Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2842/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2842.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2842/2020-94

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, proti žalované obci Chotíkov, IČO 00257834, se sídlem v Chotíkově 118, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 61 Co 56/2020-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 7 C 110/2019-55, zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastníkem mostního objektu nacházejícího se nad komunikací I/20, umístěného na pozemcích parc. č. 579/27, parc. č. 579/28, parc. č. 579/26, parc. č. 579/25 a nad pozemky parc. č. 558/72 a parc. č. 558/73, to vše v k. ú. a obci Chotíkov (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 61 Co 56/2020-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „v jakých konkrétních případech má být na mostní objekt hleděno jako na součást pozemních komunikací dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. a v jakých případech se lze od výše uvedené zákonné úpravy odchýlit a mostní objekt považovat za věc samostatnou.“ Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že komunikace nacházející na mostním objektu je komunikací účelovou. Má za to, že se jedná o místní komunikaci ve vlastnictví žalované, neboť je veřejně přístupná; propojuje obec Chotíkov s průmyslovou zónou. Potom je i vlastní mostní objekt ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, ve vlastnictví stejného subjektu jako komunikace, tedy žalované. Odvolací soud sice odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007, podle kterého mohou být mostní objekty i samostatnou věcí v právním slova smyslu, avšak již blíže nezdůvodnil, z jakých důvodů je i v poměrech projednávané věci mostní objekt samostatnou věcí v právním slova smyslu, a nikoliv součástí na něm se nacházející komunikace (z těchto důvodů nepovažuje tuto právní otázku ve všech v souvislostech v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za vyřešenou). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, příp. rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobkyně v dovolání formuluje (jako v ustálené rozhodovací praxi neřešenou) právní otázku, v jakých případech je mostní objekt součástí na něm se nacházející pozemní komunikace ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a v jakých případech je mostní objekt samostatnou věcí v právním slova smyslu (předmětem vlastnického práva). Z obsahu dovolání se podává, že tuto právní otázku staví na předpokladu, že komunikace nacházející se na mostním objektu je komunikací místní ve smyslu příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích (neztotožňuje se tedy se závěrem odvolacího soudu, že komunikace, kterou most propojuje, je komunikací účelovou).

Z uvedeného se podává, že shora formulovaná právní otázka, kterou považuje žalobkyně v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou, je založena na řešení prejudiciální právní otázky – povahy komunikace nacházející se na mostním objektu (zda se jedná o komunikaci místní, či komunikaci účelovou).

V souvislosti s touto prejudiciální otázkou ovšem žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz).

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).

V projednávané věci dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že komunikace nacházející se na mostním objektu je komunikací místní ve smyslu příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, nikoliv komunikací účelovou). Neuvádí ani, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s řešením této právní otázky za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud posouzením povahy komunikace nacházející se na mostním objektu (jakožto komunikace účelové), které provedl odvolací soud, vázán a není oprávněn jej v tomto dovolacím řízení přezkoumávat.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky, zda (a případně za jakých podmínek) je mostní objekt součástí místní komunikace na něm se nacházející, založeno (neboť komunikace, kterou mostní objekt propojuje, je podle závěru odvolacího soudu komunikací účelovou). Z tohoto důvodu nemůže takto žalobkyní formulovaná právní otázka [a s tím související argumentace – žalobkyně kupříkladu odkazuje na § 12 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, podle kterého součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena; toto ustanovení o právní úpravě účelové komunikace a mostu, který ji propojuje, ničeho nepojednává] přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).

Nad rámec shora uvedeného poznamenává Nejvyšší soud následující:

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že investorem stavby mostního objektu, která probíhala v letech 1972–1974, byl Západočeský krajský národní výbor v Plzni, zastoupený Krajskou inženýrskou organizací Plzeň. Vlastnické právo k mostu tak nabyl stát.

Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že pokud mostní objekt propojoval (a propojuje) účelovou komunikaci, je most samostatnou věcí v právním slova smyslu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2528/2012).

V řízení nebyla prokázána existence příslušné hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku, na základě které měl převzít do správy a užívání mostní objekt Místní národní výbor Chotíkov. Obec Chotíkov tak nemohla nabýt vlastnické právo k uvedenému mostnímu objektu na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, protože ke dni 23. 11. 1990 neměl Místní národní výbor Chotíkov právo hospodaření k tomuto majetku (ostatně závěry odvolacího soudu o investorovi stavby, o neexistenci příslušné hospodářské smlouvy a o tom, že obec Chotíkov nemohla nabýt vlastnické právo k mostu na základě zákona č. 172/1991 Sb. žalobkyně v dovolání nijak nezpochybňuje, a dovolací soud je tak není oprávněn přezkoumávat). Žalobkyně jiné právní skutečnosti, na základě kterých měla nabýt žalovaná vlastnické právo k mostu, v řízení netvrdila a neprokazovala. Z uvedeného se podává, že v dovolacím přezkumu obstojí závěr odvolacího soudu, že vlastníkem mostu není žalovaná.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru