Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2923/2011Rozsudek NS ze dne 26.06.2013

HeslaDržba
Vydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2923.2011.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2841/13 ze dne 07.05.2014 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2923/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiřího Spáčila a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) Ing. Z. V., b) Z. V., obou bytem v M., a c) O. H., bytem v M., zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti žalovaným 1) L. H., 2) F. H., a 3) S. H., všem bytem v M. a zastoupeným Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou Advokátní kanceláře Paroulek, Zrůstek, Lůdl, v. o. s., se sídlem v Praze, Doudlebská 5, pobočka v Brně, Orlí 36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 751/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, takto:

I. Dovolání žalovaných směřující proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem v Brně, Slovákova 11.

III. Ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanými nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soudu Brno-venkov rozsudkem (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, zastavil řízení v části, kterou se žalobce c) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 962 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) M. (dále též „předmětný pozemek“), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci a) a b) (dále již „žalobci“) mají ve společném jmění manželů pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalobci své vlastnické právo k pozemku p. č. 952/6 v k. ú. M. (dle označeného geometrického plánu) odvozují z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. dubna 1974, na jejímž základě odstupitelka M. P. převedla na žalobce mj. pozemek p. č. 97/7 o výměře 833 m2, který byl zvětšen o část pozemku parc. č. 97/1, vše dříve k. ú. R., jenž odpovídal pozemku nyní p. č. 952/6 a 960 v k. ú. M. Uvedená odstupní smlouva ovšem nevymezuje část pozemku p. č. 97/1, jenž má zvětšovat pozemek p. č. 97/7 přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku p. č. 97/1 pro obec M., k. ú. R., tak, jak je měla odstupitelka M. P. odstupní smlouvou převést na žalobce, když u části pozemku není uvedena ani výměra této části pozemku. Pro popsanou nepřesnost a neurčitost je odstupní smlouva v části přechodu vlastnických práv k části pozemku p. č. 97/1 v k. ú. R. neplatná. Žalobci, kteří se domáhali určení vlastnického práva k tomuto pozemku, tedy nemohli nabýt vlastnictví k uvedené nemovitosti předmětnou odstupní smlouvou. Soud prvního stupně uzavřel, že i když žalobci předmětný pozemek nepřetržitě po dobu deseti let užívali, nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Vzhledem k zjištěným rozměrům pozemku části p. č. 97/1 v k. ú. M. museli mít žalobci pochybnost, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše v nabývacích titulech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobci byli subjektivně přesvědčeni o tom, že jim pozemek patří. K tomu, aby byly splněny podmínky oprávněné držby, bylo a je třeba, aby byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, přičemž jednou z okolností je poměr plochy pozemku vlastněného a drženého. Žalobcům muselo být zřejmé, že obhospodařují pozemek o výměře podstatně vyšší, než jim přísluší z titulu jejich vlastnického práva k nemovitostem, k nimž drželi řádné nabývací tituly.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., dle označeného geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku. Odvolací soud zopakoval všechny listinné důkazy provedené již v prvoinstančním řízení a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Své meritorní rozhodnutí postavil na následujících zjištění a právním posouzení:

„Z čl. I. odstupní smlouvy, sepsané ve formě notářského zápisu dne 23. 4. 1974, vyplývá, že M. P. uvedenou smlouvou prodala žalobcům a) a b) kromě jiného pozemek v k. ú. R. parc. č. 97/7, zahradu (833 m2) zvětšenou o část p. č. 97/1.

Z citované formulace čl. I. příslušného notářského zápisu nelze jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2, uvedená v tomto čl. I. odstupní smlouvy, se týkala pouze pozemku p. č. 97/7, bez zohlednění části pozemku p. č. 97/1, anebo zda tato výměra v sobě zahrnovala jak výměru pozemku 97/7, tak i příslušné části pozemku 97/1, o kterou byl pozemek p. č. 97/7 zvětšen.

Ke správnému výkladu a zjištění je však třeba porovnat tyto údaje s dalšími listinnými důkazy. Jak správně žalobci a) a b) namítají ve svém odvolání, výpisem z katastru nemovitostí z LV č. 190 pro k. ú. M., ve spojení s tabulkovou částí …geometrického plánu č. 600-20135/2007 z 21. 6. 2007 i snímkem katastrálních map, vyplývá, že bývalému pozemku parc.č. 97/7 v k. ú. R. (EN) odpovídají současné pozemky parc. č. 960 o výměře 359 m2 v k. ú. M. (KN) a sporný parc. č. 952/6 o výměře 481 m2 v k. ú. M. (KN). Součet výměr těchto dvou posléze uvedených pozemků pak činí 840 m2, a je tedy vskutku jen o 7 m2 vyšší, než-li byla ve smlouvě uvedená výměra u parc. č. 97/7, pozemku v k. ú. R., který byl předmětem odstupní smlouvy. Uvedený rozdíl 7 m2 ve výměře je velmi nepatrný a porovnání těchto číselných údajů dle odvolacího soudu dává za pravdu správné a důvodné argumentaci žalobců, že pozemek, který od M. P. výše citovanou odstupní smlouvou nabyli (pozemek p. č. 97/7 v k. ú. R.) již (ve smlouvě uvedené výměře 833 m2) v sobě obsahoval část pozemku 97/1.

Odvolací soud se proto neshoduje se závěrem prvoinstančního soudu, že by odstupní smlouva byla, byť v části převodu pozemku 97/7 resp. části týkající se p. č. 97/1, neplatným právním úkonem…dospívá k opačnému právnímu závěru, a sice, že žalobci uvedenou smlouvou nabyli do svého společného jmění předmětný pozemek…pokud by výše uvedený názor a úvaha ohledně výměry 833 m2 tohoto pozemku nebyla správná, nemělo by to na konečné rozhodnutí žádný vliv. Předmětný pozemek by žalobci a) a b) totiž vydrželi, neboť odvolací soud je na rozdíl od okresního soudu přesvědčen, že žalobci byli po celou dobu, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený v celé jeho výměře 833 m2, resp. 840 m2. Rozdíl sedmi m 2 je zcela nepatrný, proto ani v tomto nelze souhlasit se soudem I. stupně, že by tento rozdíl ve výměře byl okolností zpochybňující dobrou víru žalobců a) a b).“

Proti tomuto rozsudku (včetně nákladového výroku), vyjma výroku o zastavení řízení o žalobě (původního) žalobce c) O. H., podali žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaní mají za to, že předmětná odstupní smlouva je (pro nemožnost předmětu plnění) dle § 37 odst. 2 obč. zák., neplatná, neboť v ní, ani v žádné její příloze, nebylo jakýmkoliv způsobem specifikováno, jaká výměra pozemku p. č. 97/1 se touto smlouvou převádí, přestože celková výměra uvedeného pozemku činila 7.085 m2. Geometrický plán vymezující část pozemku p. č. 97/1, jež měla být smlouvou převedena, nebyl ani součástí odstupní smlouvy, ani nebyl ke smlouvě jako její nedílná příloha připojen. Z obsahu odstupní smlouvy tak nemohlo být objektivně zřejmé, jaká část pozemku p. č. 97/1 v k. ú. R. byla převedena. Žalobci proto nemohli být po celou dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim blíže nespecifikovaná část pozemku p. č. 97/1 v k. ú. R. náleží. V doplnění dovolání pak žalovaní rozvedli své dovolací námitky vůči nákladovému výroku. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání zase rozporovali dovolací argumentaci žalovaných ve prospěch závěru, který vyložil odvolací soud. Navrhli, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Protože dovolání žalovaných směřující proti měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Vzhledem k tomu, že žalobci c) v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší soud v dané procesní situaci o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. osvědčeny nebyly.

Pokud jde o další část dovolání žalovaných směřující proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že i když měl odvolací soud pochybnosti o výměře odstupní smlouvou převáděného pozemku p. č. 97/7 v k. ú. R. (z vlastnictví M. P. do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců), neboť s ohledem na formulaci v cit. smlouvě - „pč. 97/7 zahrada /833 m2/ zvětšená o část pč. 97/1“ - uzavřel, že „nelze jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2 se týkala pouze pozemku p. č. 97/7, bez zohlednění části pozemku p. č. 97/1, anebo zda tato výměra v sobě zahrnovala jak výměru pozemku 97/7, tak i příslušné části pozemku 97/1, o kterou byl pozemek p. č. 97/7 zvětšen“, tyto své úvahy nijak nepromítl do své následné aplikační úvahy, ve které zcela absentuje zhodnocení zjištěných skutkových okolností z hlediska jejich případné podřaditelnosti pod § 37 odst. 1 obč. zák. Přitom k aplikaci tohoto paragrafu naopak přistoupil soud prvního stupně (který navíc aplikoval i § 41 obč. zák., avšak již bez promítnutí úvahy o oddělitelnosti části neplatného právního úkonu), takže v daných poměrech bylo nezbytné na uvedený právní závěr – jistěže s vyložením relevantní právní úpravy – v rozsudku reagovat, k čemuž ovšem nedošlo.

Z právně kvalifikačního závěru, jak je obsažen v odůvodnění napadeného rozsudku, lze přitom dovodit, že odvolací soud se při posuzování platnosti odstupní smlouvy zaměřil pouze na posuzování výměry převáděného pozemku, aniž by se důsledně zabýval otázkou, zda takto ve smlouvě identifikovaný pozemek i co do své výměry byl v učiněném právním úkonu vymezen určitě a srozumitelně. Jestliže se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti vychází z interpretačních zásad obsažených v § 35 obč. zák., tedy i z chování účastníků v době uzavření smlouvy, nemělo být správně odvolacím soudem (při právním posouzení věci) ponecháno bez povšimnutí, že žalobci (tehdy v procesním postavení žalovaných) již ve sporu u Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 5 C 87/93, ve svém písemném vyjádření ze dne 24. března 1993, výslovně uvedli, že „První odpůrce (Ing. Z. V.) je se svou manželkou pí Z. V. spoluvlastníkem části pozemku parc. č. 97/1 k. ú. R. podle odstupní smlouvy…ze dne 12. 6. 1974.“ Uvedené tvrzení pak žalovaní zopakovali ve svém odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. listopadu 1994, č. j. 5 C 87/93-28, jímž bylo mj. určeno, že pozemek p. č. 97/1 v k. ú. R., je v podílovém spoluvlastnictví (ve vymezeném rozsahu) žalobců (L. H. a F. H.) (viz odvolání na č. l. 33 cit. spisu – arg.: „Naopak (v řízení) vyšlo najevo, že první odpůrce a čtvrtá odpůrkyně nabyli část pozemku kat. parc. č. 97/1 k. ú. R. odstupní smlouvou, sepsanou…dne 7. 6. 1974, registrovanou dne 12. 6. 1974…“).

Je tedy zřejmé, že žalobci s odkazem na zmíněnou odstupní smlouvu odvozovali své vlastnické právo nejen k pozemku p. č. 977, ale i k „části p. č. 97/1“ (podle nich coby možnému předmětu dispozice) v témže katastrálním území. Bylo pak povinností odvolacího soudu, aby se otázkou (řádné) identifikace převáděných pozemků v uvedené odstupní smlouvě – s ohledem na občanský zákoník platný v době uzavření smlouvy – důsledně zabýval a své aplikační závěry též zákonem předepsaným způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud je toho názoru, že v posuzovaném případě odvolací soud takto nepostupoval a že tedy v odůvodnění jeho rozsudku absentuje – s ohledem na ustanovení § 35 a násl. obč. zák. - úvaha o posouzení, zda předmětná smlouva je z hlediska vymezení předmětu převodu (ne)platným právním úkonem či nikoliv.

Popsaná absence právní úvahy přesto v poměrech tohoto dovolacího přezkumu nepředstavuje jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve zreferovaných poměrech nemůže sice obstát právní závěr odvolacího soudu, že uvedená odstupní smlouva není ani v části týkající se pozemku p. č. 97/1 v k. ú. M. (ve smyslu § 41 obč. zák.) částečně neplatným právním úkonem, neboť ani za využití interpretačních zásad nelze učinit závěr o určitosti vymezení předmětu převodu, pokud projev vůle účastníků této smlouvy směřoval „ části p. č. 97/1“, avšak z procesního hlediska by nemělo žádný smysl za dané situace přistupovat - pro uvedenou vadu - k vydání kasačního rozhodnutí, neboť druhý (v odůvodnění napadeného rozsudku) vyložený právní názor odvolacího soudu o vydržení předmětné části pozemku, nyní v rozsahu odděleném zpracovaným geometrickým plánem, jenž se vztahuje k pozemku p. č. 952/6 v k. ú. M., je věcně správný a souladný s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.usoud.nalus.cz), totiž zaujal a odůvodnil právní názor, že „z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje…že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly…ze shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako ústavně konformní názor…že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.“

Judikované právní názory, které byly reflektovány v judikatuře Nejvyššího soudu (např. ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, či ve věci sp. zn. 1039/2012; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), přitom přiměřeně (z hlediska jejich využitelnosti) doléhají i na právní posouzení této věci.

Ve skutkových poměrech této věci totiž odvolací soud správně dovodil, že žalobci byli po celou dobu - se zřetelem ke všem okolnostem - v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu (převodní smlouvy) užívali celý pozemek dříve označený jako p. č. 97/7 v k. ú. R., resp. nyní pozemky p. č. 960 a 952/6 v k. ú. M. v celkové výměře 833 m2, resp. ve výměře 840 m2. Okolnost, že část předmětného pozemku nebyla seznatelným způsobem v odstupní smlouvě označena, nemohla – jak již bylo vyloženo ve světle judikatury Ústavního soudu – dobrou víru žalobců zpochybnit. Odvolací soud se zabýval i poměrem vydrženého pozemku ve vztahu k výměře převáděného pozemku v předmětné smlouvě, přičemž jeho závěry jsou logické a souladné se skutkovými zjištěními. Dovolací argumentace žalovaných je v zásadě polemikou s přijatými závěry odvolacího soudu, která však závěr odvolacího soudu, že žalobci a) a b) vydrželi předmětný pozemek p. č. 952/6 v k. ú. M., zpochybnit nemůže.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení (ve vztahu mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými) se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobcům a) a b) vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu § 151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle § 137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.

V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobců a/ a b/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalobců a/ a b/ sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalovaných), podle § 11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 4.000,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 903,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.203,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru