Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2825/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2825.2020.1
Dotčené předpisy

§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2825/2020-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, IČO 70890005, proti žalované UO TEX s. r. o., se sídlem v Ústí nad Orlicí – Kerharticích, Sokolská 5, IČO: 62062441, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení 183 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 349/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 5. 2020, č. j. 27 Co 51/2020-182, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení 7 938 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Lukáše.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 5 C 349/2018-105, zastavil řízení co do částky 54 945 Kč (výrok I), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 27 Co 51/2020-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva týkající se stanovení výše náhrady za strpění a užívání vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“). Rovněž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva, a to předvídatelnosti soudního rozhodování, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16. Žalobce má především za to, že odvolací soud měl při vyčíslení přiměřené náhrady vycházet z jím předloženého znaleckého posudku společnosti KOPPREA – znalecký ústav, spol. s. r. o., zohledňující vedle obvyklé ceny pozemku i tzv. „výkonový potenciál polohy“. Postup odvolacího soudu, který tak neučinil a výši přiměřené náhrady stanovil podle znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera, který zohlednil obdobně jako při oceňování věcného břemene pouze obvyklou cenu pozemku, nepovažuje za správný. Žalobce dále namítá, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud při právním posouzení věci zcela pominul stávající judikaturu, jakož i závěry „jiných soudců téhož soudu“. Poukazuje na to, že v řízení předložil soudu i jiná rozhodnutí zabývající se otázkou stanovení výše náhrady podle § 59a vodního zákona, ve kterých soudy vzaly v úvahu i „výkonový potenciál polohy“ a při stanovení výše náhrady postupovaly podle znaleckého ocenění společnosti KOPREA – znalecký ústav, spol. s r. o. Odvolací soud však podle těchto rozhodnutí nepostupoval, ani se s jejich závěry nijak nevypořádal. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil anebo změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci 128 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 183 150 Kč od 1. 9. 2018 do 8. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 128 205 Kč od 9. 4. 2019 do zaplacení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel nesplnil kritéria požadovaná soudní praxí pro vymezení přípustnosti dovolání. Dostatečně a jasně totiž nedefinuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při stanovení výše náhrady odchýlit. Pouze namítá, že výše náhrady by měla být vyšší a odvolací soud měl vycházet z jiného znaleckého posudku, který při stanovení výše náhrady zohledňuje navíc i vliv „výkonového potenciálu polohy.“ Podle žalované se však odvolací soud od ustálené soudní praxe neodchýlil. Jelikož pro stanovení přiměřené náhrady podle § 59a vodního zákona nejsou stanovena žádná zákonná kritéria, je věcí soudu, aby v každé jednotlivé věci náležitě zjistil všechny podstatné skutkové okolnosti a na jejich základě stanovil, v jaké výši náhradu poskytne. Tak tomu bylo podle žalované i v nyní posuzované věci, kdy soud podrobně a konkrétně vysvětlil, jakou náhradu považuje ve věci za přiměřenou a proč. Z tohoto důvodu také podle žalované nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu považováno za nepředvídatelné. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci se žalobce domáhal zaplacení 183 150 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za strpění vodního díla podle § 59a vodního zákona, kterou požaduje z důvodu, že na pozemku ve vlastnictví České republiky, k němuž má žalobce právo hospodaření, se nachází stavba vodního díla – jezu ve vlastnictví žalované, vybudovaná před 1. 1. 2002, přičemž žalobci náleží náhrada za omezení užívání předmětného pozemku. Co do částky 54 945 Kč vzal žalobce žalobu zpět, neboť ji žalovaná zaplatila dne 8. 4. 2019 na jeho účet. Ve zbývající části žalobce na podané žalobě trvá.

Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce náhrady za strpění vodního díla podle § 59a vodního zákona.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve vztahu k ní žalobce nevymezil řádně přípustnost dovolání – neuvádí, od jaké konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Poukazuje sice na jiná rozhodnutí nalézacích soudů (Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 347/2019-150, nebo Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2019, č. j. 47 Co 148/2019-78) řešící rovněž náhradu podle § 59a vodního zákona, z obsahu dovolání se však nepodává žádná informace o tom, od jakého konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu se při řešení vymezené právní otázky měl odvolací soud v nyní posuzované věci odchýlit. Naopak se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že jeho postup při stanovování náhrady za omezení vlastnického práva je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného omezení vlastnického práva a představuje řešení situací existujících z doby před účinností stávajícího vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníku pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015 dostupné stejně jako další zde uvedená rozhodnutí na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, zdůraznil, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní, jejíž řešení znalci nepřísluší, neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala, jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti.

V posuzované věci se odvolací soud těmito závěry řídil. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008, a zdůraznil, že smyslem náhrady je kompenzace újmy vlastníka, nikoli jeho obohacení. Upozornil také na to, že vodní zákon nestanoví mechanismus výpočtu jednorázové náhrady, ani kritéria, ke kterým by měl soud při jejím stanovení přihlížet a uvedl, že jistým vodítkem při určení náhrady mohou být právě závěry zmíněné v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016. V intencích těchto závěrů se pak zabýval oběma znaleckými posudky předloženými v projednávané věci, jež podle něj představují jisté východisko pro stanovení přiměřené náhrady podle § 59a vodního zákona. Podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se přiklonil právě k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera, který za rozhodující faktory pro určení ročního užitku a míry omezení považuje rozsah a umístění vodního díla a dobu jeho trvání, a proto tento znalec stanovil přiměřenou náhradu analogicky podle § 16b odst. 1 zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, coby hodnotu věcného břemene na zatíženém pozemku. Stejně podrobně odvolací soud odůvodnil, proč se domnívá, že nelze v posuzované věci vycházet ze znaleckého posudku společnosti KOPREA – znalecký ústav, spol. s. r. o., která vedle ocenění posuzovaného pozemku zakomponovala do stanovení výše náhrady i vyčíslení výkonového potenciálu zkoumané polohy, tedy faktor související s výrobou elektrické energie. Poté, co se vypořádal se znaleckými posudky, odvolací soud rovněž zohlednil i další podstatné skutečnosti. Zejména vzal v úvahu, že celé vodní dílo provozované žalovanou není vybudováno pouze na pozemcích ve vlastnictví žalobce, ale že se na jeho pozemku nachází pouze jez, zatímco malá vodní elektrárna se nachází na pozemku ve vlastnictví žalované, že je vodní dílo důležitou součástí protipovodňové ochrany, a plní tak i veřejně prospěšnou funkci, zejména reguluje vodu při povodních, že byl jez vybudován již v roce 1866 a na koci 19. století ho zakoupil předek jednatele žalovaného, kterému bylo vlastnické právo v roce 1948 na dlouhá léta upřeno znárodněním majetku. Jestliže odvolací soud do své úvahy o výši náhrady zahrnul všechny shora uvedené okolnosti a uzavřel, že nezvýší jednorázovou náhradu nad částku stanovenou znaleckým posudkem znalce J., není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.

Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani druhá dovolatelem vymezená právní otázka týkající se namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016.

V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, Nejvyšší soud dále uvedl, že nelze opomíjet závěr, k němuž dovolací soud ve své judikatuře dospěl a to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak zjevně není v intencích závěrů formulovaných ve shora citovaném rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dovolatel totiž brojí proti tomu, že odvolací soud nepřihlédl k rozhodnutím jiných soudů (nikoli však soudu dovolacího) či nezohlednil závěry „jiných soudců“, zabývajících se také náhradou za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona. Sám odvolací soud přitom na stejnou námitku žalobce reagoval a zcela správně uzavřel, že není judikaturou jiných soudů vázán, neboť akcentoval jiná (též) judikatorní hlediska a konkrétní skutkové okolnosti sporu, pro něž při určení náhrady podle § 59a vodního zákona neshledal na místě zohledňovat výkonový potenciál polohy. Byť dovolatel naznačuje, že ho odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepřesvědčilo o správnosti názorů odvolacího soudu, už samotná schopnost s těmito důvody věcně polemizovat potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není.

Jelikož není na základě shora uvedeného dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 11. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru