Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2939/2012Usnesení NS ze dne 22.10.2013

HeslaPřípustnost dovolání
Společné jmění manželů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2939.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2939/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. M., dříve K., bytem v D., t. č. v J., zastoupené JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, proti žalovanému J. I., bytem v B., zastoupenému Mgr. Dmitrijem Pavlenko, advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 62/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2012, č. j. 25 Co 197/2012-425, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 36.348,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Františka Loskota, CSc.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 10 C 62/2007-364, vypořádal společné jmění manželů – účastníků řízení (dále SJM).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 1. června 2012, č. j. 25 Co 197/2012-425, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni přikázal kromě věcí hodnot a závazků uvedených v rozsudku soudu prvního stupně ještě polovinu závazku z hypoteční úvěrové smlouvy uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., ve výši zůstatku – 1.818.301,65 Kč a žalovanému přikázal namísto celého závazku z hypoteční úvěrové smlouvy uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., ve výši zůstatku – 1.818.301,65 Kč pouze jeho polovinu. Odvolací soud změnil i výši vypořádacího podílu, kterou uložil zaplatit žalovanému ve prospěch žalobkyně na částku 5.382.547,- Kč, a to ve dvou splátkách. První splátku ve výši 1.000.000,- Kč mu uložil zaplatit do 2 měsíců od právní moci rozsudku a druhou ve výši 4.382.547,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle konstantní judikatury v řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který pro nepřípustnost dovolání přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a řadu dalších).

V projednávané věci změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch dovolatele jen pokud – oproti soudu prvního stupně – zahrnul do vypořádání částku 70.000,- Kč, kterou měl žalovaný získat převodem obchodního podílu. Ve zbývající části jde ve vztahu k dovolateli o rozhodnutí potvrzující. V potvrzující části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Dovolatel upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, z něhož vyplývá zásada rovnoměrného rozdělení majetku účastníkům tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen druhému doplatit na vyrovnání podílů byla co nejnižší. Tvrdí, že se odvolací soud touto zásadou neřídil, když mu přikázal nemovitosti, aniž se zabýval otázkou, zda má prostředky na vyplacení podílu žalobkyně. K tomu dovolací soud poznamenává, že soudní praxe vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009). Z toho se podává, že pravidlo, že při vypořádání SJM se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně. Soud může v odůvodněných případech věci ze zaniklého společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1456/2011). Soud prvního stupně řádně vysvětlil, proč nemovitosti přikázal žalovanému (viz str. 9 a násl. jeho rozsudku), a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená; je sice třeba přisvědčit tomu, že dovolateli přikázání nemovitostí za náhradu může způsobit problémy, ty by mu však způsobilo i přikázání nemovitosti, ve které bydlí nebo té, ve které podniká, žalobkyni. Stejně tak lze přisvědčit soudu prvního stupně, že z průběhu řízení vyplynulo, že vztahy mezi účastníky jsou vážně narušené, a tak by přikázání nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví jen oddálilo úplné vypořádání majetkových vztahů a vyvolalo další spory. Napadené rozhodnutí tak v této otázce není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

K námitce, že soud nepřihlédl k tomu, že dovolatel měl větší podíl na získání společného majetku: Stávající judikatura Nejvyššího soudu připouští při vypořádání společného jmění manželů s přihlédnutím k zásadám uvedeným v § 149 odst. 3 obč. zák. stanovení jiných podílů manželů na společném majetku než stejných. Takové výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění manželů jednomu z manželů však nelze bez dalšího odůvodnit většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarávání společné domácnosti (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 2. 1974, sp. zn. 10 Co 87/74, uveřejněné v publikaci Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, IV, str. 499, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99). V dané věci nevyšly najevo ani nebyly tvrzeny výjimečné okolnosti, které by důvod odklonu od rovnosti podílů odůvodňovaly.

K námitce, že soudy nevycházely z hodnoty majetku ke dni rozhodnutí soudu, ale z hodnoty ke dni zániku SJM: Výrokem pod bodem II. přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalovaného věci a hodnoty „v obvyklé ceně k 28. 11. 2006“. Odvolací soud rovněž uvádí ve výroku rozsudku, že ceny a hodnoty věcí ve svém rozhodnutí stanovil- stejně jako soud prvního stupně - v obvyklé ceně ke dni 28. 11. 2006. Jde zjevně jen o nepřesné vyjádření, protože u nemovitostí soud vyšel z jiné ceny, jak vyplývá z dodatku ke znaleckému posudku čl. 306 a násl., kde jsou nemovitosti oceněny ke dni 4. 3. 2011, a z odůvodnění rozsudku na str. 9 odst. 3. Z rozsudku čl. 4 odst. 5 vyplývá, že na ceně movitých věcí se účastníci shodli.

Dovolatel vytýká soudům, že v nalézacím řízení nevypořádaly též úroky z hypotéčního úvěru, který jim byl přikázán každému jednou polovinou; má za to, že postup soudů je v rozporu s právním názorem, který dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006. Postup odvolacího soud byl však naopak s tímto rozhodnutím v souladu. Uvádí se v něm:

„1) Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu.

2) Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).

S ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a kdy bude splacen)“.

Z uvedeného vyplývá, že nelze-li výši budoucích úroků určit (což byl i daný případ), nelze je vypořádat (není zřejmá částka k vypořádání), ale je třeba dluh přikázat účastníkům rovným dílem; pokud jeden z nich bude výlučně platit úroky, bude mít nárok na příslušnou náhradu, který bude moci uplatnit v samostatném řízení. To vyplývá i z toho, že dělení SJM nemá vůči věřiteli – hypotéční bance - účinky, dlužníky i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání) zůstávají oba manželé, a uplatní se tak ustanovení o společných závazcích (viz § 145 odst. 2 obč. zák., § 511 odst. 3 obč. zák.). Pokud pak jde o kapitalizovaný úrok, jeho vypořádání dovolatel v nalézacím řízení neuplatnil, jak ostatně připomíná i žalobkyně ve vyjádření k dovolání.

Existence pohledávky ve výši 2.695.000,- Kč vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán; samotná skutečnost, že společnost je v likvidaci ještě neznamená, že pohledávka je nedobytná (viz např. § 72 a násl. obchodního zákoníku). Otázka, jak je tomu v dané věci, je otázkou skutkovou, která je při úvaze o přípustnosti nenárokového dovolání nevýznamná.

K námitce, že žalobkyně uplatnila skutečnost, že žalovaný prodal obchodní podíl ve společnosti Autoservis Imlauf, s. r. o., až poté, co nastala koncentrace řízení, se uvádí: V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť (viz výše).

V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně částky 35.000,- Kč (tedy o polovinu z částky 70.000. - Kč, za kterou měl být obchodní podíl prodán), o kterou je žalobce povinen zaplatit žalované více na vyrovnání výše podílů. Ke změně došlo ohledně částky 35.000,- Kč, kterou odvolací soud oproti soudu prvního stupně uložil žalobci zaplatit z částky 70.000,- Kč, kterou podle odvolacího soudu získal z prodeje obchodního podílu. Dovolání žalobce proti části výroku týkajícímu se (implicitně) zaplacení částky 45.000,- Kč však není přípustné, neboť podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1312/2012).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z částky 5.351.500,- Kč (podle § 8 odst. 6 a § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. naposledy ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.), částkou 29.740,- Kč. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. advokátního tarifu) jde o částku 30.040,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 6.308,- Kč činí náhrada nákladů řízení celkem částku 36.348,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 22. října 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru