Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2767/2019Usnesení NS ze dne 18.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2767.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 4112/19


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2767/2019-283

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Tišerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované R. Ž., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 79/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2019, č. j. 18 Co 25/2019-235, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 9 C 79/2016-205, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 C 79/2016-261, z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemek – stavební parcela č. XY o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území a obci XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY; a do výlučného vlastnictví žalované přikázal jednotku – byt č. 81/3 v budově č. p. XY, spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 786/5933, budova postavená na stavební parcele č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, spoluvlastnický podíl na stavební parcele č. XY o velikosti 786/5933, a jednotku – garáž č. 81/7 v budově č. p. XY, spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 171/5933, budova postavená na stavební parcele č. XY zastavěná plocha a nádvoří, spoluvlastnický podíl na stavební parcele č. XY o velikosti 171/5933, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY a XY v katastrálním území a obci XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Žalované uložil povinnost splácet překlenovací úvěr věřiteli Raiffeisen stavební spořitelně a. s. v původní výši 300 000 Kč, který vznikl na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 9172/2011/01 ze dne 14. 9. 2011 se zůstatkem ke dni 8. 11. 2018 ve výši 306 589,35 Kč a budoucí úroky (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 26 434,67 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VI.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 18 Co 25/2019-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Soudy pochybily při posuzování existence půjčky od rodičů žalobce. V řízení byla vyslechnuta matka žalobce, která podrobně popsala uzavření smlouvy o půjčce i její podmínky. Odůvodnila, proč nebyl dohodnut pevný termín splatnosti; účastníci měli splácet podle svých možností či až ke stáří rodičů žalobce. Takovou dohodu potvrdil při svém účastnickém výslechu i sám žalobce a při svém účastnickém výslechu ji nepopřela ani žalovaná. O existenci svědčí i fakt, že žalobce začal s vracením finančním prostředků svým rodičům. Soudy závazek nesprávně posoudily jako výpomoc v rodině. Je jednoznačné, že rodiče žalobce finanční prostředky, jejichž výše byla doložena výpisy z účtů, účastníkům půjčili po prodeji značné části jejich majetku. Matka žalobce při výslechu vypovídala spontánně. Žalobce nebyl nijak poučen o právním názoru soudu na existenci smlouvy o půjčce ani o neunášení procesních břemen, proto byla rozhodnutí v této věci nepředvídatelná. I přes návrh na výslech otce žalobce soudy tento důkaz pro nadbytečnost neprovedly. Dále žalobce namítá, že soudy ignorovaly, který z účastníků se více zasloužil o nabytí a udržení majetku v SJM. Veškerý nemovitý majetek byl pořízen z prostředků žalobce a jeho rodičů. Žalobce po celou dobu manželství podnikal a zajišťoval finanční prostředky pro rodinu. Oproti tomu žalovaná ani její rodina se na získání majetku do SJM nepodílely a žalovaná téměř po celou dobu manželství nepracovala. Jediným jejím „vnosem“ do domácnosti byla péče o děti (s pomocí její matky). Soudy měly zohlednit i vnos žalobce ve výši 340 000 Kč do majetku účastníků. Dále žalobce argumentuje zásadou spravedlnosti soudního rozhodnutí – žalobce vložil do SJM výlučné finanční prostředky, bude splácet půjčku svým rodičům a vypořádací podíl žalované. Rozhodnutí považuje za nespravedlivé a odporující dobrým mravům. Za nesprávné považuje rovněž vypořádání překlenovacího úvěru. Navrhuje zrušení rozhodnutí obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání žalobce je nepřípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání, jako jeho obligatorní náležitosti. V žalobcově dovolání totiž není žádným způsobem uvedeno, a nepodává se to ani z obsahu podání, podle jakého hlediska uvedeného v § 237 o. s. ř. spatřuje své dovolání přípustným. Proto musel odvolací soud dovolání pro vady podání odmítnout.

Zcela nad rámec odůvodnění rozhodnutí pak dovolací soud uvádí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je navíc jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak a contrario hodnocením důkazů a skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže je v dovolacím řízení jakkoliv revidovat [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5585/2016, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Stejně tak vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Obsahem předloženého dovolání, pokud se týče námitky ohledně údajné půjčky od rodičů žalobce, je přitom pouhý nesouhlas žalobce s postupem nalézacích soudů při hodnocení důkazů a se zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Výtkami ohledně překvapivosti rozhodnutí a absence poučení o neunesení procesních břemen pak žalobce vystihuje pouze vadu řízení. Ze zásad řádného procesu pak automaticky ani nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Ani při neprovedení výslechu otce žalobce se proto soudy od judikatury neodchýlily, když odůvodnily, že by provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné. Dovolací soud by proto ani jinak nemohl námitku shledat přípustnou.

Co se týče námitky o disparitě podílů a spravedlnosti soudních rozhodnutí, vychází judikatura ve vztahu k principu zásluhovosti z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a–v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].

Z uvedeného plyne, že pokud se žalovaná účastnila na péči o rodinu a domácnost, což v dovolání žalobce nepopírá, disparita podílů by v zásadě nebyla přípustná, ani pokud by se o převážnou část majetkových hodnot zasloužil sám žalobce, popř. jeho rodiče. Dovolací soud podotýká, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péči o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Proto ani dovolací soud v konkrétních okolnostech dané věci nespatřuje podmínky pro disparitu podílů ani okolnosti pro aplikaci korektivu dobrých mravů.

Ve vztahu k vypořádání překlenovacího úvěru pak zcela absentuje jakýkoliv i jen náznak vymezení přípustnosti dovolání.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru