin. Pracovní plošiny byly před uzavřením kupní smlouvy prohlédnuty, byly řádně dodány a spolu s nimi provozní příručka, pokyny pro obsluhu a servisní zabezpečení. O tom, že společnost H. nebyla vlastníkem pracovních plošin, se mohla objektivně dozvědět až dne 21. 6. 2006, kdy byly plošiny zajištěny Policií ČR v XY na stavbě společnosti D. Žalovaná navíc uplynutím tříleté vydržecí doby movité věci – 3 ks pracovních plošin - vydržela v souladu s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), a stala se tak vlastnicí pracovních plošin i z tohoto titulu.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 51 Co 90/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Z rozsudků Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Odo 1411/2005 a sp. zn. 32 Cdo 44/2007 ve vztahu k aplikaci § 446 obch. zák. dovodil, že „po kupujícím movité věci, která není předmětem veřejnoprávní registrace, lze požadovat, aby se před uzavřením kupní smlouvy přesvědčil o nabývacím titulu převodce (prodávajícího); oproti tomu již není přiměřené, aby před uzavřením kupní smlouvy nezbytně prověřoval každého z předchozích vlastníků a nabývací tituly těchto všech předchozích vlastníků.“ Poté uvedl, že před podpisem kupní smlouvy si žalovaná vyžádala potvrzení od finančního úřadu a opatřila si fotokopii občanského průkazu jednatele prodávajícího F. H.; dále zjišťovala, zda na majetek společnosti prodávajícího není prohlášen konkurz. Žalovaná coby kupující tak zjišťovala v jistém rozsahu poměry týkající se subjektu prodávajícího a ztotožňovala si osobu jednající za prodávajícího; oproti tomu však neprověřovala nikterak, zda, popř. na základě jakých skutečností, je prodávající z hlediska hmotného práva oprávněna převést vlastnická práva k předmětným stavebním plošinám na kupujícího. Nežádala od ní zejména doložení nabývacího titulu, nepožadovala ani dodání záručních listů, ač prodávající tuto smluvně převzatou povinnost nesplnila v den předání plošin. Vzhledem k rozsahu předmětu koupě a k jeho hodnotě (kupní cena včetně DPH přesahovala značně částku 7.000.000,- Kč) nelze takovýto postup kupující považovat za odpovídající a dostatečný. Žalovaná coby kupující nevyužila všechny dostupné možnosti potřebné k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je oprávněna převést vlastnická práva k stavebním plošinám. Uhrazení kupní ceny přesahující 7 000 000 Kč bylo požadováno v hotovosti. Takovéto skutečnosti důvodně mohly, měly a musely vyvolat v žalované coby kupující pochybnosti o tom, že převod vlastnictví je podložen též oprávněním prodávající věc převést. Žádný z výše popsaných úkonů, které před uzavřením kupní smlouvy podle svých tvrzení žalovaná vůči prodávající učinila, nebyl způsobilý osvědčit dispoziční oprávnění prodávající s předmětným zbožím. Pouhá zjištění ve vztahu k případnému konkurzu na majetek převodkyně či ve vztahu k osobě jednající za ni byla zcela nedostatečná a neodpovídala náležité aktivitě, jejíž realizace by mohla vést v intencích § 446 obchodního zákoníku k závěrům, že kupující v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, nejen nevěděla, ale zároveň též vědět neměla a nemohla, že prodávající není vlastnicí převáděných věcí movitých (plošin) a že tedy není oprávněna zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Za takové situace považoval odvolací soud za bezpředmětnou úvahu o nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětným plošinám vydržením podle § 134 obč. zák. Dobrá víra žalovaného byla vyloučena již v době uzavření smlouvy jako kupujícího v květnu 2003 a nemohla mu svědčit ani v době následné, tedy ke dni 21. 8. 2006, kdy byl sepsán protokol Policií ČR. Odvolací soud ještě dodal, že úřední záznam nebyl sepsán se žalovaným ani s osobou, která by za něj jednala a záznam je i z tohoto důvodu irelevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (viz část I. článek II bod 7) - dále „o. s. ř.“. Uplatňuje dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávné právní posouzení věci a v § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tento dovolací důvod však nekonkretizuje a proto se jím dovolací sodu nemohl zabývat). Podle obsahu dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a to závěr o nedostatku její dobré víry při aplikaci § 446 obch. zák. a § 134 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka shrnuje skutečnosti, které předcházely uzavření kupní smlouvy, obsah kupní smlouvy, převzetí plošin a zaplacení kupní ceny. Nevyžadovala sice předložení nabývacích titulů, ale má pochybnosti, že by šlo o dostatečně průkazné tituly. Šlo o složité dokumenty (leasingová smlouva, povinnost doplatit zůstatkovou cenu, úvěrová smlouva) pro právního laika komplikované, a tudíž z hlediska rychlé reakce nezbytné v rámci obchodněprávních vztahů zcela neefektivní - rychlost v rozhodování ovlivňuje uzavření smlouvy a cenu. Dále připomíná, že plošiny nejsou předmětem veřejnoprávní evidence, a tak je otázka, zda by předložení kupní smlouvy prodávajícím umožnil náležité ověření nabývacího titulu. Sama skutečnost, že si nevyžádala listinu, která by mohla být nabývacím titulem prodávajícího, nemůže znamenat že by jako kupující byla ve zlé víře a nevyvinula dostatečnou aktivitu, zvláště pak za situace, kdy převod se týkal movitých věcí a kupní smlouvu lze uzavřít i ústně. Kromě toho jen soud může vyslovit neplatnost smlouvy. Také skutečnost, že si nevyžádala záruční listy plošin není významná pro závěr o absenci dobré víry o vlastnickém právu prodávajícího. Šlo by jen o nedostatečně obezřetný přístup v oblasti případného uplatňování vad zboží. Podle dovolatelky výše kupní ceny, kterou ověřovala, svědčila o jejím poctivém úmyslu. Byla by to právě přehnaně nízká cena, která by v kupujícím musela vzbudit pochybnosti o původu předmětu kupní smlouvy. Dovolateka opakuje, že pouhá absence nabývacího titulu, jehož relevanci a platnost by ani za právní asistence nedovodila (což přísluší soudu), neprokazuje nedostatek dobré víry kupujícího, že věděl, vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem plošin. I kdyby dovolatelka nenabyla vlastnické právo k plošinám podle § 446 obch. zák., přešlo by na ni vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. Držela je v dobré víře déle než tři roky – jak už popsala, učinila potřebné kroky k tomu, aby si ověřila s osobu prodávajícího a předmět smlouvy, a oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí aby to byl právní důvod domnělý, tedy že držitel je se zřetele ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právní titul svědčí. To dovolatelka doložila důkazy o uzavření smlouvy, předání plošin a jak s nimi disponovala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Obrana dovolatelky ohledně složitosti nabývacích titulů prodávajícího svědčí jen o tom, že tak neučinila jen proto, že se obávala, co by z listin zjistila. Měla kontaktovat právního zástupce už proto, že šlo o nákup majetku v hodnotě milionů.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolací řízení bylo ex lege přerušeno kvůli prohlášení konkursu na majetek žalobkyně 31. 5. 2011; konkurs byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. MSPH 96 INS 1176/2011B-118, a proto lze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V této věci jde o závazkový vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.); proto je třeba jej posoudit podle třetí části obchodního zákoníku.

Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (§ 446 obch. zák.).

Judikaturu k uvedenému ustanovení shrnuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015, takto: Obchodní zákoník v ustanovení § 446 upřednostňuje dobrou víru před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Toto ustanovení však na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003). Ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a v řadě dalších rozhodnutí. Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím požadovat prokázání jeho dobré víry, což však nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií obsažených v ustanovení § 446 obch. zák. musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny předchozí vlastníky či držitele věci (mimo prodávajícího) se omezuje jen na okolnost, zda kupující věděl, nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp. nebyla vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2919/2012).

Především je nutno zdůraznit, že judikatura požaduje po nabyvateli, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci a využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby tak učinil v situaci, kdy existují o právu prodávajícího věc převést (a tudíž i o dobré víře kupujícího) sebemenší pochybnosti. Není-li tu objektivně pochybnost o oprávnění prodávajícího, nelze klást na investigativní aktivitu nabyvatele stejné nároky, jako když tu objektivní pochybnosti jsou. Předpokladem závěru o tom, že nabyvatel nevyužil všechny dostupné prostředky k přesvědčení o oprávnění převodce věc převést je tedy zjištění, že byly dány zvláštní, nestandardní okolnosti. Pokud zde takové okolnosti, které musejí objektivně vyvolat pochybnosti, nejsou, nelze nabyvateli vytýkat, že neučinil ohledně oprávnění převodce naprosto vše, co učinit mohl.

Odvolací soud pak na základě judikatury dovolacího soudu dovodil, že je vždy na nabyvateli, aby si ověřil nabývací titul převodce. Takový závěr však z rozhodnutí, na která poukázal, nevyplývá. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu opakuje: „Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl skutečně v dobré víře“.

V rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže bylo v daném případě prokázáno, že prověřila osobu prodávajícího, jeho živnostenské oprávnění, registraci DPH a kupní smlouvu ohledně nabytého vozíku, přičemž se sama v případě, kdy potřebovala provést opravu předmětného vozíku, obrátila na žalobkyni, soudy obou stupňů správně uzavřely, že v daném případě v dobré víře byla“. Z toho ovšem neplyne, že by nabyvatelka v dobré víře nebyla, pokud by se neseznámila s kupní smlouvou ohledně nabytého vozíku; vždy jde totiž o posouzení konkrétních okolností. Je zřejmé, že ověření nabývacího titulu převodce posiluje právní postavení nabyvatele, nicméně nelze obecně tvrdit, že bez takového ověření nepůjde o nabytí v dobré víře. Vždy záleží na okolnostech konkrétní věci.

Dovolací soud opakovaně uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných. „Posouzení, je-li jednající v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003).

Tyto závěry platí obecně i pro posouzení dobré víry tam, kde na ni zákon váže právní důsledky, tedy v dané věci jak pro nabytí od neoprávněného podle § 446 obch. zák., tak i pro vydržení práva podle § 134 odst. 1 obč. zák.

V dané věci podle odvolacího soudu měla žalovaná vyvinout investigativní aktivitu a ověřit nabývací titul převodce; k tomu upozornil na skutečnost, že platba vysoké částky byla požadována v hotovosti a nebyl předán záruční list, ačkoliv to bylo ve smlouvě ujednáno. Je skutečností, že hotovostní platba ve výši převyšující 7 000 000 Kč nebyla ani v roce 2003 obvyklá, takže i v případě, že ji snad převodce odůvodňoval tím, že má obavu z toho, že plnění nebude poskytnuto, musela vyvolat alespoň „sebemenší pochybnost“ o právu převodce věc převést. Za této situace měla žalovaná vyvinout aktivitu k ověření původu plošin; tato aktivita nemusela nutně spočívat v žádosti o předložení nabývacího titulu (byť i to je jeden z možných způsobů), ale například i v žádosti o sdělení, jak a od koho převodce plošiny nabyl a o ověření u jeho předchůdce. Dovolatelka však v dovolání nijak nepolemizuje s názorem odvolacího soudu, že to byl požadavek platby vysoké částky v hotovosti, který zpochybňuje to, že vyvinula dostatečnou investigativní aktivitu. Za této situace není zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu o tom, že kupující společnost nebyla objektivně v dobré víře v oprávnění převodce v době, kdy měla vlastnické právo nabýt a vědět měla a mohla, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. I kdyby závěr o tom, že dobrou víru žalované zpochybňuje to, že nebyl předán záruční list, nebyl správný, na celkovém posouzení věci to nic nemění. Žalovaná tak pro nedostatek objektivní dobré víry v oprávnění převodce věc převést nejen že nemohla nabýt vlastnické právo podle § 446 obch. zák., ale ani je nemohla vydržet podle § 130 odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 obč. zák.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Dovoletelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a je proto povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalobkyni náklady, které jí v dovolacím řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokátky za dva úkony převzetí zastoupení v dovolacím řízení a sepis dovolání paušální odměnou 15 000 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů při poskytování právních služeb – advokátní tarif – dále „AT“) a § 5 písm. d) a § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000. Sb., dále paušální náhradou hotových výdajů 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a náhradou 20% daně z přidané hodnoty 3 120 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 18 720 Kč.

Poučení: Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru