Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2781/2019Rozsudek NS ze dne 25.08.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2781.2019.3
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 3 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 175 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.1991

§ 175 odst. 2 předpisu č. 40/1...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2781/2019-761

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému J. A., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 149/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 16 C 149/2006-660, ve výroku I odmítl žalobu na vypořádání movitých věcí tvořících součást společného jmění účastníků specifikovaných v tomto výroku. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků movité věci blíže určené ve výroku II a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku III. Rozhodl, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, každému spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 (výrok IV). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu 127 495 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 3 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok V). Rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI), a uložil každému z nich povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 4 725 Kč (výrok VII).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 4. 7. 1974 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2006, č. j. 9 C 276/2005-8, který nabyl právní moci 18. 1. 2006. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění manželů.

Své rozhodnutí založil na níže uvedených skutkových zjištěních a právních závěrech významných z hlediska obsahu podaného dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu.

Pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, a to každému z nich spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½. Každý z účastníků přitom požadoval přikázat nemovité věci do svého výlučného vlastnictví. Nalézací soud však vzal za prokázané, že ani jeden z nich nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu.

Dále vyšel ze zjištění, že účastníci dne 15. 4. 1977 „získali“ družstevní byt č. XY, v XY, to výměnou za družstevní byt č. XY v témže domě, který „měla“ žalobkyně před uzavřením manželství, a za doplatek poskytnutý ze společných prostředků získaných za trvání manželství. Dne 26. 3. 1995 uzavřela žalobkyně s příslušným bytovým družstvem dohodu o termínu převodu bytu do „vlastnictví člena družstva“. Za trvání manželství byl byt „prodán“, a to za částku 900 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že tyto finanční prostředky tvoří součást zaniklého společného jmění účastníků, ale vzhledem k tomu, že se o jejich nabytí zasloužila výlučně žalobkyně (s ohledem na výměnu bytů uskutečněnou v roce 1977), aplikoval u nich tzv. disparitu podílů ve výši 100 % v její prospěch.

Žalobkyně v řízení rovněž požadovala odklon od zásady rovnosti podílů účastníků řízení na celé mase vypořádávaného společného jmění manželů, a to s ohledem na alkoholismus žalovaného. Nalézací soud vyložil, že případná závislost na alkoholu jednoho z manželů může vést k úvaze o disparitě podílů pouze za předpokladu, že se významným způsobem promítá do hospodaření se společným majetkem nebo ovlivňuje péči o rodinu. Protože žalobkyně k těmto předpokladům neunesla břemeno tvrzení, neodchýlil se soud prvního stupně od zásady rovnosti podílů na celém vypořádávaném společném jmění manželů.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V potud, že výše vypořádacího podílu činí 54 559 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil [výrok I písm. c) rozsudku odvolacího soudu]. Stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že každý z účastníků řízení je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5 822 Kč, přičemž částku 4975 Kč na účet Okresního soudu v Litoměřicích a částku 847 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Přihlédl k tomu, že ani jeden z nich s takovým způsobem vypořádání nesouhlasí a nejsou schopni se dohodnout na jejich společném užívání. Nemovitosti od roku 2004 výlučně užívá žalobkyně, avšak proti vůli žalovaného. Nemovitosti nijak neopravuje a neprovádí ani jejich běžnou údržbu.

Na základě znaleckého posudku ze dne 26. 11. 2018 vypracovaného Ing. Janem Brabcem byla stanovena cena nemovitostí podle jejich stavu k 18. 1. 2016 na částku 745 870 Kč.

Po zvážení uvedených zjištění rozhodl odvolací soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Při takovém způsobu vypořádání bude mít žalovaný právo na zaplacení vypořádacího podílu ze strany žalobkyně ve výši, která odpovídá jejím možnostem a schopnostem. Pokud by byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, musel by být stanoven vypořádací podíl ve výši, kterou není žalobkyně vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopna zaplatit.

Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že součástí společného jmění jsou finanční prostředky ve výši 900 000 Kč získané za „prodej“ bytu č. XY, v XY. Při vypořádání těchto prostředků taktéž aplikoval disparitu podílů, a to ve výši 2/3 ve prospěch žalobkyně a 1/3 ve prospěch žalovaného, a to s ohledem na zásluhy žalobkyně na nabytí bytu.

Neaplikoval navrhovaný odklon od principu rovnosti podílů pro celou masu vypořádávaného společného jmění. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o vlivu údajného alkoholismu žalovaného na hospodaření se společným majetkem; nadměrné užívání alkoholu nebylo v řízení ani prokázáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I. písm. b) a c), podává žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž v této souvislosti provedl, resp. zopakoval dokazování (jediným provedeným důkazem byl důkaz dodatkem ke znaleckému posudku, na základě kterého soud stanovil cenu nemovitostí v k. ú. XY). Má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, je povinen ve vztahu k těmto důkazům dokazování zopakovat (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04). Rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně jeho část o přikázání nemovitostí v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného) považuje taktéž za překvapivé. Jedná se o rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, předchozího postupu odvolacího soudu anebo dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, a celou řadou dalších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu uvedených v dovolání.

Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o přikázání nemovitostí v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného. Poukazuje na skutečnost, že je dlouhodobě užívá, uspokojuje zde svou bytovou potřebu a v rámci svých možností a schopností je i udržuje a drobně opravuje. Pokud odvolací soud přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého je třeba věc tvořící součást společného jmění manželů přikázat do výlučného vlastnictví toho z manželů, který ji po zániku společného jmění skutečně užívá, udržuje, opravuje a investuje do ní.

Namítá také nesprávné ocenění nemovitostí v k. ú. XY. Odvolací soud vyšel při ocenění nemovitostí (na základě znaleckého posudku) z jejich stavu ke dni zániku společného jmění účastníků řízení, avšak z ceny v době, kdy se provádí vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000). Toto judikatorní pravidlo však platí pouze v případě, jde-li o věc, kterou užívá na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována a nedošlo-li k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození. V posuzované věci však došlo od zániku společného jmění manželů ke škodě na nemovitostech, což mělo být v případě ocenění nemovitostí reflektováno.

K ocenění nemovitostí v k. ú. XY dále poznamenává, že pro účely vypořádání společného jmění manželů je třeba vyjít z ceny obvyklé v daném místě a čase závislé i na poptávce a nabídce. Za takovou cenu nelze považovat cenu zjištěnou jen podle předpisu o oceňování majetku; tato cena má pouze informativní a orientační význam a jako taková může sloužit jako jeden z podkladů pro určení ceny obvyklé. Stanovil-li odvolací soud cenu nemovitostí v k. ú. XY pouze na základě předpisu o oceňování majetku, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, či nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94.

Dále napadá závěr odvolacího soudu, že součástí společného jmění účastníků řízení jsou finanční prostředky získané za „prodej“ bytu č. XY, v XY. Poukazuje na skutečnost, že tento družstevní byt nabyla na základě výměny za jiný družstevní byt, nacházející se dokonce ve stejném domě, přičemž členská práva k původnímu bytu nabyla ještě před manželstvím. Jednalo se tedy pouze o výměnu jedné věci (majetkové podstaty vyjádřené výlučným členstvím) za jinou věc vyjádřenou stejnou veličinou. Jinými slovy jeden účastník výměny pouze vstoupil do práv a povinností druhého účastníka, aniž by bylo nutné uzavírat novou nájemní smlouvu, resp. dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Právo na přidělení družstevního bytu vzniklo žalobkyni před uzavřením manželství, a tudíž nemohlo vzniknout v důsledku výměny bytů oběma manželům právo společného užívání i společného členství v družstvu. Pro projednávanou věc proto není přiléhavý odkaz odvolacího soudu na Zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82. Má za to, že prostředky získané prodejem tohoto bytu nejsou součástí společného jmění manželů, a proto neměly být v tomto řízení vypořádány.

Závěrem uvádí, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami vznesenými v průběhu odvolacího řízení (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). Přestože tvrdila a prokazovala skutečnosti odůvodňující rozdílnou výši podílů účastníků řízení na vypořádávaném společném jmění (alkoholismus žalovaného, který měl mít dopad na hospodaření rodiny), soudy nižších stupňů navržené důkazy neprovedly.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že dovolání nesplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vypořádání nemovitostí v k. ú. XY nelze označit za překvapivé. Odvolací soud zohlednil požadavky žalobkyně i žalovaného a přihlédl i k jejich majetkovým poměrům a možnostem zaplatit druhému z účastníků řízení vypořádací podíl. Zohlednil především, že žalobkyně nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Rozhodl-li odvolací soud za této situaci o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, nelze označit jeho rozhodnutí za překvapivé. Poznamenává, že žalobkyně nemovitosti v k. ú. XY řádně neudržuje a neinvestuje do potřebných oprav, a proto dochází k poklesu jejich ceny. Dodává, že žalobkyně dlouhodobě neumožňuje žalovanému užívání těchto nemovitostí.

Má také za to, že odvolací soud v souvislosti s vypořádáním těchto nemovitostí nedospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k jiným skutkovým zjištěním, pouze věc jinak právně posoudil.

Ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že finanční prostředky ve výši 900 000 Kč získané „prodejem“ bytu č. XY, v XY, tvoří součást společného jmění účastníků řízení. Poznamenává, že se stal členem družstva ještě před výměnou bytu č. XY za byt č. XY, a proto byl i spoluvlastníkem členského podílu v tomto družstvu včetně užívacího práva k bytu. Rovněž před výměnou bytů žalovaný zaplatil částku ve výši 8 800 Kč, což byl rozdíl hodnoty bytů.

Nesouhlasí také s námitkou žalobkyně, že soud měl s ohledem na alkoholismus žalovaného rozhodnout o odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání veškerých položek tvořících společné jmění manželů. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný není alkoholikem, a proto není dán žádný důvod pro disparitu podílů.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

K vypořádání nemovitých věcí v k. ú. XY:

Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o přikázání nemovitostí v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého je třeba věc tvořící součást společného jmění manželů přikázat do výlučného vlastnictví toho z manželů, který ji po zániku společného jmění skutečně užívá, udržuje, opravuje a investuje do ní. Žalobkyně nemovitosti od roku 2004 užívá a udržuje, a proto ji měly být přikázány do výlučného vlastnictví.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Právní úprava společného jmění manželů obsažená v obč. zák. ani v rámci úpravy vypořádání (§ 149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009). Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (srov. DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245).

Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99). Navazující judikatura hledisko účelného využití věci akceptovala a nadále rozvedla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004). Akceptuje i to, že do jisté míry lze přihlédnout i k tomu, který z účastníků po rozvodu manželství věci užívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003).

V řízení o vypořádání společného jmění manželů musí soud dbát na také to, aby ten z účastníků, kterému je přikazován majetek ve větším rozsahu než druhému z nich, byl schopen rozdíl vyrovnat v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015). V rozsudku ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, Nejvyšší soud vyložil, že „manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitosti, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány. Vypořádáním se má oběma manželům dostat (vychází-li soud z rovnosti jejich podílů) ze společného majetku stejné hodnoty, ať už formou přikázání věci nebo peněžního vyrovnání, a to zpravidla ve stejné době.“

Praxe dovolacího soudu pak vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Jejich úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3655/2017).

Nejvyšší soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Je důležité především zohlednit, že žalobkyně nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu žalovanému. Žalovaný projevil o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem, přičemž i při takovém způsobu vypořádání má stále nárok na zaplacení celkového vypořádacího podílu ze strany žalobkyně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2009).

Lze podotknout, že skutečné užívání nemovitostí svědčící podle názoru žalobkyně pro přikázání těchto věcí do jejího výlučného vlastnictví není hlediskem jediným, avšak jedním z celé řady kritérií, které musí soud při vypořádání společného jmění manželů zohlednit. Je nutné odlišit i to, zda jeden z manželů výlučně užívá věc patřící do společného jmění se svolením druhého nebo proti jeho vůli. A především nedisponuje-li žalobkyně dostatečnými finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu žalovanému, nelze jí nemovitosti přikázat. Vypořádáním se totiž má dostat oběma manželům ze společného majetku stejné hodnoty, ať už formou přikázání věci nebo peněžního vyrovnání, a to zpravidla ve stejné době.

Rozhodl-li odvolací soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného je „naprosto překvapivé.“

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Při vymezení překvapivého rozhodnutí dovolací soud vychází z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198).

V posuzované věci již od počátku řízení byla řešena otázka vypořádání nemovitostí v k. ú. XY. Žalobkyně požadovala přikázat tyto nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví a rovněž žalovaný požadoval již v řízení před soudem prvního stupně přikázat tyto nemovitosti do svého výlučného vlastnictví (srov. např. závěrečný návrh žalovaného ze dne 1. 7. 2011, č. l. 367, či závěrečný návrh žalovaného ze dne 2. 10. 2017, č. l. 653). Taktéž v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 10. 2017, č. j. 16 C 149/2006-660, žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o přikázání těchto nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení a požaduje, aby tyto nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví.

Z uvedeného se podává, že otázku vypořádání nemovitostí v k. ú. XY soudy obou stupňů řešily od samého počátku řízení (a provedly k této otázce i potřebné dokazování). Žalovaný v průběhu řízení výslovně požadoval přikázat tyto nemovitosti do svého vlastnictví a žalobkyně se k této otázce několikrát vyjadřovala. Pokud byly tedy nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, nejedná se o rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, předchozího postupu odvolacího soudu či dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze označit za překvapivé (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005).

Opodstatněná není v souvislosti s vypořádáním nemovitostí v k. ú. XY ani námitka, že odvolací soud porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, protože dospěl k rozdílným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, avšak nezopakoval dosud provedené důkazy. V posuzované věci totiž odvolací soud nedospěl v této souvislosti k rozdílným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, pouze (na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) věc jinak právně posoudil. V takovém případě ovšem nebyl povinen dosud provedené důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.) a tímto postupem nemohlo být porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

K vypořádání finančních prostředků získaných za „prodej“ bytu č. XY v XY:

Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že finanční prostředky získané za „prodej“ bytu č. XY v XY jsou součástí společného jmění manželů. Namítá, že (družstevní) byt č. XY „získala“ výměnou za byt č. XY (nacházející se ve stejném domě), přičemž žalobkyni vzniklo právo na přidělení bytu č. XY ještě před uzavřením manželství. Z tohoto důvodu i byt č. XY, resp. příslušný družstevní podíl, byl ve výlučném vlastnictví žalobkyně, stejně jako finanční prostředky získané za jeho převod.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich nabudou práva užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely.

Podle § 175 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, vznikne-li jenom jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vznikne s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

Nejvyšší soud již ve zprávě o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky, Cpj 182/82 z 24. 6. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1983 civ., vyložil, že „dojde-li k výměně družstevního bytu, k němuž manželům vzniklo právo společného užívání, ale nikoli právo společného členství ve stavebním bytovém družstvu, za jiný družstevní byt, vzniká se vznikem práva společného užívání k novému vyměněnému družstevnímu bytu již manželům i právo společného členství (v případě, že v té době spolu trvale žijí). Totéž platí, jestliže manželům vznikne za trvání manželství právo osobního užívání k družstevnímu bytu v důsledku převodu členských práv a povinností na jednoho z nich (§ 155 odst. 1 o. z., čl. 28 a čl. 32 odst. 1 Vzorových stanov stavebních bytových družstev) nebo v důsledku připadnutí členského podílu jednomu z nich děděním (§ 179 odst. 2 o. z.).“

V rozsudku ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že výlučný členský podíl jednoho z manželů, který použil na získání jiného družstevního bytu pro oba účastníky, představuje také majetek, který byl vložen z odděleného majetku jednoho z manželů na společný majetek účastníků řízení – na jejich společný členský podíl u stavebního bytového družstva náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů [tyto závěry Nejvyšší soud přijal za situace, ve které rovněž došlo ke vzájemné výměně družstevních bytů za trvání manželství (a to v roce 1986, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991), přičemž jeden z manželů nabyl právo na právo na přidělení družstevního bytu ještě před uzavřením manželství].

V posuzované věci odvolací soud zjistil, že na základě výměny družstevních bytů uskutečněné za trvání manželství vzniklo účastníkům řízení kromě práva společného užívání k novému získanému družstevnímu bytu i právo společného členství v bytovém družstvu. Rovněž poznamenal, že žalobkyně neuplatnila v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů ve lhůtě tří let od jeho zániku vnos spočívající v hodnotě výlučného členského podílu žalobkyně, který byl použit na získání jiného družstevního bytu pro oba účastníky, a proto nelze tento vnos v rámci tohoto řízení vypořádat. Odvolací soud tak postupoval v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (přičemž Nejvyšší soud neshledává ani v poměrech projednávané věci žádný důvod pro změnu této ustálené rozhodovací praxe), a proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nad rámec shora uvedeného lze podotknout, že při výměně bytů získali účastníci nový byt i za doplatek poskytnutý ze společných prostředků nabytých za trvání manželství účastníků (tento skutkový závěr není v dovolání napaden). V takovém případě lze také odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe, že pokud byla věc získána za trvání manželství zčásti ze společných prostředků manželů, stala se tato věc součástí společného jmění manželů ve smyslu § 143 obč. zák., avšak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byla tato věc pořízena, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004).

K námitce žalobkyně, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobkyní v průběhu odvolacího řízení, a to především s ohledem na tvrzení žalobkyně o údajném alkoholismu žalovaného a jeho dopadu na hospodaření účastníků se společným majetkem:

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“

V projednávané věci se soud prvního stupně vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně údajného alkoholismu žalovaného a jeho dopadu na hospodaření účastníků se společným majetkem. Ve svém rozhodnutí řádně vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl důkazy navržené žalobkyní a náležitě odůvodnil své rozhodnutí, že v posuzované věci nejsou dány předpoklady pro odklon od principu rovnosti podílů účastníků řízení na celé mase společného jmění manželů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vypořádal se rovněž s námitkami žalobkyně směřujícími do této části rozhodnutí nalézacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze označit za nepřezkoumatelné, a proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.

K ocenění nemovitých věcí v k. ú. XY:

Žalobkyně nesouhlasí také se závěry odvolacího soudu o ocenění nemovitých věcí v k. ú. XY. Předně namítá, že v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů došlo k poškození nemovitých věcí, a proto by měla být jejich cena stanovena podle stavu nemovitostí ke dni rozhodnutí soudu (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000). Dále namítá, že by pro účely vypořádání společného jmění manželů měly být nemovitosti oceněny cenou obvyklou, a nikoliv cenou zjištěnou na základě cenových předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, vyložil, že „při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání zákonného majetkového společenství se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti v daném místě a rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99).

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním.

Při zjišťování obvyklé ceny porovnáním je třeba, je-li to možné, vycházet z reálně uskutečněných obchodů v místě a čase, a pokud možno, srovnatelných nemovitostí s nemovitostí porovnávanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 535/98). Náhradní metody namísto metody srovnávací lze použít tehdy, kdy realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 276/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019).

V rozsudku ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, dovolací soud poznamenal, že „cena zjištěná podle cenových předpisů má jen určitý informativní a orientační význam, a sama o sobě proto nemůže být základem pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99).

V projednávané věci vyšel odvolací soud při stanovení ceny nemovitostí v k. ú. XY z dodatku ke znaleckému posudku zpracovaného znaleckým ústavem První česká oceňovací společnost, a.s., ze dne 26. 11. 2018. Tímto dodatkem byla stanovena cena nemovitostí 745 870 Kč „podle platného cenového předpisu“, a to ke dni vypracování tohoto dodatku podle stavu nemovitostí ke dni zániku společného jmění účastníků řízení, tedy k 18. 1. 2006.

Z obsahu shora uvedeného znaleckého posudku je zřejmé, že v posuzované věci nebyla stanovena obvyklá cena nemovitostí v k. ú. XY porovnáním (vyjadřujícím aktuální tržní cenu nemovitosti), které by bylo založeno na reálně uskutečněných obchodech v místě a čase, pokud možno se srovnatelnými nemovitostmi. Lze poznamenat, že znalecký ústav ani nekonstatoval a nezdůvodnil, že použití této metody není v poměrech projednávané věci možné.

Žalobkyně dále namítá, že soud měl při ocenění nemovitostí vyjít z jejich stavu ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv ze stavu ke dni zániku společného jmění manželů. Namítá, že pokles hodnoty těchto nemovitostí musí postihnout oba účastníky řízení.

Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Shora uvedené závěry se uplatní rovněž v případě vypořádání společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012).

Toto judikatorní, avšak zákonem (tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) nevyjádřené pravidlo nelze absolutizovat. V rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vyjádřeným v odborné literatuře, podle kterého výše uvedené pravidlo platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození (srov. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 217). „Podstata výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom, že v určitých situacích je namístě, aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně věci ke dni rozhodování soudu, ale podle stavu nikoliv ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž taktéž ke dni rozhodování soudu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008). Z podstaty věci vyplývá, že věc tvořící společné jmění manželů by měla být oceněna podle stavu ke dni rozhodování soudu taktéž v případě, je-li po zániku společného jmění užívána jen jedním z manželů a přikázána do vlastnictví druhého z manželů, přičemž došlo v tomto období ke znehodnocení věci z důvodu, který je přičitatelný pouze tomu z manželů, který věc užívá (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).

V posuzované věci vyšel odvolací soud z toho, že od zániku společného jmění účastníků řízení došlo ke znehodnocení nemovitostí v k. ú. XY, přičemž důvody tohoto znehodnocení jsou přičitatelné pouze žalobkyni. Dovolací soud je těmito závěry vázán, neboť žalobkyně v dovolání s těmito závěry pouze polemizuje, aniž řádně formuluje relevantní právní otázku, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V této souvislosti žalobkyně rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1220/2019).

Jsou-li vzhledem k okolnostem projednávané věci nemovitosti v k. ú. XY, které od zániku společného jmění manželů užívala žalobkyně, přikazovány žalovanému, je třeba, aby byly na základě shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu oceněny podle jejich stavu ke dni rozhodnutí soudu, a nikoliv podle stavu ke dni zániku společného jmění manželů.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno v souvislosti s oceněním nemovitostí v k. ú. XY na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání i důvodné.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).

V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru