Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2811/2005Usnesení NS ze dne 02.06.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2811.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2811/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. R., a b) Š. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému F. R., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 61/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. dubna 2005, č. j. 15 C 101/2005-417, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č. j. 4 C 61/2002-364, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k objektu bydlení č. p. 41 na st. parc. č. 41, st. parc. č. 41 a pozemkům parc. č. 180/10 a 180/18, zapsaným u Katastrálního úřadu pro V., pracoviště P., na LV č. 168 pro kat. území R. u H. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal oddělený objekt bydlení na st. parc. č. 41/3 s č. p. 132, přiděleným Městským úřadem v H. 3. 6. 2003, a dále st. parc. č. 41/3 a pozemky parc. č. 180/55 a 180/18 tak, jak jsou označeny v geometrickém plánu Ing. S. K., z 3. 4. 2003, č. 161-31-1/2003, schváleném Katastrálním úřadem v P. 15. 5. 2003 pod č. 161/2003, vše v kat. území R. u H. Do podílového spoluvlastnictví žalobců, každému v rozsahu jedné ideální poloviny, přikázal objekt bydlení č. p. 41 na nově vzniklé st. parc. č. 41/4 a dále st. parc. č. 41/4 a parc. č. 180/10 tak, jak jsou označeny v uvedeném geometrickém plánu Ing. K., vše v kat. území R. u H. Dále soud zřídil ve prospěch vlastníka domu č. p. 132 věcné břemeno vedení vodovodu a kanalizace přes pozemek parc. č. 180/10, vyznačené v geometrickém plánu Ing. K. z 3. 4. 2003 šrafováním, a to za náhradu 8 000,- Kč a vlastníkům pozemku parc. č. 180/10 uložil toto věcné břemeno trpět. Žalovanému uložil, aby na vypořádání podílů zaplatil každému z žalobců částku 164 500,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobci každý v rozsahu ¼ a žalovaný ½. Společné užívání nemovitostí spoluvlastníky není možné. Rozhodnutím MěNV v H. z 18. 10. 1971 byla povolena přístavba bytové jednotky u rodinného domu č. p. 41. S ohledem na obsah stavebního spisu, znaleckých posudků vyhotovených v řízení o projednání dědictví, znaleckého posudku Ing. A. R., který provedl ocenění nemovitostí v tomto řízení, jakož i výpovědi svědků M. D. a P. F., z nichž vyplynulo, že žalovaný požádal o povolení přístavby, nikoliv o stavbu nové nemovitosti, v tomto směru také hovořil se svědkem M. D., který stavbu povoloval, a svědkem P. F., který stavbu projektoval, a znalci při oceňování stavby považovali stavbu za jedinou nemovitost, soud prvního stupně dospěl k závěru, že přístavba, provedená na základě stavebního povolení, není samostatnou stavbou. Protože nemovitosti jsou reálně dělitelné, nemovitosti rozdělil mezi spoluvlastníky, přihlédl přitom k tomu, že žalovaný užívá objekt, nově označený č. p. 132. Pokud jde o ocenění nemovitostí, soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. A. R., který nemovitosti přikázané žalobcům ocenil částkou 336 000,- Kč a nemovitosti přikázané žalovanému částkou 978 000,- Kč.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 15 Co 101/2005-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalovaného o tom, že přístavbu stavěl se svou manželkou do svého výlučného vlastnictví jako samostatnou nemovitost, nebylo v průběhu řízení prokázáno. Dodal, že označení stavebníků na stavebním povolení (žalovaný a jeho manželka) ještě nedokládá, že stavebníci budovali novou nemovitost, ale pouze to, kdo tuto stavbu realizoval, byl za ni odpovědný. Podle stavebního povolení přístavba představovala vybudování nové bytové jednotky u rodinného domu č. p. 41, tedy rozšíření původní nemovitosti o další bytovou jednotku. Od provedení přístavby byl dům č. p. 41 veden jako dům s jedním číslem popisným se dvěma bytovými jednotkami. Tvrzení žalovaného, že po dokončení přístavby žádal o přidělení čísla popisného přístavbě, prokázáno nebylo. Soud prvního stupně proto správně přistoupil ke zrušení podílového spoluvlastnictví ke všem nemovitostem a jeho vypořádání. Nikdo z účastníků nezpochybňoval, že nemovitosti jsou reálně stavebně dělitelné. Rozdělením nemovitostí jak je provedl soud prvního stupně budou nemovitosti účelně využity. Pokud žalovaný namítal, že k nemovitosti nemá zajištěn řádný přístup, odvolací soud s ohledem na zprávu Městského úřadu v H. a fotodokumentaci založenou ve spise poukázal na to, že je zřejmé, že žalovaný vstupuje do domu pouze ze zadní části a nikoli od silnice, jak uvažuje, čemuž je nasměrována i garáž nacházející se u domu. Pro rozdělení nemovitostí svědčí i fakt, že žádná ze stran sporu nemá finanční prostředky k výplatě podílů. Rozdělením nemovitostí je částka uložená k zaplacení jen jedné ze stran nejnižší.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní otázkou, mající vliv na rozhodnutí, je otázka, „zda přístavba ke stávajícímu domu je samostatnou nemovitostí či nikoli a zda tedy postavením této přístavby vznikla samostatná bytová jednotka, jakožto samostatná věc způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů“, jakož i otázka, „jaká právní skutečnost je v této souvislosti rozhodující“. Podle žalovaného rozhodující skutečností je úmysl stavebníka. Úmysl vybudovat samostatnou nemovitost projevil v rámci své účastnické výpovědi, oběma soudy však k této skutečnosti nebylo při rozhodování přihlédnuto. O tom, že jen žalovaný se svoji manželkou měli v úmyslu vytvořit samostatnou věc, svědčí také to, že v rozhodnutí o povolení stavby není jako stavebník uvedena tehdejší spoluvlastnice domu paní P. Soudům nic nebránilo v tom, aby při hodnocení důkazů vycházely z jeho výpovědi, která se jeví jako věrohodná. Vyslovil rovněž nesouhlas s vypořádáním podílového spoluvlastnictví rozdělením na dvě samostatné části s tím, že požadoval, aby všechny nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví, neboť žalobci tzv. starou část nemovitosti vůbec neužívají, podle jeho zjištění ji ani užívat nechtějí a o její nabytí usilují jen proto, aby ji mohli prodat. Je pro něho nepřijatelné, aby sdílel dům po právní stránce samostatný, ale úzce souvisící s druhou částí, s cizí osobou. Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyla k jeho návrhu vyslechnuta svědkyně M. Ž., která mohla uvést skutečnosti, jež by vedly k rozhodnutí pro něho příznivějšímu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jde-li o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může se dovolací soud s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ zabývat pouze řešením právních a nikoli skutkových otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou. Zde lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989, podle kterého, „jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem (společnými stavebníky) dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neoprávněné stavbě náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného neoprávněného majetkového prospěchu.“ Otázka přístavby a propojení staveb byla již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na „přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z nich mít povahu příslušenství stavby druhé“. K vlivu stavebních úprav na charakter stavby jako věci z hlediska restitučních vztahů podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., zaujal Nejvyšší soud ČR právní názor v rozsudku z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, který byl publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 280, svazek 3, kde uvedl, že „jestliže nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu § 120 ObčZ, nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem restitučních vztahů podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.“

V dané věci nejde ani o řešení takové otázky zásadního právního významu, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť posuzování, zda v jedinečném stavebním uspořádání obytného domu po přístavbě jde stále o jednu stavbu nebo již o stavby dvě, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Pokud dovolatel namítal vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by se dovolací soud těmito námitkami zabývat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. června 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru