Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2914/99Rozsudek NS ze dne 25.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2914.99.1
Dotčené předpisy

§ 150 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2914/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované S. K., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 221/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 1999, č. j. 23 Co 147/99-481, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, č. j. 9 C 221/92-441, rozhodl tak, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalované specifikované movité věci a sklad, garáž, komín a udírnu postavené na pozemkové parc. č. 495/12 v katastrálním území M. H., v celkové hodnotě 838.169,30 Kč, do výlučného vlastnictví žalobce specifikované movité věci v celkové hodnotě 29.190 Kč, a zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 224.102 Kč. Dále žalované uložil, aby vydala žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku gobelín z dětského pokoje (chalupa), televizor JVC (rok výroby 1982), zlatobílý barevně vzorovaný koberec 4x4 m, skříň, ledničku s mrazákem (zakoupenou v roce 1983), sekačku na trávu a pračku Ford, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 21. 11. 1970, zaniklo rozvodem 18. 7. 1992, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně z 9. 7. 1992, č. j. 9 C 90/92-19. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM\") mezi účastníky nedošlo. Za trvání manželství nabyli účastníci do BSM movité a nemovité věci, specifikované ve výroku rozsudku. Předmětem BSM nebyl dům čp. 122 na parc. č. 495/12 v kat. území M. H. Ten začala stavět žalovaná a v době před uzavřením manželství účastníků existoval jako hrubá stavba, tj. svislé a vodorovné konstrukce a konstrukce střechy. Šlo tedy o věc v právním smyslu, kterou nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná a za trvání manželství účastníků byla jen dokončena. Rovněž pekárnu č. 116 na parc. č. 64/5 v kat. území M. H. nepovažoval soud prvního stupně za předmět BSM. Žalovaná ji jako soukromá podnikatelka v oboru cukrářská výroba stavěla v roce 1991 s bratrem S. V., jak vyplývá také z rozhodnutí o povolení stavby a kolaudačního rozhodnutí, na místě truhlárny, která náležela jejímu bratrovi. Na stavbu použila finanční prostředky získané z úvěrů poskytnutých jí v roce 1991 v celkové částce 1.300.000 Kč a z dotací poskytnutých jí rovněž v roce 1991 v celkové výši 566.408 Kč (kromě 97.000. Kč na vůz Avia). První splátku úvěrů zaplatila žalovaná až 31. 12. 1991, tj. po listopadu 1991, kdy došlo ke zrušení společné domácnosti účastníků. Darovací smlouvou z 30. 10. 1994 s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 30. 4. 1995 daroval S. V. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny k pozemku parc. č. 64/5 v kat. území M. H. a stavbě pekárny na tomto pozemku žalované, dále jí darovala polovinu této parcely matka S. V., a žalovaná také nabyla darem od těchto dárců části sousedních pozemků, na kterých se stavba pekárny rovněž nachází. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pekárna sloužila výlučně k výkonu povolání žalované, stavěla ji společně se svým bratrem a na její stavbu nebyly použity společné prostředky účastníků. „To že žalobce prokazoval a uvedl, že na předmětné nemovitosti zajišťoval dopravu, případně kupoval naftu, pak neprokazuje výši investic do nemovitosti.\" Soud prvního stupně uvěřil žalobci, že si půjčil od své matky 21.000 Kč, avšak nikoli, že byly investovány do stavby pekárny, neboť žalobce v době realizace stavby se způsobem podnikání žalované nesouhlasil a nevěděl také o půjčkách, které na stavbu získala. Pokud jde o vnosy žalobce, vzal soud prvního stupně za prokázanou jen investici v částce 5.000 Kč do domu žalované č. 112 v M. H. a částku 20.000 Kč investovanou ze společných prostředků rovněž do tohoto domu žalované. S přihlédnutím k ceně věcí movitých a nemovitých přikázaných účastníkům, a to žalobci v hodnotě 29.210 Kč a žalované v hodnotě 838.169,30 Kč, a uvedeným investicím, zavázal soud prvního stupně žalovanou, aby doplatila žalobci na vyrovnání podílů 224.102 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 7. 1999, č. j. 23 Co 147/990481, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „ze zaniklého společného jmění manželů\" přikázal účastníkům věci movité ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně, a žalované kromě skladu, garáže a udírny na parc. č. 495/12 v kat. území M. H., přikázal ještě pekárnu čp. 116 na parc. č. 64/5 v témže kat. území. Uložil žalované, aby na vyrovnání podílu vyplatila žalobci 582.091 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a aby mu v téže lhůtě vydala specifikované movité věci, které byly přikázány do jeho vlastnictví. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů a soudním poplatku.

Odvolací soud byl ve shodě s názorem soudu prvního stupně, že podle článku VIII odst. 5 zákona č. 91/1998 Sb., kterým byl změněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, se ustanoveními zákona č. 91/1998 Sb. řídí i právní vztahy vzniklé před 1. 8. 1998, avšak vznik těchto právních vztahů jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé je třeba posuzovat podle dosavadních předpisů. Z toho dovodil, že BSM zaniklé před 1. 8. 1998 se vypořádává podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen ObčZ). To platí i pro daný případ, jestliže manželství účastníků, a tím i BSM, zaniklo 18. 7. 1992. Odvolací soud však dále vypořádával „BSM (nyní SJM)\", t. j. společné jmění manželů - institut, který od 1. 8. 1998 s modifikacemi nahradil podle zmíněné novely BSM. Odlišný závěr ohledně nabytí pekárny do SJM odůvodnil tím, že věcí sloužící výkonu povolání jednoho z manželů ve smyslu § 143 ObčZ, která se proto nestala věcí náležejí do SJM, je jen věc, která „je potřebná pro práci\". Takovou věcí však není stavba pekárny. Odvolací soud poukázal také na rozsudek NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1908/98, ve kterém byl vysloven závěr, že nemovitosti, které jeden z manželů nabyl při podnikání, a s nimiž dále podniká, nejsou věcmi sloužícími výkonu jeho povolání. Odvolací soud tak dovodil, že do SJM účastníků pekárna sice patří, ale její hodnotu do celkové masy nezapočetl. Přihlédl k tomu, že žalovaná financovala stavbu pekárny z úvěrů 1.300.000 Kč a dotací 524.516 Kč, poskytnutých jí v roce 1991, účastníci spolu přestali hospodařit v prosinci 1991 a první splátka úvěru byla zaplacena ve výši 71.429 Kč až 31. 12. 1991 a další splátky splácela žalovaná čtvrtletně do úplného zaplacení. Oproti soudu prvního stupně také považoval částku 21.000 Kč, kterou žalobce vypůjčil od své matky, za investici žalobce do společné věci, s odůvodněním, že k půjčce došlo v době stavby pekárny a po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby specifikoval, které konkrétní věci byly z těchto peněz na tuto stavbu pořízeny. Ke stejnému závěru dospěl ohledně částky 91.302 Kč, získaných žalobcem z dědictví po A. K. (po odpočtu 10.000 Kč, které žalobce daroval žalované na koupi kožichu). Dále odvolací soud dovodil, že ze společných prostředků bylo na nákup porostů, které se staly součástí pozemku žalované parc. č. 495/12 v kat. území M. H., vynaloženo 5.600 Kč. S přihlédnutím k tomu, že žalobci byly přikázány věci movité v ceně 29.190 Kč a žalované v ceně 838.169,30 Kč, částkám 20.000 Kč, 5.000 Kč a 5.600 Kč, vynaložených ze společného na oddělený majetek žalované, vnosům žalovaného 21.000 Kč, 91.302 Kč a také částce 50.000 Kč (úspory žalobce z doby před manželstvím účastníků, které vynaložil do domu žalované č. 122), odvolací soud uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 582.091 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"). Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis, pokud nabytí věcí do BSM neposuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/19991 Sb., účinnou od l. l. 1992, a vypořádání BSM neprovedl podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni rozvodu manželství účastníků, tj. k 18. 7. 1992, bez ohledu na novely občanského zákoníku poté následující. Soudům obou stupňů žalobce dále vytýká, že se nevypořádaly s veškerým majetkem, který žalobce jako náležející do BSM označil, jestliže z § 143 ObčZ vyplývá, že „vše spadá do společného majetku pokud není prokázán opak\". Nevypořádáno zůstalo také strojní vybavení pekárny, ačkoliv žalovaná je zčásti zakoupila v hotovosti a zčásti z úvěru „bez asistence svého bratra\". Dále považuje žalobce za nesprávné skutkové zjištění soudů obou stupňů o rozestavěnosti domu č. 122 ke dni uzavření manželství účastníků, stejně jako závěr, že uvedený dům nabyla do vlastnictví žalovaná ještě před uzavřením manželství. Pokud jde o pekárnu namítá, že odvolací soud ji sice do zaniklého BSM zařadil, ale nevyvodil z toho při vypořádání žádné důsledky. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že pekárna byla postavena z výlučných prostředků žalované nemůže obstát, neboť žalovaná platila některé řemeslníky při stavbě v hotovosti, některým platila formou stravy a za trvání manželství účastníků byla také pekárna postavena a provozována. Kromě toho není správné, že odvolací soud uvažoval o výlučných prostředcích žalované, ze kterých splácela úvěr, už od doby zrušení společného hospodaření účastníků, když rozhodující je pouze právní moc rozsudku o rozvodu manželství účastníků, tj. 18. 7. 1992. Do té doby bylo zaplaceno na úvěr celkem 214.287 Kč a čerpány státní dotace. Soudy také pochybily, pokud znaleckými posudky pro účely vypořádání nezjistily cenu obou nemovitostí. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se vyjádřila tak, že přípustnost dovolání je dána pouze do výroku týkajícího se pekárny čp. 116 v M. H., v ostatních výrocích se jedná o dovolání nepřípustné. Ohledně pekárny považuje dokazování za vyčerpávající a poukazuje na to, že pro nezájem žalobce se dohodla o podnikání s bratrem, který na ni také během řízení svůj podíl na nemovitostech převedl. Byť úvěr na pořízení pekárny zaplatila ze svých výlučných prostředků, podřídila se rozsudku odvolacího soudu, který ji zahrnul do BSM, stejně jako rozhodnutí o vnosu částky 91.302 Kč do stavby pekárny, když stále tvrdí, že žalobce ji spotřeboval pro sebe. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před uvedenou novelou - dále jen „OSŘ\").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Zaniklo-li BSM před 1. srpnem 1998, je třeba na spor o vypořádání tohoto spoluvlastnictví aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. - dále ObčZ (k tomu srovnej rozhodnutí č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí C 259 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2001). To platí i pro daný případ, neboť manželství účastníků, a tím i jejich BSM (§ 148 odst. l ObčZ), zaniklo 18. 7. 1992.

Vypořádání BSM je upraveno v § 150 ObčZ a jde tedy o vztah, jehož vypořádání je stanoveno právním předpisem.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ. (R č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 238 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

V dané věci sice odvolací soud formuloval svůj rozsudek jako rozsudek měnící, ale nikoli ve všech výrocích jde o rozhodnutí oproti soudu prvního stupně diformní. Z porovnání jeho rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně je zřejmé, že jde o shodná rozhodnutí ohledně rozsahu a vypořádání movitých věcí, dále skladu, garáže, komína a udírny na parc. č. 495/12 v kat. území M. H. Shodný je také závěr soudů obou stupňů, že dům č. 122 v M. H. je výlučným vlastnictvím žalované, ohledně vnosů odvolací soud sice dospěl k závěrům odlišným, ale ve prospěch žalobce. Je-li rozsudek odvolacího soudu v těchto částech rozsudkem potvrzujícím, pak by dovolání bylo proti nim přípustné jen za splnění předpokladů, stanovených v § 238 odst. l písm. b) a § 239 OSŘ.

V dané věci sice odvolací soud usnesením z 24. 3. 1998, č. j. 23 Cdo 68/98-388, zrušil rozsudek soudu prvního stupně 29. 9. 1977, č. j. 9 C 221/92-149, ale soud prvního stupně dalším rozsudkem ze 17. 12. 1998, č. j. 9 C 221/92-441, rozhodl stejně jako v rozsudku prvním, pokud jde o rozsah movitých věcí, dále ohledně vnosů žalobce a domu čp. 122 v M. H. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ není proto v této části dána, stejně jako podle § 239 odst. l, 2 OSŘ, neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil a žalobce vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl.

Protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ, které by ještě přípustnost dovolání mohly založit (žalobce je ani nenamítal), je dovolání žalobce ohledně rozsahu movitých věcí náležejících do BSM, a vlastnictví k domu č. 122 v M. H., nepřípustné. Přezkum rozsudku odvolacího soudu byl proto v rozsahu dovolacích námitek žalovaného, které se jich týkaly, vyloučen.

Dovolání je podle § 238 odst. l OSŘ přípustné jen proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně pekárny č. 116 v kat. území M. H. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle dovolacích námitek žalobce, které se pekárny týkaly a kterými je vázán.

Bylo již shora uvedeno, že vzhledem k zániku BSM účastníků k 18. 7. 1992, je třeba vypořádat uvedený spoluvlastnický vztah podle úpravy platné k tomuto dni, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č.91/1998 Sb. Podle § 150 tohoto občanského zákoníku odvolací soud BSM účastníků také vypořádal, i když uvedl, že vypořádává společné jmění manželů. Pokud jde o nabytí věcí do BSM, odvolací soud aplikoval § 143 ObčZ, jehož znění se od 1. 1. 1992 (do 31. 7. 1998) od dříve platné úpravy lišilo jen tím, že mezi věci, nabyté za trvání manželství do výlučného vlastnictví jen jedním z manželů, byly zahrnuty také věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Nemůže tedy obstát námitka žalobce, že nabytí věci do BSM a jeho vypořádání posuzoval odvolací soud podle nesprávného právního předpisu.

Podle § 150 ObčZ se při vypořádání BSM vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné, každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.V daném případě odvolací soud dovodil, že pekárna byla nabyta za trvání manželství účastníků a nesloužila jen výkonu povolání žalované, tedy že jde o věc nabytou do BSM. S přihlédnutím k tomu, že byla zaplacena z dotací a úvěrů, zaplacených z výlučných prostředků žalované, přikázal pekárnu žalované, aniž ji zavázal, aby na vyrovnání podílů z této věci žalobci cokoli zaplatila. Byť tedy odvolací soud ohledně dalších majetkových hodnot do BSM náležejících vycházel z rovnosti podílů účastníků, v případě této věci se od rovnosti podílů odchýlil. Znění § 150 ObčZ nevylučuje, aby soud vyjádřil rozdílnost podílů manželů při vypořádání společné věci, přihlížejíc k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení určité věci také tak, že věc přikáže do vlastnictví tomu z manželů, který se o nabytí a udržení společné věci zasloužil výlučně, resp. v převážné míře, aniž mu uloží, aby druhému manželovi, který se o její nabytí a udržení nezasloužil, na vyrovnání podílů zaplatil určitou finanční částku. Zákon explicitně neupravuje způsob nerovného vypořádání a disparita může být tak vyjádřena nejen procentem či zlomkem, ale i přikázáním věci jednomu z manželů, aniž je zavázán k finančnímu vypořádání s druhým manželem ohledně této věci. Není tedy důvodná ani námitka žalobce, že takový způsob vypořádání zákon neumožňuje.

Žalobce ovšem namítal, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že úvěry na stavby pekárny zaplatila žalovaná ze svých výlučných prostředků nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci lze přisvědčit, že sama skutečnost, že některé splátky úvěrů byly zaplaceny po zrušení společné domácnosti, ale za trvání manželství, neznamená, že šlo o výlučné prostředky žalované. Rovněž tak dotace byly poskytnuty a vyčerpány za trvání manželství účastníků, přičemž šlo o dotace na společnou věc. Nicméně nelze přehlédnout, že dotace byly poskytnuty na stavbu pekárny, kterou stavěla žalovaná jako podnikatelka se svým bratrem, zatímco žalobce se pro podnikání se žalovanou nerozhodl, v době stavby pekárny byl částečně invalidní po operaci páteře a žalované pomáhal jako řidič při dovozu materiálu. Je tedy nepřehlédnutelné, že poskytnutí dotací bylo odvislé od iniciativy a úsilí žalované, stejně jako získání úvěrů a jejich splácení za trvání manželství, když žalobce ani v dovolání nezpochybňuje, že jejich podstatná část (úvěry byly poskytnuty v částce 1.300.000 Kč, podle žalobce na splátkách za trvání manželství zaplaceno 22l.287 Kč), byla skutečně uhrazena až po zániku manželství zaplacena výlučně žalovanou. Přičinění žalované o nabytí společné věci -pekárny je vyjádřeno i tím, že jí byla sice pekárna přikázána do výlučného vlastnictví, ale žalovaná nese také výlučně dluhy, které v podstatné části uhradila po zániku manželství a na kterých by se žalobce v případě stejného podílu na pekárně musel ve stejném rozsahu podílet.

Nedůvodná je také námitka žalobce, že odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem o ceně pekárny, neboť je zřejmé, že provedení takového důkazu nebylo ani účelné a o provedení důkazů rozhoduje podle § 120 odst. 2 OSŘ soud (Sborník IV., str. 1084-1085, vydaný Nejvyšší soud ČR ČSSR v roce 1986). Za vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí, nelze ani považovat, že soudy obou stupňů nerozhodovaly o strojním zařízení pekárny. Žádný z účastníků návrh na jeho vypořádání neučinil, tedy ani netvrdil, které stroje byly ze společných prostředků pořízeny a zda jde o samostatné věci, nikoli součást pekárny. I když jde o vypořádání BSM, kde soud není návrhy účastníků vázán a může je překročit, neznamená to, že soud je povinen iniciativně věci, které byly ze společných prostředků manželů za trvání jejich bezpodílového spoluvlastnictví pořízeny, vypořádat. Pokud účastníci sami takové věci předmětem vypořádání neučinili a nebyly ani soudem do vypořádání zahrnuty, pak k jejich vypořádání nedošlo dohodou ani soudním rozhodnutím podle § 149 odst. 2,3 ObčZ, ale nastoupila domněnka o jejich vypořádání podle § 149 odst. 3 ObčZ.

Protože dovolání nebylo z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích námitek podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ důvodné, je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolání bylo zamítnuto ( § 243b odst. l OSŘ).

Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto náhrada účelně vynaložených nákladů , ty jí však nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. l OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2001

JUDr. Marie Rezková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru