Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2853/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaVěc
Vlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2853.2019.1
Dotčené předpisy

§ 119 odst. 1 obč. zák.

§ 119 odst. 2 obč. zák.

§ 120 odst. 1 obč. zák.

§ 120 odst. 2 obč. zák.

§ 506 odst. 1 o. z.

§ 509 o. z.

§ 3054 o. z.

§ 3055 odst. 1 o...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1393/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2853/2019-1269

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce E. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami III, Komenského náměstí 289, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované AIR STATION s. r. o., IČO: 28410513, se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Žitavského 496, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 118/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2017, č. j. 16 C 118/2009-858, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 16 C 118/2009-906, výrokem I. určil, že živičné plochy na pozemcích č. parcelní XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY na LV č. XY, představují část vzletové a přistávací dráhy letiště a jsou součástí těchto pozemků. Výrokem II. uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost uhradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Příbrami částku 80 424,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované a vedlejší účastnice uhradit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení 66 273 Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované a vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že živičné plochy na pozemcích parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY na LV č. XY, představují část vzletové a přistávací dráhy letiště a jsou součástí těchto pozemků, zamítl (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradě nákladů státu částku 80 424,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále mu uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 008 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a rovněž žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45 235 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a vedlejší účastnici na straně žalované na jejich náhradu částku 23 695 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok VI.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda je část asfaltové vzletové a přistávací dráhy letiště XY, která se nachází na pozemcích žalobce, součástí těchto pozemků (jejich zpracovaným povrchem), či zda se jedná o samostatnou věc ve smyslu občanskoprávním. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V obsáhlém dovolání poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zabývající se problematikou posouzení, zdali určitá věc podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu či je toliko součástí či příslušenstvím jiné věci. Za nesprávný považuje především závěr odvolacího soudu, „že je určitelná jasná hranice, kde končí pozemek a kde začíná stavba, což vyplývá i z prováděných sond“. Namítá, že takový závěr nevyplývá ani ze znaleckého posudku Ing. Františka Luxemburka, CSc. Navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí o dovolání. Podle jeho mínění mu může neprodlený výkon rozhodnutí způsobit závažnou újmu a nenávratný zásah do jeho práv, přitom žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi tím nebude způsobena žádná újma.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek za správný. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně zamítnuto. Rovněž podle ní nejsou splněny podmínky pro dovolatelem podaný návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Také vedlejší účastnice považuje návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu za nedůvodný. Podle jejího názoru byla otázka právní povahy vzletové a přistávací dráhy řešena odvolacím soudem v souladu se stávající judikaturní praxí dovolacího soudu. Dovolání proto není důvodné a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podstatou dovolání je kritika závěru odvolacího soudu, že stavba letištní dráhy je samostatnou věcí v právním slova smyslu a není součástí pozemků, na kterých stojí.

Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené právní otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, který byl vydán v této věci, a ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.). Označená rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou zveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Právě v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.), je zpravidla součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).

Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

V posuzované věci soud prvního stupně na základě pokynu Nejvyšší soudu, který byl obsažen v jeho rozhodnutí z 26. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 1487/2015- 323, prováděl dokazování za účelem zjištění přesné struktury jednotlivých vrstev vzletové a přistávací dráhy a technologických detailů provedení, včetně odvodnění předmětné dráhy tak, aby bylo na jisto postaveno, zda vybudováním vzletové a přistávací dráhy šlo pouze o zpracování povrchu pozemku, či o stavbu v právním slova smyslu jako samostatnou věc. Za tímto účelem nechal vypracovat znalecký posudek z oboru stavebnictví, odvětví dopravních staveb, doc. Ing. Františkem Luxemburkem, CSc. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že vzletová a přistávací dráha je součástí pozemků, na nichž je vystavěna a nejde o samostatnou věc v právním slova smyslu, neboť není možné určit hranici mezi pozemky a stavební činností vybudovanou stavbou vzletové a přistávací dráhy. I když vzletová a přistávací dráha byla vybudována stavební činností, nedošlo k vytvoření samostatné věci, kterou by bylo možné oddělit od věci hlavní. Šlo fakticky pouze o zpracování pozemků stavební činností předchůdce žalovaného, kdy výsledkem není věc v právním smyslu, tedy předmět způsobilý občanskoprávních vztahů.

Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyšel i odvolací soud, který nepovažoval za potřebné opakovat provedené důkazy či doplňovat dokazování, naopak zdůraznil, že nemá pochybnosti o závěrech znaleckého zkoumání, včetně sondami odebraných vzorků, z nichž vyplývá složení a tloušťka jednotlivých vrstev tvořících stavbu letištní dráhy. Neztotožnil se však již s právním závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo pouhé zpracování pozemků stavební činností.

Poukázal na to, že letištní dráha je tvořena vrstvami materiálu, který byl na zemní pláň při výstavbě navezen a zde stavebně zpracován. Z těchto materiálů se v přírodě běžně vyskytují písek jílovitý, štěrk jílovitý a jíl s nízkou plasticitou, naproti tomu štěrk s příměsí jednozrnné zeminy, štěrk špatně zrněný, penetrační makadam a asfaltový kryt jsou materiály, které musely být na stavbu dovezeny a zde zpracovány. Uvedl, že byla zjištěna přesná struktura všech stavebních vrstev včetně jednotlivých technologických detailů provedení letištní dráhy, kterou tvoří pás o celkové síle 520 až 890 mm tvořený asfaltovým krytem o síle 150 - 210 mm, pod kterým se nachází vrstva penetračního asfaltového makadamu a pod ní nestmelená vrstva drceného kameniva (štěrku či písku) a zahliněného kameniva či jílového písku na zemní pláni. Zohlednil rovněž, že bylo vybudováno alespoň zčásti funkční odvodnění vzletové a přistávací letištní dráhy.

Odvolací soud poté uzavřel, že stavební provedení zpevněných ploch tvořících letištní dráhu na pozemcích ve vlastnictví žalobce umožňuje určit jasnou hranici, kde končí pozemky a kde začíná samotná stavba letištní dráhy. Stavba letištní dráhy je jednoznačně ohraničena tělesem letištní dráhy, tvořeného pásem asfaltového povrchu, kterým je zřetelně odlišena (ohraničena) od ostatních (travnatých) ploch okolního terénu. Materiály, ze kterých je letištní dráha tvořena, jsou technicky zpracované a bez zásahu člověka se nemohou v přírodě nacházet. Výsledkem této stavební činnosti je proto nemovitá věc (stavba) v právním smyslu, jako předmět způsobilý občanskoprávních vztahů. Svůj závěr odůvodnil tím, že je objektivně zjistitelné, ve kterých konkrétních místech se nacházejí jednotlivé vrstvy letištní dráhy. Skutečnost, že v jednotlivých sondách byly zjištěny různé tloušťky jednotlivých vrstev konstrukce a že se zemní pláň nacházela v různé hloubce pod nimi, nebrání existenci stavby jako samostatné věci, neboť se jedná o obvyklou vlastnost staveb spojených pevně se zemským povrchem. Obdobně u staveb silnic a dálnic se nacházejí jejich jednotlivé vrstvy v různých hloubkách podle technického provedení konkrétní stavby a terénu v místě, vyžadujícího konkrétní stavebně technické provedení. Tomu je nutno přizpůsobit projekt stavby o použité technologie, např. na tvrdém podloží lze stavbu založit a provést jiným způsobem než na podloží nestabilním. Nelze požadovat, aby stavba letištní dráhy o délce přesahující dva kilometry byla v celém rozsahu shodná, ale musí zejména splňovat požadavky kladené na takový typ staveb – mít odpovídající kvalitu povrchu a potřebnou únosnost umožňující splnění účelu takovéto stavby – startů a přistání letadel. Takové typy staveb jsou pevně srostlé s pozemky, mohou se i vlivem přírodních sil vzájemně ovlivňovat, ale podstatné je, že je určitelná jasná hranice, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba, což vyplývá i z provedených sond. Není významné, že jednotlivé vrstvy nejsou stále ve stejné hloubce a nemají shodnou tloušťku, ale že se jedná o vrstvy zjevně určitelné.

Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a uzavřel, že v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud závěry o tom, zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaného pozemku, dostatečným způsobem odůvodnil a nelze je proto považovat za zjevně nepřiměřené z hlediska zjištěného skutkového stavu. Vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu, zejména poukázal na historii i způsob výstavby vzletové a přistávací dráhy a zohlednil technologické detaily jejího provedení. U všech vrtaných sond se podrobně zabýval strukturou letištní dráhy a tloušťkami jednotlivých stavebních vrstev. Zohlednil závěry znaleckého posudku i výslechy znalce Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc., a svědka M. P. Vysvětlil, že v případě letištních staveb je pro posouzení jejich právní povahy rozhodné rovněž individuální posouzení charakteru stavby a jejího stavebního provedení. Poukázal proto i na skutečnost, že v případě posuzované letištní dráhy se jedná o významnou dopravní stavbu, která vznikla rozsáhlou a náročnou stavební činností a dosud je schopna plnit svůj účel. Pokud za těchto okolností nepovažoval stavební provedení vzletové a přistávací dráhy na pozemcích ve vlastnictví žalobce za pouhé zpevnění povrchu pozemku vrstvením přírodních materiálů, nýbrž dospěl k závěru, že půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nelze jeho úvahám o charakteru sporné věci nic vytknout a jeho závěry ani nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud tak dostál ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu i závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru