Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2730/2013Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2730.2013.1
Dotčené předpisy

§ 143 obč. zák.

§ 143a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2730/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. G. F., zastoupeného JUDr. Alešem Martinem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, proti žalované M. F., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Palackého 389/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 52/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2013, č. j. 14 Co 251/2012-584, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2012, č. j. 19 C 52/2018-551, ve výroku I. z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků každému jednou ideální polovinou nemovitosti, a to budovy na parc. č. st. 6/1, č. p. 33 na parc. č. st. 6/2, č. p. 63 na parc. č. st. 6/4 a pozemky parc. č. st. 6/1, parc. č. st. 6/2, parc. č. st. 6/4 a parc. č. 30/1, vše v obci D., k. ú. V. Ú., zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň na listu vlastnictví č. 1432. Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně převzít k úhradě zůstatek úvěru poskytnutého žalované Raiffaisen Bank, a. s. na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 403513, uzavřené 23. 9. 2005, jehož výše činila k 23. 4. 2007 částku 77.002,12 Kč, zůstatek úvěru poskytnutého žalované Českou spořitelnou, a. s. na základě smlouvy o úvěru č. 3237481803, uzavřené 9. 3. 2007, jehož výše činila k 23. 4. 2007 částku 99.602,99 Kč, zůstatek úvěru ze stavebního spoření poskytnutého žalované Českou spořitelnou, a. s. na základě smlouvy o úvěru ze stavebního spoření č. 66374419, uzavřené 4. 10. 2005, jehož výše činila k 23. 4. 2007 částku 50.951,40 Kč, zůstatek na sporožirovém účtu žalované u České spořitelny, a. s., č. ú.: 494706053/0800, jehož výše činila k 23. 4. 2007 částku 18.114,85 Kč a zůstatek na kartovém účtu žalované u České spořitelny, a. s., č. 5119-144876124, jehož výše činila k 23. 4. 2007 částku 25.412,57 Kč. Ve výrocích III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 14 Co 251/2012-584, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že výrok zrušil. Dále znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 o. s. ř. a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Podle dovolatelky je přípustnost dovolání dána tím, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé (správně „spočívá“ – poznámka Nejvyššího soudu) na nesprávném právním posouzení věci“. Nesprávné právní posouzení věci je však ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zákonným dovolacím důvodem, nikoliv předpokladem přípustnosti dovolání. Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nevymezuje tedy žádný zákonem specifikovaný předpoklad přípustnosti dovolání, a dovolání proto trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolatelka řádně nevymezuje ani dovolací důvod. Tvrdí sice, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti však podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. Obsah dovolacích námitek tvoří především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že dovolatelka neprokázala, že by vypořádávané nemovitosti nabyla za majetek náležející do jejího výlučného vlastnictví. Těmito námitkami však dovolatelka vystihuje nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Domnívá-li se dále dovolatelka, že vypořádávané nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví proto, že to odpovídalo shodné vůli účastníků, vyplývající z obsahu kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6297, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§ 143 obč. zák.), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§ 143a obč. zák.); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru