Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2828/2017Usnesení NS ze dne 22.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2828.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241b odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2828/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. H. N., zastoupené Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 6, Verdunská 725/23, proti žalovanému B. H., zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 438/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 55 Co 158/2016-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 10 C 438/2010-190, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) tak, že do vlastnictví žalobkyně a žalovaného přikázal zůstatky finančních prostředků na účtech vedených u České spořitelny, a.s. (výroky I. a II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni podíl na společných závazcích ve výši 252 947,96 (výrok III.) a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 114 770 Kč (výrok IV.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 55 Co 158/2016-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 680 Kč (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a citací jeho znění. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný brojil proti skutkovému závěru nalézacího soudu, že by souhlasil či měl vědomost o tom, že žalobkyně za trvání manželství uzavřela úvěrové smlouvy a převzala tak společné závazky přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Uvedl, že provedené dokazování neposkytuje k takovému závěru žádný skutkový podklad. Dále namítal, že nebylo opakovaně vyhověno jeho návrhům na výslech svědků, kteří mohli objasnit skutečnosti související s úvěry přijatými žalobkyní bez vědomí žalovaného. Vytýkal rovněž odvolacímu soudu procesní pochybení, jež mělo spočívat v tom, že odvolací soud neumožnil zástupci žalovaného účast u jednání konaného 5. 10. 2016. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 12. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je rovněž uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré zákonem předepsané obsahové náležitosti (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Z pohledu § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání žalovaného postrádá obligatorní náležitosti dovolání stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř. (zejména údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ovšem též důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá – k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na http:/www.nsoud.cz). Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. staly vadami neodstranitelnými. V poměrech projednávané mohl dovolatel řádně dovolací důvod vymezit právě do 16. 1. 2017, kdy v poslední den dovolací lhůty podání obsahující dovolání předal doručujícímu orgánu k přepravě. Již pouze pro absenci řádného vymezení dovolacího důvodu není dovolání přípustné.

Vedle dovolacího důvodu, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, je dovolatel povinen ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. řádně vymezit i některý z důvodů přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Bez vlivu na výše uvedený závěr o vadách dovolání zbývá dodat, že dovolací soud by nemohl dovolání žalovaného věcně projednat ani z důvodu absence řádného vymezení přípustnosti dovolání. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. K projednání dovolání také nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., jak učinil žalovaný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolání žalovaného je ve skutečnosti pokračující polemikou se správností skutkového závěru nalézacího soudu, že žalovaný souhlasil a měl vědomost o závazcích přijatých žalobkyní za trvání manželství ve smlouvách o úvěru. Tato polemika však přípustnost dovolání založit nemůže. Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Podle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu zedne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách http:/nalus.usoud.cz). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006).

Námitkou o tom, že odvolací soud neumožnil jeho zástupci účast u jednání konaného 5. 10. 2016, dovolatel vystihl případ vady řízení, která ovšem není zákonným dovolacím důvodem. Tím je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ostatně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se s žádostí žalovaného o odročení jednání pro okolnost stojící na straně jeho zástupce řádně zabýval a vysvětlil důvody, pro které žádosti nevyhověl.

Jelikož žalovaný napadl dovolání rozhodnutí odvolacího soudu v „plném rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku o nákladech odvolacího řízení. Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [ po 1. 1. 2014 se jedná o § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve výši 9 680 Kč a nejedná se o některý z případů, kdy se limit částky 50 000 Kč neuplatní, nemůže být dovolání žalovaného směřující proti tomuto výroku objektivně – ze zákona – přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzované věci byl výrokem I. rozsudku odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o náhradě prvostupňových nákladů ve výši 114 770. Tato částka sice hodnotový census uvedený v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přesahuje, nicméně žalovaný nedostál požadavku řádně vymezit důvod přípustnosti dovolání ani ve vztahu k akcesorickým výrokům o nákladech řízení.

Jelikož absence shora uvedených (obligatorních) náležitostí dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. června 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru