Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2879/2000Rozsudek NS ze dne 09.10.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2879.2000.1
Dotčené předpisy

§ 241 odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2879/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně L. L., proti žalovanému T. L., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 203/89, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2000, č. j. 20 Co 346/99-235, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. února 1993, č. j. 5 C 203/89-141, Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci v hodnotě 19.789,- Kč a do vlastnictví žalovaného movité věci v hodnotě 222,- Kč. S přihlédnutím k investicím z BSM do odděleného majetku žalovaného ve výši 69.320,60 Kč pak uložil žalovanému, aby doplatil žalobkyni „na vyrovnání hodnoty podílu vypořádávaného BSM“ částku 15.143,30 Kč do jednoho týdne od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně změnil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 1994, č. j. 20 Co 413/93-188, rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni „náleží na vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví“ od žalovaného částka 36.252,20 Kč a že je žalovaný povinen zaplatit jí na vyrovnání podílu částku 22.202,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, co do částky 13.000,- Kč žalobu zamítl, v ostatních výrocích rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.

K dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. prosince 1998, č. j. 22 Cdo 2429/98-222, rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení (které se týkalo jen výroku o náhradě státem vynaložených nákladů) s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 13.000,- Kč a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vytkl mu především to, že ačkoli soud prvého stupně nerozhodoval o jiném nároku než o vypořádání BSM, vyšel odvolací soud nesprávně z toho, že se rozhodnutí soudu prvního stupně týkalo i neoprávněného majetkového prospěchu, který získal žalovaný tím, že do nemovitosti v jeho vlastnictví investovala žalobkyně ze svých oddělených prostředků. Tím, že o tomto nároku rozhodl, aniž by tuto otázku řešil soud prvního stupně, znemožnil její řádné projednání v odvolacím řízení a porušil tak zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Pokud pak žalovaný prodal společnou věc (dílnu) po zániku BSM a žalobkyně se neplatnosti této kupní smlouvy nedovolala, je třeba pokládat věc za platně prodanou a v rámci BSM už bude vypořádáván jen získaný peněžní ekvivalent. Úvaha odvolacího soudu, že bude uvažováno s cenou věci s přihlédnutím k amortizaci ke dni zániku BSM, nemá žádné opodstatnění a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzením věci.

Poté vydal na základě výzvy odvolacího soudu soud prvního stupně rozsudek ze dne 7. ledna 2000, č. j. 5 C 203/89-227, jímž doplnil původní rozsudek z 22. 2. 1993 tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 25.249,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco co do částky 24.750,20 Kč se žaloba ohledně vydání bezdůvodného obohacení zamítá. Tento rozsudek byl doručen do vlastních rukou žalobkyni a JUDr. P. P., odvolání proti němu nebylo podáno, a tak byla vyznačena jeho právní moc dnem 5. února 2000.

Rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 20 Co 346/99-235, pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně z 22. 2. 1993 jen tak, že žalobkyni „náleží na vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví“ od žalovaného částka 35.390,92 Kč a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu z BSM částku 21.340,92 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku, jímž byly přikázány jednotlivé věci do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl dále o nákladech řízení vynaložených státem, o nákladech odvolacího řízení a o soudním poplatku. Konstatoval především, že k jednání nařízenému na 12. 9. 2000 se nedostavil žádný z účastníků, přičemž žalobkyně svoji neúčast řádně omluvila, zatímco žalovaný „ačkoliv mu předvolání doručeno uložením 6. 9. 2000 a tuto zásilku si pak osobně vyzvedl 8. 9. 2000, se rovněž, ale bez omluvy, k odvolacímu jednání nedostavil“. Odvolací soud dále uvedl, že otázku investic vložených do majetku žalovaného z oddělených prostředků žalobkyně vyřešil již soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze 7. 1. 2000, který nabyl právní moci, a pokud jde o vypořádání BSM, „po vyhlášení rozsudku krajským soudem dne 27. 10. 1994 nebyla ze strany účastníků doložena a prokázána žádná nová skutečnost, která by vyvrátila závěry odvolacího soudu týkající se investic z BSM do majetku odpůrce vyslovené v tomto rozhodnutí. Krajský soud proto veškeré závěry učiněné v tomto rozhodnutí ze dne 27. 10. 1994 převzal s výjimkou stanovení výše hodnoty nemovitosti, tedy dílnu zařadil do BSM nikoliv v částce 9.967,- Kč, ale v hodnotě 5.961,24 Kč. V konečném výpočtu pro vyrovnání podílu účastníků se tyto závěry krajského soudu modifikované nyní podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu projevily tak, že odpůrce by byl povinen zaplatit navrhovatelce na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého BSM celkem 35.390,92 Kč. Poněvadž v průběhu předchozího řízení prokázal, že v letech 1992 až 1993 zaplatil navrhovatelce 14.050,- Kč, zbývá mu doplatit 21.340,92 Kč“.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) a § 238 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“) a které opřel o dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 2 písm. a), b), c) OSŘ (správně odst. 3). Nesouhlasil s názorem, že o vypořádání účastníků, pokud jde o vnos žalobkyně na výlučný majetek žalovaného, bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze 7. 1. 2000, a poukázal na to, že tento rozsudek měl být doručen přímo žalovanému, neboť jeho zastoupení JUDr. P. v řízení u okresního soudu skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 1994, sp. zn. 20 Co 413/93. Po zrušení tohoto rozsudku v dovolacím řízení již nová plná moc pro obnovené řízení advokátovi JUDr. P. P. odpůrcem udělena nebyla. Z těchto důvodů se žalovaný nemohl k tomto rozsudku vyjádřit, případně proti němu podat odvolání. Žalovaný dále namítl, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost zúčastnit se řízení, předložit ve věci důkazy a uplatnit své návrhy. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný bez omluvy nedostavil k ústnímu odvolacímu jednání dne 12. 9. 2000, totiž neodpovídá skutečnosti. Tento soud byl o stavu věci informován dopisem JUDr. P. P. ze 4. 9. 2000, jímž mu bylo sděleno, že uvedený advokát v dané věci žalovaného nezastupuje a že z důvodu pobytu mimo trvalé bydliště nemohl být ani žalovaný o termínu jednání vyrozuměn. Proto také byla podána žádost o odročení jednání. V projednávané věci pak odvolací soud pochybil i při rozhodování věci samé, když při výpočtu částky, kterou by měl v rámci vypořádání BSM žalovaný žalobkyni zaplatit, nemohl z výše uvedených důvodů přihlédnout k plnění, které žalovaný poskytl žalobkyni na vypořádání v mezidobí. Proto žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001, tedy podle OSŘ ve znění před novelou provedenou tímto zákonem, a po zjištění, že odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné, že obsahuje náležitosti uvedené v § 241 odst. 1, 2 OSŘ a že se opírá o způsobilé dovolací důvody, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v odvolání (§ 242 odst. 3 OSŘ), aniž byl vázán rozsahem dovolacím návrhů [§ 242 odst. 2 písm. d) OSŘ]. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel především s poukazem na to, že jeho právní zastoupení JUDr. P. P. skončilo dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu z 27. 10. 1994, namítá, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Tuto námitku však nelze pokládat za důvodnou. Podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Poté, co bylo rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. září 1989, č. j. 3 Cz 49/89-116, vysloveno, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. června 1986, č. j. 5 C 277/85-80, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 1986, č. j. 11 Co 431/86-93, byl porušen zákon, tato rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení, udělil žalovaný dne 9. ledna 1991 plnou moc pro celé řízení (tzv. procesní plnou moc ve smyslu § 25 odst. 1 a § 28 odst. 2 OSŘ) advokátu JUDr. P. P. Tato plná moc nebyla omezena jen na řízení před soudem určitého stupně a obsahovala zmocnění k podávání opravných prostředků, takže jí byl JUDr. P. zmocněn k zastupování nejen v řízení před soudem prvého stupně a v řízení odvolacím, ale i v řízení o dovolání (srov. usnesení dovolacího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2000). Z tohoto pohledu bylo předložení další plné moci datované dnem 6. ledna 1995 v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 27. 10. 1994 nadbytečné. Proto nelze úspěšně tvrdit, že právní zastoupení bez jakýchkoliv úkonů ze strany zástupce či zastoupeného skončilo právní mocí zmíněného rozsudku odvolacího soudu. Poté, co byl tento rozsudek v dovolacím řízení zrušen, byla věc vrácena do stádia odvolacího řízení a v něm samozřejmě zastoupení žalovaného JUDr. P. P. na základě původní plné moci z 9. 1. 1991 pokračovalo. To, že toto zastoupení skončilo, bylo odvolacímu soudu oznámeno až dopisem JUDr. P. ze 4. 9. 2000 a až tehdy se toto oznámení stalo vůči soudu účinným (§ 28 odst. 3 OSŘ). V té době ovšem již bylo řádně doručeno předvolání k odvolacímu jednání JUDr. P. (25. 7. 2000), což je v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 věty prvé OSŘ. Zmíněný advokát sice týmž dopisem požádal „z opatrnosti“ o odročení jednání s tím, že se mu nepodařilo o jeho termínu vyrozumět žalovaného, ale jelikož v době konání odvolacího jednání bylo již odvolacímu soudu známo, že žalovaný o nařízeném jednání ví (písemnost obsahující předvolání určené žalovanému byla uložena u pošty 6. 9. 2000 a podle § 46 odst. 2 OSŘ se tento den považuje za den doručení; kromě toho si žalovaný zásilku skutečně vyzvedl 8. 9. 2000), je zřejmé, že tento soud nepochybil, když nereagoval na žádost JUDr. P. o odročení jednání a za splnění podmínek ust. § 101 odst. 2 OSŘ jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, který byl předvolán řádně a včas a o odročení z jiného důvodu, jenž by bylo možno pokládat za důležitý, nepožádal. Ostatně sama tato odvolací námitka je vnitřně rozporná, neboť pokud by si byl žalovaný vědom toho, že ho již JUDr. P. nezastupuje, neměl důvodu spoléhat na to, že ho u jednání omluví jeho zástupce. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že odvolací soud svým postupem neodňal žalovanému možnost jednat před soudem, a tak vada uvedená v § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ nebyla zjištěna. Pokud jde o další vady uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ, žalovaný je ve svém dovolání výslovně nevytýká a ani z obsahu spisu se nepodává, že by řízení bylo některou z nich zatíženo. Proto dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ není naplněn.

Podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ je dovolacím důvodem to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když žalovaný ve svém dovolání na toto ustanovení odkazuje, neuvádí konkrétně, v čem by takováto vada měla spočívat. Lze však dovodit, že by touto vadou zřejmě mělo být to, že byl doplňující rozsudek soudu prvního stupně doručen advokátovi, nikoli žalovanému, a že odvolací soud nevydal soudu prvního stupně pokyn k nápravě. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je ovšem zřejmé, že v době doručení tohoto rozsudku zastoupení žalovaného JUDr. P. trvalo, a tak tato námitka nemá opodstatnění. Jelikož pak další vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ze spisu nevyplývají, nelze pokládat dovolání za důvodné ani podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.

Podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je pak dovolacím důvodem též to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu v případě, kdy výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 OSŘ. To, že soud nepřihlédl ke skutečnostem, které ani nebyly tvrzeny, však nemůže důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ naplnit, a tak ani tento z tohoto hlediska není dovolání důvodné.

Z toho všeho je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyni, která by podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2002

JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru