Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2791/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaVlastnictví
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2791.2017.1
Dotčené předpisy

§ 417 předpisu č. 946/1811 Sb.

§ 418 předpisu č. 946/1811 Sb.

§ 419 předpisu č. 946/1811 Sb.

§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2791/2017-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. P. a b) E. P., zastoupených JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalované R. K., o uložení povinnosti strpět studnu a její užívání, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 10/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. 1. 2017, č. j. 15 Co 624/2016-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Dany Růžičkové.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 11 C 10/2016-134, uložil žalované povinnost strpět na pozemku v katastrálním území Ř. studnu žalobců a její užívání (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobcům právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 15 Co 624/2016-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 48 252 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil následující právní otázky: a) formální důvod zamítnutí žaloby, b) vydržení vlastnického práva a c) náklady řízení. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě na uložení povinnost strpět na pozemku v k. ú. Ř. studnu žalobců a její užívání vyhoví a žalované uloží povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů, nebo rozsudek odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury. Navrhuje zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K otázce dobré víry žalobců:

Žalobci namítají, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže zpochybnil jejich dobrou víru, že kupní smlouvou ze dne 16. 1. 1984 nabyli do vlastnictví společně s kupovanými nemovitostmi i studnu na pozemku žalované.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry nabyvatele jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, publikovaném, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, uvedl: „V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní. Jinak řečeno, okolnost, že věc je trvale užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití, nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku, šlo o věc hlavní a příslušenství. To platí i tehdy, jestliže zhotovitel věci ji budoval v úmyslu užívat ji společně s jinou věcí, jejímž (výlučným) vlastníkem však nebyl (resp. byl-li okruh spoluvlastníků obou věcí jiný)“.

Studna (je-li samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva) zřízená v době účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“) jako součást pozemku se později stala samostatným předmětem právních vztahů: „Ode dne účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. přestaly být stavby součástí pozemku, i když šlo o stavby zřízené za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2128/2011).

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník 1950“) nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1951. Do tohoto dne byla studna součástí pozemku (k tomu viz § 417 - § 419 OZO a jeho výklad např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99) a k 1. 1. 1951 se tak stala vlastnictvím vlastníka pozemku, na kterém byla zřízena. Podmínkou pro to, aby se – z právního hlediska nově vzniklá - věc stala k 1. 1. 1951 nebo později příslušenstvím jiné věci, bylo, aby k tomuto dni nebo později byly obě věci, jak hlavní, tak vedlejší (zde dům a studna), ve vlastnictví stejné osoby či osob, a aby vlastník obou těchto věcí je určil ke společnému užívání.

V poměrech dané věci to znamená, že k 1. 1. 1951 se studna mohla stát příslušenstvím domu jen v případě, že vlastník pozemku, na kterém byla zřízena, byl k tomuto dni i vlastníkem tohoto domu. Rozdělené vlastnictví před tímto dnem, ale i kdykoliv později, by totiž nutně vyloučilo možnost, aby se studna stala příslušenstvím domu, bez ohledu na to, že byla stále s domem užívána. Pokud by se totiž obě věci staly vlastnictvím jiných osob, poměr věci hlavní a příslušenství by tím zanikl. Pak by k tomu, aby o příslušenství šlo, muselo opět dojít ke splynutí vlastnictví studny a domu, a také určení studny za jeho příslušenství. To se však v dané věci nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3947/2016).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že studna byla původně součástí statku rodiny K., který byl kolem roku 1800 rozdělen na dvě nestejné části, přičemž rodině K. zůstaly přibližně 2/3 nemovitostí, včetně pozemku, na kterém byla studna postavena, zatímco rodině P. zbylá 1/3. Z historických materiálů nelze jednoznačně dovodit, kdy a z jakých důvodů byla studna postavena, je pouze nepochybné, že vznikla před rokem 1950, tedy za účinnosti OZO. Podle tehdy platné právní úpravy byla součástí pozemku a k 1. 1. 1951 se stala vlastnictvím vlastníka pozemku, na kterém byla zřízena, v tomto případě právních předchůdců žalované. Od 1. 1. 1951, po opuštění principu superficies solo cedit, pak není známá žádná skutečnost, z níž by šlo dovodit, že studna změnila charakter a stala se příslušenstvím domu ve vlastnictví žalovaných, a že již není nadále příslušenstvím pozemku, na kterém byla postavena. Pozemek patřil po generace rodině K., právních předchůdců žalované, a rodina P. (právní předchůdci žalobců) jej užívala k příjezdu ke svým nemovitostem. Byli si vědomi, že jezdí přes cizí pozemek, i toho, že je studna postavena na cizím pozemku. Odvolací soud vycházel z toho, že studna je samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, zohlednil, že k rozdělení nemovitostí došlo kolem roku 1800, studna byla postavena před rokem 1950 na pozemku, nebylo zjištěno kým a za jakým účelem, a s ohledem na tehdy platnou právní úpravu byla příslušenstvím tohoto pozemku, který sdílel jak před rokem 1950, tak i po něm, právní režim ostatních nemovitostí náležejících rodině K., právních předchůdců žalované. Jestliže přitom uzavřel, že pouhá skutečnost, že studna byla uvedena ve smlouvě ze dne 16. 1. 1984 jako příslušenství domu, nemohlo založit dobrou víru žalobců ve vlastnictví studny, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená, jestliže navíc doplnil, že přestože historicky rodina P. odebírala vodu ze studny pro dům a žalovaní jim v tom nebránili, obsahově takový výkon práva odpovídá právu věcného břemene čerpání vody ze studny, nikoliv právu vlastnickému.

K otázce „formálního důvodu“ zamítnutí žaloby:

Není zcela zřejmé, kam svými námitkami dovolatelé směřují, jestliže odvolacímu soudu vyčítají, že nesprávně po právní stránce posoudil jimi zvolený žalobní petit. V dané věci vyšel odvolací soud z žalobního petitu, jímž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované strpět na pozemku studnu žalobců a její užívání. Výslovně uvedl, že „žalobní petit však proti tomu nepožaduje určení, že vlastníkem této stavby (pozn. studny) jsou žalobci“. V řízení tedy nebyla vůbec rozhodná otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ke studni, neboť takový určovací výrok nebyl žalobou požadován.

Zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované strpět na svém pozemku studnu žalobců a její užívání, založil odvolací soud jednak na závěru, že žalobci nejsou vlastníky studny, která dříve tvořila příslušenství pozemku ve vlastnictví žalované, a jednak na závěru, že žalovaná „trpí umístění studny na svém pozemku, nepožaduje její odstranění, … a nebrání žádným způsobem užívání této studny ze strany žalobců“. Pouze nad rámec těchto závěrů odvolací soud uvedl, že „i kdyby žalobci prokázali, že jsou vlastníky předmětné studny, nemůže být jejich žalobě vyhověno“, protože „z § 59a zák. č. 254/2001 Sb. pro ně v takovém případě přímo plyne zákonné věcné břemeno v jejich prospěch na umístění a užívání studny na pozemku žalované, což tudíž není potřeba jakkoliv deklarovat, přičemž z věcného hlediska není prokázáno žádné jednání žalované, jež by případně toto zákonné věcné břemeno, ať už z hlediska umístění nebo užívání studny, narušovalo“. Zamítavý výrok odvolacího soudu ovšem obstojí již v samotném závěru, že žalobci nejsou vlastníky studny (k tomu viz závěry uvedené shora k otázce dobré víry žalobců) a žalovaná jim navíc v užívání studny nebrání a studnu ze svého pozemku odstranit nechce. Tvrdí-li žalobci, že žalovaná zasahuje proti studni takovým způsobem, že ohrožuje její konstrukci i braní vody, nepřípustně rozporují zjištěný skutkový stav, kterým však dovolací soud není oprávněn se v dovolacím řízení zabývat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

K otázce nákladů řízení:

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu. I pro něj ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) – [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

Soud prvního stupně dovolatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal, odvolací soud jim pak uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení žalované před soudy obou stupňů částku 48 252 Kč.

Akcesorickým výrokem rozsudku odvolacího soudu byla žalobcům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované částku 48 252 Kč; bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Rovněž při stanovení odměny za právní služby podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (jak se žalobci domáhají) by náklady řízení před soudy obou stupňů nepřevýšily částku 50 000 Kč. Proto není ani v této části dovolání žalobců přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost jim uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. září 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru