Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2764/2017Rozsudek NS ze dne 02.08.2017

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2764.2017.1
Dotčené předpisy

§ 1042 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2764/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce J., se sídlem v Jenišově 88, IČO: 00573248, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Strahovem 1101/31, proti žalované Sedlecký kaolin a. s., se sídlem v Božičanech 167, IČO: 63509911, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 168/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 13 C 168/2016-126, zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do pozemku v katastrálním území J. (dále jen „předmětný pozemek“), zejména provádění jakýchkoliv stavebních prací na tomto pozemku a jeho využívání k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví /užívání/ žalovaného a komunikací III. třídy č. III/2226 (výrok I.), zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované odstranit následky již provedených neoprávněných zásahů do předmětného pozemku, a to uvedením do původního stavu, zejména vrácením z něj sejmuté ornice (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, na němž se nachází účelová komunikace se zpevněným povrchem. Žalovaná započala s budováním důlní dopravní cesty na předmětném pozemku, k pozastavení jejího budování došlo na základě nařízeného předběžného opatření. Stran nároků podle § 1042 a § 2910 občanského zákoníku měl soud prvního stupně za to, že nejsou dány, neboť zde není tvrzeného protiprávního jednání – neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobkyně – za situace, kdy žalovaná přistoupila k budování předmětné důlní cesty, která je stavbou v občanskoprávním smyslu, na základě rozhodnutí o povolení hornické činnosti ze dne 26. 11. 2010 (dále jen „předmětné povolení“). Na předmětném pozemku existuje účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. existuje zákonné omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku. Z geometrického zaměření pozemku ohledně účelové komunikace se podává, že předmětný pozemek žádný jiný účel využití nemá a mít nemůže, neboť účelová komunikace ve svých hranicích je umístěna souběžně s hranicí pozemku. Za nerozhodnou tak soud prvního stupně považoval skutečnost, že účelová komunikace je umístěna toliko na části předmětného pozemku. Přistoupila-li žalovaná k budování důlní cesty v rozsahu uvedeném v popisu budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nelze dovodit existenci protiprávního jednání žalované, neboť provedením stavby důlní cesty, která kříží stávající účelovou komunikaci, nedochází ke zničení této účelové komunikace ani k jejímu znehodnocení, zhotovením důlní cesty dochází toliko ke změně kvality povrchu účelové komunikace (v rozsahu křížení). Soud prvního stupně měl za to, že žalovaná nepotřebovala soukromoprávní titul k provádění stavby důlní cesty, neboť k zásahu do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku při provádění důlní cesty žalovanou došlo na základě předmětného povolení po právu a žalobu tak jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s věcným závěrem soudu prvního stupně, byť jeho odůvodnění považoval za stručné. Předmětný pozemek je zahrnut do dobývacího prostoru, v němž se nachází ložisko vyhrazeného nerostu, a k omezení vlastnického práva žalobkyně dochází právě v důsledku pravomocného rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a předmětného povolení, jež musí být respektovány i v soukromoprávních vztazích, pročež nárok žalobkyně nemůže být důvodný. Žalobkyně byla účastnicí správních řízení, v jejichž rámci poskytla prostřednictvím obecního zastupitelstva souhlas s požíváním předmětného pozemku. Komunikace, kterou žalovaná na předmětném pozemku staví, přitom není účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nýbrž tato činnost je prováděna na základě povolené hornické činnosti. Jestliže žalovaná přistoupila k budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nejde o neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobkyně. Není podstatné, jakým způsobem se tato činnost projeví na účelové komunikaci na předmětném pozemku a je nadbytečné se zabývat tím, zda dojde k jejímu zničení či zlepšení, neboť jak vyplývá z chronologie povolování hornické činnosti, povolení hornické činnosti bylo zahájeno již v roce 2006, účelová komunikace měla vzniknout následně v roce 2008, nebo 2011. Celý předmětný pozemek je zahrnut do dobývacího prostoru a otázka účelové komunikace je nadbytečná. Ostatně žalobkyně mohla své námitky uplatnit v rámci veřejnoprávních řízení, což však nečinila, souhlasila s postupem obvodního báňského úřadu, neměla žádné výhrady a pravomocná rozhodnutí zavazují i žalobkyni coby účastnici řízení. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že by důlní komunikace měla režim neoprávněné stavby s následkem stanoveným v § 1084 občanského zákoníku, neboť nebude mít povahu stavby ve smyslu občanskoprávním. Pro nadbytečnost se pak odvolací soud nevyjadřoval k problematice nesouhlasu žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zdali lze zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku na základě veřejnoprávních rozhodnutí obvodního báňského úřadu, jimiž byla žalované povolena hornická činnost, aniž by přitom měla žalovaná soukromoprávní oprávnění k užívání předmětného pozemku. Poukazuje na nezávislost uplatňování soukromého práva a veřejného práva, z čehož dovozuje, že případná existence veřejnoprávního povolení při absenci soukromoprávního titulu nemůže být dostatečným podkladem pro užívání předmětného pozemku žalovanou; odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 61/2014-48, týkající se stavebního povolení, které lze přiléhavě použít i na souzenou věc. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 68/2008-138 namítá, že veřejnoprávní povolení podle horního zákona a zákona o hornické činnosti sama o sobě nejsou titulem k zásahu do vlastnického práva žalobkyně, když jediné důsledky stanovení dobývacího prostoru pro vlastníky pozemků v něm se nacházejících vyplývají z § 20 horního zákona, ten však dopadá pouze na pozemky ve vlastnictví státu, což není tento případ; nadto i ve vztahu ke státu získává těžební organizace pouze přednostní právo na uzavření soukromoprávního titulu k užívání takového pozemku. Poukazuje i na skutečnost, že horní zákon byl přijat před rokem 1989, tedy v jiných sociálních podmínkách, až do roku 2012 pak bylo vymezení dobývacího prostoru důvodem pro vyvlastnění, nyní tomu však tak není. Obdobně žádné povolení nevyplývá ani ze zákona o hornické činnosti. Stran údajného souhlasu žalobkyně uvádí, že její souhlas s těžbou kaolinu a s povolením hornické činnosti je něco jiného než souhlas s užíváním předmětného pozemku pro účely umístění a užívání dopravní cesty, takže automatický souhlas nemůže být dán. V této souvislosti poukazuje na § 39 obecního zřízení, podle něhož by takový případný souhlas byl pro absenci zveřejnění na úřední desce neplatný. Případný souhlas by nebyl dostatečným právním titulem k užívání předmětného pozemku, byl by odvolatelný, přitom z postoje žalobkyně je zjevné, že s užíváním předmětného pozemku žalované nesouhlasí. V případě realizace stavby komunikace by pak bylo nezbytné postupovat podle § 1084 občanského zákoníku, neboť by došlo ke splynutí komunikace a předmětného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání žalobkyně za zcela nedůvodné, ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje zamítnutí dovolání. Vyjadřuje se k dovolací argumentaci žalobkyně a zdůrazňuje, že jednáním žalované nedošlo k žádnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně, přičemž její vlastnické právo bylo omezeno již vydáním rozhodnutí o povolení hornické činnosti, neboť dotčený pozemek spadá do dobývacího prostoru. Ten byl již v terénu vytýčen, žádná neproškolená osoba, ani vlastník, nemůže do dobývacího prostoru bez vědomí a souhlasu těžební společnosti vstoupit, což žalobkyně nerespektuje.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku, zdali mohla žalovaná na základě rozhodnutí obvodního báňského úřadu o stanovení dobývacího prostoru či na základě povolení k hornické činnosti zasáhnout do jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku tím způsobem, že si na něm zbuduje přístupovou komunikaci.

Vzhledem k tomu, že na této právní otázce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tato otázka byla posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dovolatelka závěry přijaté odvolacím soudem napadá, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajícím v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Negatorní žalobou se však nelze domáhat ochrany vůči tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje tím způsobem, že realizuje právo jemu náležející (typicky výkon služebnosti, obligačněprávní oprávnění či souhlas vlastníka) či užívá pozemek na základě obecného užívání (typicky užívání pozemních komunikací).

Realizace staveb a jiných úprav na cizím pozemku v sobě nese dva aspekty, které je nezbytné navzájem od sebe odlišovat. V první řadě se jedná o aspekt soukromoprávní, kdy se posuzuje, zdali stavebník má k cizímu pozemku soukromoprávní titul; v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba oprávněná, či nikoliv. V druhé řadě se jedná o aspekt veřejnoprávní, kdy je třeba zkoumat, zdali stavebník provádí stavební činnost v souladu s veřejnoprávními předpisy; v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba povolená, či nikoliv. Skutečnost, že má stavebník veřejnoprávní oprávnění, jej však ještě z pohledu soukromého práva zpravidla neopravňuje zasahovat do práva vlastníka pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)], stavebník se tak neubrání vůči negatorní žalobě vlastníka s námitkou, že mu svědčí veřejnoprávní povolení stavět [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Judikatura Nejvyššího soudu v různých případech zdůrazňuje potřebu od sebe navzájem odlišovat problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka. Konkrétně to Nejvyšší soud uvedl například v souvislosti s posouzením, zdali je stavba oprávněná, či nikoliv [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (uveřejněný pod č. C 1 909 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 (dostupný na www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru), či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru)], v souvislosti s možností provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné existenci veřejnoprávního povolení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)], nebo v souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 As 61/2014-48 (dostupném na www.nssoud.cz), uvedl: „V souvislosti s realizací stavby je třeba rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní aspekty. Veřejnoprávní rovinu představuje stavební povolení, které zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést (realizovat) stavbu, tudíž je veřejnoprávním souhlasem s danou stavbou. Soukromoprávní rovina spočívá v tom, z jakého právního základu vychází oprávnění stavebníka k pozemku, na kterém má být stavba realizována. Tímto právním základem může být vlastnické právo stavebníka, věcné břemeno nebo smluvní vztah s vlastníkem pozemku (např. nájemní smlouva) a podobně. Existence oprávnění k realizaci stavby na zvoleném pozemku se zjišťuje ještě před vydáním stavebního povolení [srov. § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a § 58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl účinný v době vydání stavebního povolení pro rodinný dům stěžovatelky]. Pokud se stavebník rozhodne realizovat stavbu nebo její část na cizím pozemku, záleží pouze na něm, jak se dohodne s vlastníkem pozemku a jaký k tomu využije právní institut. Stavebník potom také musí být připraven nést následky svého rozhodnutí. Spokojí-li se s pouhým prohlášením vlastníka pozemku, že souhlasí s provedením stavby, musí počítat s variantou, že vlastník pozemku později tento souhlas odvolá. V případě smluvního vztahu hrozí stavebníkovi výpověď smlouvy nebo odstoupení od smlouvy, za nejvhodnější způsob zabezpečení oprávnění provést stavbu na cizím pozemku lze proto považovat zřízení věcného břemene.“

Výjimku z uvedeného tvoří situace, kdy veřejnoprávní předpis stanoví, že již na jeho základě, tedy ex lege, či na základě veřejnoprávního rozhodnutí, vydaného v mezích zákona, může stavebník zasáhnout do práva vlastníka pozemku, aniž by přitom disponoval soukromoprávním titulem, například na základě tzv. legálního věcného břemene [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4662/2009 (uveřejněný pod č. C 10 350 v Souboru)].

V dané věci soud prvního stupně uvedl, že žalovaná nezasáhla do vlastnického práva žalobkyně, neboť přistoupila k budování důlní cesty na základě předmětného povolení. Nadto na předmětném pozemku existuje účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. existuje zákonné omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, a z geometrického zaměření pozemku ohledně účelové komunikace se podává, že předmětný pozemek žádný jiný účel využití nemá a mít nemůže, neboť účelová komunikace ve svých hranicích je umístěna souběžně s hranicí pozemku. Za nerozhodnou soud právního stupně považoval skutečnost, že účelová komunikace je umístěna toliko na části předmětného pozemku. Přistoupila-li žalovaná k budování důlní cesty v rozsahu uvedeném v popisu budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nelze dovodit existenci protiprávního jednání žalované, resp. neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobkyně, neboť provedením stavby důlní cesty, která kříží stávající účelovou komunikaci, nedochází k jejímu zničení či znehodnocení, nýbrž pouze ke změně kvality povrchu účelové komunikace (v rozsahu křížení). Zamítavé rozhodnutí potvrdil i odvolací soud, když zdůraznil, že předmětný pozemek je zahrnut do dobývacího prostoru a k omezení vlastnického práva žalobkyně dochází právě v důsledku pravomocných rozhodnutí, jež musí být respektována i v soukromoprávních vztazích. Žalobkyně byla účastnicí správních řízení, v jejichž rámci poskytla souhlas s požíváním předmětného pozemku. Komunikace, kterou žalovaná na předmětném pozemku staví, přitom není účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, tato činnost je prováděna na základě povolené hornické činnosti. Jestliže žalovaná přistoupila k budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nejde o žádný neoprávněný zásah žalované do vlastnického práva žalobkyně. Není podstatné, jakým způsobem se tato činnost projeví na účelové komunikaci na předmětném pozemku a je nadbytečné se zabývat tím, zda dojde k jejímu zničení či zlepšení.

S uvedenými závěry se dovolací soud neztotožňuje. Není pochyb o tom, že žalovaná disponuje rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru, jakož i předmětným povolením, na jehož základě může provádět hornickou činnost. Nelze však souhlasit s tím, že by jí tato správní rozhodnutí poskytovala bez dalšího oprávnění zasahovat do vlastnického práva jiných vlastníků pozemků nacházejících se v rámci vymezeného dobývacího prostoru (včetně předmětného pozemku ve vlastnictví žalobkyně) tak, že by na nich mohla vybudovat například komunikaci.

Potřeba odlišení soukromoprávních a veřejnoprávních aspektů i v poměrech hornické činnosti ostatně zřetelně vyplývá přímo z právní úpravy, konkrétně z § 20 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Kdyby totiž samotná existence rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru nebo rozhodnutí o oprávnění k hornické činnosti sama o sobě postačovala k zásahu do vlastnického práva vlastníků v rámci vymezeného dobývacího prostoru, nebylo třeba uvedeného zákonného ustanovení, které subjektu, jemuž byl stanoven dobývací prostor, nacházející se na pozemku ve vlastnictví státu, poskytuje právo na pronájem nebo odprodej pozemku. Subjekt, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, má přitom přednost v rámci pronájmu či prodeje vůči ostatním zájemcům.

V této souvislosti nelze argumentovat tím, že uvedené ustanovení stanoví zvláštní právní režim toliko k pozemkům státu a že u zbylých vlastníků patřičná správní rozhodnutí poskytují rovnou oprávnění zasáhnout do jejich vlastnického práva. Takový výklad by byl jednoznačně v rozporu s úpravou ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a odporoval by i § 33 horního zákona; žalobkyně v této souvislosti přiléhavě podotýká, že podle § 33 odst. 4 horního zákona, ve znění účinném do 14. 1. 2013, bylo možné vyřešit střet mezi organizací a právnickou osobou, která je vlastnicí dotčeného pozemku, případně i prostřednictvím vyvlastnění, tato možnost však byla novelou č. 498/2012 Sb. z horního zákona vyňata, přičemž z důvodové zprávy k této novele se podává, že cílem bylo posílení práv dotčených vlastníků.

K obdobným závěrům v souvislosti s možností provádění těžby nerostů na cizím pozemku toliko na základě rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru dospěl aktuálně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (dostupném na www.nsoud.cz), v němž uvedl: „I v případě, že oprávněnému byl stanoven dobývací prostor na pozemku ve vlastnictví státu, musí být zřízen ještě soukromoprávní titul, umožňující tento pozemek užívat. Samotné stanovení dobývacího prostoru tedy oprávněnému neumožňuje užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených; to musí ovšem tím spíše platit pro pozemek v soukromém vlastnictví. Lze též argumentovat tím, že podle úpravy platné do 14. 1. 2013 mohla ‚organizace‘ ‚nabývat pro plnění úkolů stanovených tímto zákonem nemovitostí nebo práv k nemovitostem a rozhodnutím o vyvlastnění, popřípadě zřízením užívacího práva; o vyvlastňovacím řízení platí zvláštní předpisy‘ (§ 31 odst. 4 písm. b/ horního zákona ve znění před novelou č. 498/2012 Sb.). I z toho je zřejmé, že bez soukromoprávního titulu nebylo možno pozemek užívat, a pokud jej ‚organizace‘ neměla, bylo třeba jej zřídit vyvlastněním, samozřejmě za náhradu (k tomu viz zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Osoba, které byl stanoven dobývací prostor (§ 27 odst. 1 horního zákona), tak nemůže těžit nerosty na cizím pozemku, jestliže jí nesvědčí i soukromoprávní titul, umožňující užívání tohoto pozemku k hornické činnosti… Proti negatorní žalobě vlastníka, který tvrdí, že žalovaná nemá soukromoprávní oprávnění k užívání jeho pozemku pro těžbu nerostů, se žalovaná nemůže bránit tím, že jí svědčí veřejné právo k dobývacímu prostoru, ev. že má právo k hornické činnosti.“

Lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 4 As 68/2008-138 (dostupný na www.nssoud.cz), který byl ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 2011, č. 4, publikován jako rozhodnutí č. 2254 s následující právní větou: „Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vydané podle § 27 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, nelze považovat za nucené omezení vlastnického práva dotčených subjektů porušující čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stanovení dobývacího prostoru žalobcům nikterak nebrání v dalším užívání pozemků nacházejících se v jejich vlastnictví, až již tyto leží vně či uvnitř dobývacího prostoru. Nuceným omezením vlastnického práva by bylo teprve případné vyvlastnění těchto pozemků podle § 33 odst. 4 ve spojení s § 31 odst. 4 horního zákona, k němuž však může dojít jen tehdy, pokud by veřejný zájem na využití výhradního ložiska převažoval nad oprávněným zájmem vlastníků dotčených pozemků.“

Oprávnění k realizaci důlní komunikace na předmětném pozemku pak nevyplývá ani z § 15 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedené ustanovení se týká práva nezbytného vstupu na cizí pozemek, jakož i oprávnění umísťovat na něm měřičské a hraniční značky a ochranné znaky, signály a jiná měřičská zařízení.

Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že předmětný pozemek je evidován s druhem pozemku „ostatní plocha“ a způsobem využití „ostatní komunikace“. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil výslovně na závěru, že komunikace, kterou žalovaná buduje, není účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích, ale tato činnost je prováděna na základě povolené hornické činnosti.

Dovolací soud tedy uzavírá, že žalovaná není oprávněna toliko na základě předmětného povolení či rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vybudovat na předmětném pozemku důlní komunikaci, neboť takovými veřejnoprávními rozhodnutími nemohlo dojít k nahrazení absentujícího soukromoprávního titulu. Jestliže odvolací soud dospěl k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, pročež dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem.

V další fázi řízení bude odvolací soud znovu zkoumat, zdali žalovaná disponuje soukromoprávním titulem či jiným oprávněním, na jehož základě by byla oprávněná zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku tím, že na něm vybuduje svou důlní komunikaci, případně titulem opravňujícím žalovanou k užívání tohoto pozemku.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru