Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2786/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2786.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2786/2019-116

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalovaným: 1) Z. B., narozenému XY, bytem XY, a 2) T. N., narozenému XY, bytem XY, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 70/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 21 Co 315/2017-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Rozsudkem uvedeným výše potvrdil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, č. j. 54 C 70/2017-39, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 9. 8. 2014, jíž bylo převedeno spoluvlastnictví 2/3 podílu pozemku parc. č. XY o výměře 4290 m2 s druhem pozemku lesní pozemek, k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení. Žaloba byla opřena o tvrzení, že převodce porušil zákonné předkupní právo žalobkyně - spoluvlastnice převedeného pozemku.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů, a to proto, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a také proto, že podle jeho názoru žalobkyni marně uplynula lhůta, ve které se mohla nároků z porušení předkupního práva domáhat. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, druhým z důvodů pro zamítnutí žaloby se pro jeho nadbytečnost nezabýval.

Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na určení neplatnosti smlouvy neměla naléhavý právní zájem; tento závěr ostatně odpovídá judikatuře dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tvrzené vady rozhodnutí však nemohou založit přípustnost dovolání.

Ke tvrzenému nedostatku poučení:

V rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, na který dovolatelka odkazuje, se uvádí: „V řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], je žalobce povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jestliže soud zamítl určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž o této povinnosti tvrzení žalobce poučil, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí s tímto judikátem v rozporu; i kdyby tomu tak však bylo, nemohl by takový rozpor založit přípustnost dovolání.

„Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ (§ 242 odst. 3 o. s. ř., věta druhá).

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5001/2017, se uvádí: „Z citované judikatury je zjevné, že neposkytnutí poučení tam, kde poskytnuto být mělo, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě však lze přihlédnout jen v případě, že je dovolání přípustné, tj. přípustné na základě uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). „Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015)“.

Z uvedeného je zřejmé, že uvedená dovolací výtka nemůže založit přípustnost dovolání, ani kdyby byla důvodná.

K samotné důvodnosti výtky o nedostatku poučení o nutnosti tvrdit naléhavý právní zájem:

Odvolací soud nepotvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek tvrzení naléhavého právního zájmu, ale proto, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá. To ani dovolatelka nepopírá.

Obdobnou problematiku řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001. Konstatoval, že nesplnění povinnosti poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný pod R 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000). Avšak poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti, stanovené v § 5 o. s. ř. (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR z 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82/svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002). Pokud soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit. Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., popřípadě podle § 5 o. s. ř.. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že řízení v takovém případě nelze zastavit podle § 43 odst. 2 o. s. ř., ale že je třeba takovou žalobu zamítnout. Nelze tedy dovodit, že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby namísto určení, že je smlouva neplatná, bylo žádáno o určení vlastnictví, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V nyní projednávané věci žalobkyně musela zjistit, že na požadovaném určení neplatnosti smlouvy nemá naléhavý právní zájem nejpozději z rozsudku soudu prvního stupně; přesto však na tuto skutečnost nijak nereagovala; naléhavý právní zájem spatřovala v tom, že má na základě rozsudku dojít ke změně stavu katastru nemovitostí (bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Tvrdí-li dovolatelka, že soud ji měl poučit, jak žalovat a co požadovat, je to zjevně v rozporu s výše uvedenou judikaturou.

K zániku práv z porušení předkupního práva:

Na této právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud ji vůbec neřešil a řešit nemusel, neboť na žalobě na určení neplatnosti smlouvy neměla žalobkyně naléhavý právní zájem. Proto právní otázka vznesená v dovolání nemůže založit jeho přípustnost. Jen na okraj se tak uvádí, že se jí zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru