Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2860/2017Usnesení NS ze dne 02.08.2017

HeslaSpoluvlastnictví
Náklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2860.2017.1
Dotčené předpisy

§ 1147 o. z.

§ 142 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2860/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované Mgr. M. P., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 229/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2017, č. j. 13 Co 183/2016-313, takto:

Výroky II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2017, č. j. 13 Co 183/2016-313, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 16 C 229/2014-152, zrušil spoluvlastnictví účastnic k jednotce vymezené v budově na pozemku parc. č. 1263, jejíž součástí je ideální podíl o velikosti 538/15662 na společných částech domu (na pozemku parc. č. 1263) a dále id. podíl o velikosti 538/15662 na pozemku parc. č. 1263 o výměře 430 m2, vše zapsané na LV č. 3736 a č. 4196 v obci a k. ú. K. V. u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I.), nemovitost specifikovanou ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 710 000 Kč do 5 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 155 686,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Stran náhrady nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že rozhodoval podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 000 Kč, dále ze 7 úkonů právní služby po 11 140 Kč, „7 režijních paušálů“ po 300 Kč, náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 16 816,80 Kč, náhrady za výpis katastru nemovitostí ve výši 250 Kč, zaplacené zálohy za znalecký posudek ve výši 5 780 Kč, dále náhrady za 4 úkony právní služby po 11 140 Kč, 4 „režijní paušály“ po 300 Kč, tedy celkem 155 686,80 Kč.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 13 Co 183/2016-313, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), uložil žalované povinnost nahradit státu státem zálohované náklady řízení ve výši 11 987 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku na účet odvolacího soudu (výrok III.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že je třeba aplikovat § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, protože jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni podle § 150 občanského soudního řádu. Ty spatřoval v povaze řízení jakožto iudicium duplex a především v okolnostech případu a chování účastnic, které předcházelo zahájení soudního řízení. Ačkoliv soud ve věci rozhodl v souladu s žalobním návrhem, nelze v žádném případě dovodit, že to byla žalovaná, kdo soudní řízení vyvolal tím, že se odmítl s žalobkyní dohodnout. Byla to totiž žalobkyně, která ač bydlí v K. V. (na rozdíl od žalované), a lze tak předpokládat, že lépe než žalovaná zná místní cenové poměry na trhu s nemovitostmi, pouhých 5 měsíců před zahájením soudního řízení žalované s odvoláním na odhad místní realitní kanceláře, který sama opatřila, žalované nabízela k odkoupení svůj podíl na věci za částku 1 500 000 Kč, a po odmítnutí této nabídky žalovanou souhlasila s prodejem nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře, takže žalované dávala najevo, že o bytovou jednotku nemá zájem. Z obdobných důvodů pak rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť pro rozhodnutí ve věci bylo stěžejní určení výše přiměřené náhrady, takže výše plnění závisela převážně na znaleckém posudku, přičemž až po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo zjištěno, že soud prvního stupně sice rozhodl věcně správně, ale na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že měla plný procesní úspěch, a proto jí ve shodě se soudní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, 28 Cdo 229/2015, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1637/09) měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Namítá, že nebyly dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, když bezúspěšně vyčerpala všechny mimosoudní možnosti vypořádání a před podáním návrhu vyzvala žalovanou k vypořádání tak, jak později v žalobě navrhla. Žalovaná nepřistoupila na návrh žalobkyně ohledně způsobu vypořádání a návrh písemně odmítla a neumožnila ani jiné způsoby vypořádání, přičemž soud rozhodl plně v souladu s žalobním petitem tak, že spoluvlastnictví zrušil a věc přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně za cenu 710 000 Kč. Žalobkyně podrobně popisuje předprocesní jednání a průběh soudního řízení, kdy po celou dobu zastávala stejné procesní stanovisko, naopak žalovaná s žalobou nesouhlasila a neustále měnila svá procesní stanoviska. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, když odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení ve shodě s okolnostmi případu. Zdůrazňuje, že nebyla v rozporu se žalobkyní v záměru zrušit a vypořádat spoluvlastnictví, jen poté, co žalobkyně změnila svůj názor, nesouhlasila s výší vypořádání za odprodej svého spoluvlastnického podílu. Poukazuje na okolnosti případu, když zpochybňuje verzi předestřenou žalobkyní. Zdůrazňuje, že na věc přiléhavě nedopadají rozhodnutí, na něž žalobkyně poukazuje. Jelikož byl přiléhavě aplikován § 150 občanského soudního řádu, navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě je zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení otázky náhrady nákladů řízení se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že jí nesprávně odepřel náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jelikož v posuzovaném případě soud prvního stupně přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 155 686,80 Kč, shledal Nejvyšší soud, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rovněž jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Výkladem § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (dostupných na www.nsoud.cz), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

K aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Souhrnně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil již ve svém postupu, když v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí neseznámil účastníky řízení se svým záměrem, že hodlá v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř., a nedal jim ani příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit. Tím odvolací soud porušil princip rovnosti účastníků řízení a rovněž zatížil své rozhodnutí překvapivostí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. V důsledku uvedeného odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Dále odvolací soud pochybil i při postupu zvažování uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., když toliko nastínil důvody pro uplatnění moderačního práva, aniž by přitom posoudil, zdali lze po tom, jemuž měla být náhrada nákladů řízení přiznána (v dané věci žalobkyně), spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl ze svého, a zdali je naopak nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl (v dané věci žalovaná).

Přiměřenými se pak nejeví ani argumenty, jimiž odvolací soud podložil aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

Zaprvé spatřoval odvolací soud důvod hodný zvláštního zřetele v povaze řízení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jakožto tzv. iudicium duplex. Tento závěr však je však v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Z judikatury dovolacího soudu se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat také, tedy že jde o tzv. iudicium duplex [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněné pod č. C 13 824 v Souboru), či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Jestliže tedy povaha řízení jakožto tzv. iudicium duplex není okolností, která by hrála vliv na stanovení procesního úspěchu ve věci, nelze touto okolností, která se vyskytuje v zásadě v každém řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, argumentovat ve prospěch aplikace § 150 o. s. ř., která se má opírat o individuální okolnosti případu.

Obdobně nelze podle dovolacího soudu argumentovat ve prospěch aplikace § 150 o. s. ř. skutečností, že žalovaná nezavinila podání žaloby; tato okolnost v zásadě nemůže vést k aplikaci § 150 o. s. ř., neboť na takovou situaci dopadá výslovné zákonné ustanovení, a sice § 143 o. s. ř., který nelze tímto způsobem obcházet. Aniž by chtěl dovolací soud jakkoliv předjímat následné posouzení věci odvolacím soudem, lze poukázat na dvě důležité okolnosti, které bude nezbytné zohlednit. Zaprvé každý ze spoluvlastníků má právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudní cestou, obzvláště za situace, kdy druhý spoluvlastník nehodlá zrušit a vypořádat spoluvlastnictví dohodou. Za druhé žalobkyně tvrdí, že byla ochotná žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu dohodou vyplatit 750 000 Kč, což žalovaná neakceptovala, načež v soudním řízení jí byl přiznán vypořádací podíl toliko ve výši 710 000 Kč, tedy ještě méně, než jí bylo nabízeno v mimosoudním vypořádání. Argumentace, že spoluvlastnice původně jednaly o částce dvojnásobné, se jeví dovolacímu soudu zjevně nedostačující k tomu, aby žalobkyni byla náhrada nákladů řízení zcela odepřena.

V neposlední řadě pak nelze za důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení spatřovat v okolnosti, že „pro rozhodnutí ve věci bylo stěžejní určení přiměřené náhrady, takže výše plnění závisela převážně na znaleckém posudku, přičemž až po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo zjištěno, že soud prvního stupně sice rozhodl věcně správně, ale na základě neúplně zjištěného skutkového stavu“.

S ohledem na uvedené dovolací soud nemohl přisvědčit odvolacímu soudu, že jím uváděné argumenty lze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., pro něž by bylo možné odepřít procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu spočívají ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož nebyly splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud ve shodě podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích II. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru