Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2731/2000Rozsudek NS ze dne 11.12.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2731.2000.1
Dotčené předpisy

§ 145 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2731/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. R., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 92/99-55, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co 105/2000-85, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co 105/2000-85, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. listopadu 1999, č. j. 4 C 92/99-55, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 1999, č. j. 4 C 92/99-55, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo, aby vyklidil dům č. p. 22 v D. se stavební parc. č. 104, rybník parc. č. 1301, dům č. p. 28 tamtéž se stavební parc. č. 145 a pozemkové parcely č.1387 a 1298/2, zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 54 pro obec N., kat. úz. H., a tyto vyklizené nemovitosti předal žalobci. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že označené nemovitosti nabyl žalovaný darovací smlouvou z 8. 11. 1988, uzavřenou mezi žalobcem a E. R., bývalou manželkou žalobce a matkou žalovaného, jako dárci a žalovaným jako obdarovaným, registrovanou Státním notářstvím v Benešově 28. 11. 1988. Manželství žalobce a E. R. zaniklo rozvodem 30. 4. 1998. Dopisem ze 6. 3. 1997 vyzval žalobce žalovaného ke vrácení daru s poukazem na hrubé chování žalovaného vůči žalobci a neposkytnutí potřebné pomoci žalobci v nemoci a v rekonvalescenci v roce 1996 a počátkem roku 1997. Výzva ke vrácení daru byla žalovanému doručena nejpozději 12. 3. 1997. Dárkyně E. R. výzvu ke vrácení daru neučinila. Dovodil, že jestliže darovaná věc byla v bezpodílovém spoluvlastnictví dárců a právo na vrácení daru uplatnil jen jeden z dárců, nemohlo dojít k obnově původního spoluvlastnictví dárců k darovaným nemovitostem a proto u žalobce jde o nedostatek aktivní legitimace. Z toho důvodu se soud prvního stupně již nezabýval druhým předpokladem zániku darovacího vztahu, t. j. „zda jednání žalovaného vůči žalobci má povahu hrubého porušení dobrých mravů“.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co 105/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a připustil dovolání. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu byl-li majetek, který byl předmětem daru, v bezpodílovém spoluvlastnictví dárců, pak k tomu, aby nastaly právní účinky podle § 630 ObčZ, bylo třeba stejného hmotněprávního úkonu – výzvy ke vrácení daru i bývalou manželkou žalobce. Žalobu na vyklizení nemovitostí by mohl podat už kterýkoli z bývalých manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že právní úkon – výzva k vrácení daru je účinným i v případě, že jej učiní jen jeden z dárců - manželů. V opačném případě „odepřením udělit souhlas k výzvě ke vrácení daru jedním z manželů, případně nesouhlasem z výzvou, by tak jeden z manželů způsoboval druhému újmu na právu pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Výkon práva jednoho z manželů neudělit souhlas k výzvě k vrácení daru by zřejmě byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že není správný.

Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Dovolací soud, s ohledem na dobu, kdy žalobce vyzval žalovaného, aby dar vrátil, posuzoval věc podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ).

Podle § 145 odst. 1 ObčZ běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 40a odst. 1 věty prvé ObčZ jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení (mimo jiných) § 145 odst. 1, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

Dovolací soud nepochybuje o tom, že stejně jako darování nemovitosti patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není (nebylo) běžnou záležitostí ve smyslu § 145 odst. 1 občZ, není jí ani výzva k vrácení nemovitosti darované manžely, jejímž náležitým uplatněním se s účinky ex nunc obnovuje spoluvlastnictví manželů k nemovitosti. Tato výzva není právním úkonem, kterým má být věc teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví, jako je tomu v případě koupě věci. Naopak ji lze spíše přirovnat k jinému jednostrannému právnímu úkonu - odstoupení od smlouvy, kdy obdobně vzniká povinnost vrátit plnění ze zrušeného právního úkonu. K výzvě obdarovanému, aby vrátil nemovitosti darované mu z bezpodílového spoluvlastnictví oběma manžely, potřebuje tedy vyzývající manžel souhlas druhého z manželů. Potud lze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné.

Pokud však takový úkon učinil jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, šlo o relativně neplatný právní úkon podle § 40a odst. 1 ObčZ. Podstata relativní neplatnosti právního úkonu spočívá v tom, že se považuje za platný, pokud se ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti právního úkonu nedovolal. V případě relativní neplatnosti právního úkonu podle § 145 odst. 1 ObčZ se této neplatnosti může dovolat vždy manžel, který k právnímu úkonu druhého manžela v neběžné záležitosti nedal souhlas, a jde-li o výzvu k vrácení daru také adresát tohoto právního úkonu, tj. obdarovaný. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 363, „aby nastaly účinky relativní neplatnosti právního úkonu, je postačující i mimosoudní oznámení osoby úkonem dotčené, že se dovolává této neplatnosti (srov. R 50/85); vždy se však musí jednat o výslovný projev účastníka, z něhož vyplývá jeho vůle se neplatnosti smlouvy dovolat“. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999. Totéž platí i pro jednostranný právní úkon.

Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce vyzval žalovaného ke vrácení daru dopisem ze 6. 3. 1997, který byl žalovanému doručen nejpozději 12. 3. 1997, aniž s touto výzvou souhlasila manželka žalobce E. R., popřípadě aniž ona sama výzvu ke vrácení daru učinila. Za tohoto stavu s ohledem na výše uvedené šlo ze strany žalobce o právní úkon relativně neplatný, na který je třeba pohlížet jako na platný právní úkon, pokud se žalovaný nebo E. R. relativní neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolali. Otázkou, zda žalovaný nebo E. R. se platně dovolali relativní neplatnosti právního úkonu žalobce, se soudy obou stupňů nezabývaly. Přitom vyřešení této právní otázky je zásadním předpokladem posouzení opodstatněnosti žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Proto byl rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 OSŘ zrušen. Jelikož důvod zrušení se vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2001

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru