Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 287/2007Usnesení NS ze dne 18.03.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.287.2007.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 21 odst. 2 předpisu č. 41/1957 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 287/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. P. H., b) R. H., c) M. H., a d) V. V., zastoupených advokátem, proti žalované C. CZ, a. s., o povinnosti zdržet se těžební činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 48/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2006, č. j. 55 Co 191/2006-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil zdržet se těžební činnosti v dobývacím prostoru nacházejícím se na restituovaných pozemcích v jejich vlastnictví. Na nich byl sice v roce 1960 zřízen dobývací prostor podle zákona č. 41/1957 Sb.,

o využití nerostného bohatství („horní zákon“), nedošlo však k tomu, aby „ložisko nevyhrazeného nerostu“, tedy ložisko kamene, který se na pozemcích těží, bylo prohlášeno za „ložisko výhradní“. Bylo-li správním orgánem rozhodnuto pouze o stanovení dobývacího prostoru, jde o nicotný správní akt.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

20. prosince 2005, č. j. 14 C 48/2003-166, zamítl „žalobu, aby žalovaný byl povinen zdržet se těžební činnosti v dobývacím prostoru kamenolomu K. na pozemcích zapsaných u Katastrálního úřadu v T.“ na listech vlastnictví č. 408 a č. 361 pro obec a katastrální území P. v rozsudku podrobně specifikovaných, „jakož i vstupu na tyto pozemky“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že se v dané lokalitě kámen těžil celoročně průmyslovým způsobem již před účinností horního zákona, to je před 1. 1. 1958, dovodil z jeho § 54 odst. 1, že ložiska těch nerostů, která se stala nerosty vyhrazenými, jakož i ta ložiska nevyhrazených nerostů, o kterých bylo před počátkem účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, že se hodí k průmyslovému dobývání nebo která byla před počátkem účinnosti horního zákona již dobývána průmyslovým způsobem, byla od počátku účinností tohoto zákona výhradním národním majetkem. Uzavřel, že ložisko uvedeného nevyhrazeného nerostu se ze zákona stalo ložiskem výhradním ve smyslu § 5 odst. 1 horního zákona. Pokud se žalobci domáhali ochrany svého vlastnického práva, nemohlo jim být vyhověno, neboť jim nesvědčila věcná aktivní legitimace

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. července 2006, č. j. 55 Co 191/2006-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal pro učinění právních závěrů dostačujícími. Konstatoval, že žalovaná těžbou kamene na pozemcích žalobců do jejich vlastnického práva nezasahuje, když ji provádí na základě správního rozhodnutí, kterým byl podle horního zákona stanoven dobývací prostor. Toto rozhodnutí nelze považovat za nicotný správní akt, neboť jej nevydal „absolutně nepříslušný“ orgán. Otázka, zda ložisko nevyhrazeného nerostu bylo prohlášeno za ložisko výhradní, případně zda bylo či nebylo nutné takové prohlášení v důsledku průmyslového dobývání kamene před účinností horního zákona učinit, je pro posouzení věci irelevantní. Relevantní skutečností je správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, jehož věcnou správnost mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1091/96).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítají, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobci nejsou k podání žaloby na uložení povinnosti žalované zdržet se těžení kamene na jejich pozemcích aktivně legitimováni, neboť správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru není nicotným aktem a že o takový správní akt by šlo pouze v případě, že by jej vydal absolutně nepříslušný orgán. Podle dovolatelů o nicotný správní akt jde; tímto aktem je již první rozhodnutí Obvodního báňského úřadu z roku 1960 o stanovení dobývacího prostoru. Tento úřad totiž nemohl vydat rozhodnutí na ložisko, které nebylo ložiskem výhradním. Stanovisko, že správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je možné zkoumat jen ve správním řízení, je nepřijatelné. V době vydání rozhodnutí správní soudnictví u nás neexistovalo. Žalobci účastníky předmětného správního řízení nebyli, přičemž pozemky s ložisky jim byly vráceny až na základě restitučního řízení. Teprve poté zjistili, že správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru bylo vydáno, aniž by byl splněn předpoklad, že ložisko musí mít statut ložiska výhradního. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.

Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Konstantní judikatura vychází ze zásady, že věc se podle restitučních předpisů vydávala oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2000, č. 11). Proto skutečnost, že správní rozhodnutí o později restituovaném pozemku bylo vydáno v době, kdy oprávněné osoby nemohly v řízení vystupovat jako jeho účastníci a bránit se opravnými prostředky, není pro posouzení účinnosti nebo dokonce nicotnosti tohoto rozhodnutí významná.

Také posouzení správního aktu z hlediska jeho možné nicotnosti je v souladu s judikaturou. Tvrzená vada zakládá možné pochybení při aplikaci právních předpisů, nikoliv však tzv. nicotnost.

Problematikou nicotných správních aktů se zabývá rozhodnutí publikované pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akt nicotným, tehdejší československé právo neobsahovalo a neobsahuje je ostatně ani dnešní české právo. Právní teorií a soudní praxí je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 969).

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí: „Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

22. července 2005, čj. 6 A 76/2001-96, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 793/2006). Samotná skutečnost, že správní rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem (touto otázkou se ovšem dovolací soud nemohl zabývat, viz výše), však jeho nicotnost nezakládá. Právní podklad pro vydání rozhodnutí Krajského národního výboru v J. ze dne 21. 3. 1960, vyplývá z § 21 odst. 2 zákona č. 41/1957 Sb., na který toto rozhodnutí odkazuje; ani případná nesprávná aplikace tohoto ustanovení by nemohla založit nicotnost rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované společnosti v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru