Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2885/2011Usnesení NS ze dne 29.04.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2885.2011.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 1 obč. zák.

§ 149 odst. 2 obč. zák.

§ 150 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2885/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. P., bytem v M., zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Stavbařů 32, proti žalovanému J. H., bytem v M., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 46/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2011, č. j. 9 Co 738/2010-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2010, č. j. 10 C 46/2008-85, přikázal ze společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně byt v domě na pozemcích v Mostě a podíl na společných částech domu na pozemcích o velikosti 532/29479, vše zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště M., pro obec M. a katastrální území M. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na jeho vypořádací podíl částku 192.500,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. března 2011, č. j. 9 Co 738/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání není přípustné.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Ve vztahu k vypořádání částky 33.000 Kč „vrácené žalobkyni jako náklad vynakládaný společenstvím bytů na všechny byty v souvislosti s výměnou oken“ proto není dovolání přípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť hodnota tohoto peněžitého plnění nepřevyšuje 50.000,- Kč.

Ve zbývajícím rozsahu může být dovolání v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].

Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka především nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s majetkovým právem spojeným s leasingovou smlouvou na osobní automobil, kterou žalovaný uzavřel za trvání manželství. Má za to, že do společného jmění manželů nelze „započítat hodnotu cizí věci … vlastnicky náležející leasingové společnosti“. Získal-li žalovaný osobní automobil od leasingové společnosti do svého výlučného vlastnictví, soud měl aplikovat § 149 odst. 2 občanského zákoníku a žalobkyni by mělo být uhrazeno, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek jen jednoho z manželů, v tomto případě leasingové splátky zaplacené za dobu trvání manželství.

Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, publikovaném v Souboru pod pořadovým č. C 3283 uvedl, že jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, nemůže být tato věc předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V uvedeném případě lze jen uvažovat o tom, že podnikající manžel má majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a že jeho hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by měl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že leasing představuje majetkové právo, které má svou hodnotu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s tímto závěrem vyšel při vypořádávaní společného jmění manželů z hodnoty takového majetkového práva spojeného s leasingovou smlouvou. Při ocenění ceny práva vyplývajícího z leasingové smlouvy nelze vycházet jen z ceny auta a výše leasingových splátek (ať již splacených nebo dosud neuhrazených). V souladu s tím je zvolený postup odvolacího soudu, kdy hodnotu práva stanovil znalec a vyšel přitom z ceny, které by bylo dosaženo při převodu obdobného leasingu v obvyklém obchodním styku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka též zpochybňuje správnost znaleckého posudku, oceňujícího bytovou jednotku. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Námitka, že žádný ze znaleckých posudků nestanovil cenu bytu dle jeho skutečného stavu ke dni rozvodu, neboť nezohlednil investici dovolatelky do bytového jádra, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 5758, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž pod č. C 5211).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (nebylo podáno vyjádření k dovolání).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru