Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 273/2021Usnesení NS ze dne 23.03.2021

HeslaVlastnictví
Vydržení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.273.2021.1
Dotčené předpisy

§ 132a odst. 1 obč. zák.

§ 135a odst. 1 obč. zák.

§ 199 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 273/2021-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců 1) R. M., narozeného XY, bytem XY, 2) K. M., narozeného XY, bytem XY a 3) M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem v Prachaticích, Vodňanská 375, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 130/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 Co 581/2020-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 C 130/2018-104, určil, že zůstavitelka L. M., narozená XY, zemřelá dne 17. 1. 2016, byla ke dni své smrti vlastnicí „části stavby bez č. p./č. e., umístěné na st. p. č. XY v k. ú. XY, oddělené ze st. p. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem č. 202 81/2015 ze dne 28. 7. 2015, vypracovaným společností GEONEM, s. r. o.“ (výrok I). Zamítl žalobu „ohledně určení, že zůstavitelka L. M., narozená XY, zemřelá dne 17. 1. 2016, byla ke dni smrti vlastníkem st. p. č. XY v k. ú. XY tak, jak je tato vymezena geometrickým plánem č. 202-81/2015 ze dne 28. 7. 2015, vypracovaným společností GEONEM, s. r. o.“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobců (zůstavitelka L. M.) nenabyla do svého vlastnictví budovu č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, na základě smlouvy ze dne 1. 6. 1979, jelikož skutečná vůle účastníků smlouvy směřovala k převodu jiné nemovitosti, a to rodinného domu - části budovy bez č. p./č. e. v té době umístěné na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Označení převáděných nemovitostí ve smlouvě bylo v rozporu s vůlí stran, která směřovala k převodu jiné věci, než smlouvou označené. Pokud předmětná smlouva ve své písemné podobě neoznačovala stavbu, k jejímuž převodu vůle stran směřovala, ve vztahu k této stavbě kupní smlouva v zákonem předepsané formě uzavřena nebyla a vlastnické právo na zůstavitelku přejít na základě ní nemohlo. Stejný závěr pak platí i pro převod pozemku pod předmětnou stavbou (ani v případě pozemku smlouva neoznačuje pozemek, k jehož převodu vůle účastníků směřovala). Zůstavitelka se nicméně na základě kupní smlouvy ujala držby stavby i pozemku v omluvitelném omylu, že jí nemovité věci patří. Se započtením doby oprávněné držby svých právních předchůdců proto vydržela vlastnické právo k budově bez č. p./č. e., umístěné na st. p. č. XY. Vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY vydržet nemohla, protože podle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 nebylo možné nabýt vlastnické právo k pozemku vydržením a oprávněná držba zůstavitelky k 1. 1. 1992 netrvala.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 Co 581/2020-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. V prvé řádě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existoval rozpor mezi „vůlí účastníků smlouvy z 1. 6. 1979 a projevem této vůle.“ Jako dovolacím soudem neřešenou pokládají otázku, zda takový rozpor může mít za následek „nenabytí“ vlastnického práva k převáděné věci, zde spornému pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Za právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považují posouzení toho, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku (nyní) parc. č. st. XY v k. ú. XY některým z právních předchůdců zůstavitelky v době platnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, a pokládají otázku, zda by takové vydržení mělo právní účinky pro právní nástupce, tedy zůstavitelku. Odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a rozsudky obou soudů v rozsahu výroků nákladových.“ Zároveň navrhují, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Eventuálně dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelé výslovně napadají celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy i tu jeho část, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým bylo určeno vlastnické právo zůstavitelky L. M. k „části stavby bez č. p./č. e., umístěné na st. p. č. XY v k. ú. XY“. V tomto rozsahu bylo žalobnímu návrhu dovolatelů vyhověno a dovolání proto není v této části subjektivně přípustné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154).

Nadále se Nejvyšší soud zabýval přípustností zbývající části podaného dovolání.

K otázce, zda ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů vyplývá, že existoval rozpor mezi vůlí a projevem této vůle účastníků smlouvy ze dne 1. 6. 1979:

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolatelé svou námitkou ve skutečnosti nepřípustně napadají skutkové závěry odvolacího soudu. Na základě vlastní interpretace skutkových závěrů staví oproti soudům odlišný právní závěr o neexistenci rozporu vůle a jejího projevu. Skutkové závěry odvolacího soudu však dovolacímu přezkumu nepodléhají, dovolací soud je skutkovými závěry při přezkoumávání právního posouzení vázán.

Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatelé uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, publikované, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

K otázce nabytí vlastnického práva v případě rozporu mezi vůlí účastníků smlouvy a jejím projevem v písemné smlouvě:

Ani tato otázka dovolatelů nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že posuzovaná kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 6. 1979, je nutné posoudit otázku její platnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) (k tomu srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Je výrazem ustálené soudní rozhodovací praxe, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně („proti všem“), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001). I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008).

Podle textu písemné smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a J. B. dne 1. 6. 1979 mělo být převedeno vlastnické právo k domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY; pokud skutečnou vůlí obou stran měl být převod vlastnického práva k části budovy bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. XY (označení dle geometrického plánu č. 202-81/2015 ze dne 28. 7. 2015), nemohla být taková vůle třetím stranám z textu smlouvy seznatelná. Jestliže odvolací soud vzhledem k tomu uzavřel, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1979 nebyla způsobilá k převodu vlastnického práva k části budovy bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. XY, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K otázce, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku (nyní) parc. č. st. XY v k. ú. XY, některým z právních předchůdců zůstavitelky v době platnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský:

Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní není napadené rozhodnutí založeno ani na jejím řešení nezávisí.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodné, zda právní předchůdci zůstavitelky nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský. I kdyby tímto způsobem vlastnictví k pozemku nabyli, nijak by to neovlivnilo závěr odvolacího soudu o tom, že sama zůstavitelka se jeho vlastnicí nestala, protože kupní smlouva ze dne 1. 6. 1979 nebyla k převodu pozemku způsobilá, a nebyl zjištěn ani jiný způsob nabytí vlastnického práva. Jinak řečeno, otázka nabytí vlastnického práva za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, by mohla být relevantní pouze pro právní předchůdce zůstavitelky, ne však pro samotnou zůstavitelku, která vlastnictví k předmětným nemovitostem v té době nenabývala. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu potud, že oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Pakliže právní předchůdci zůstavitelky předmětné nemovitosti drželi a splňovali podmínky vydržení – jak dovolatelé zjevně naznačují - sami by splnili vydržecí dobu a vlastnické právo k pozemkům by vydrželi. Z toho důvodu je vzhledem k citované judikatuře vyloučeno následné započtení doby jejich držby do vydržecí doby zůstavitelky. K povinnosti dovolatelů formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019.

Nadto Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1037/2010, není k dané věci přiléhavý, jelikož se věnuje pouze problematice trvání věcných břemen, které vznikly jako původní služebnosti v 19. století. Uvedená věcná břemena nebyla předmětem převodu, ale přešla na právní nástupce s vlastnictvím věci.

Dovolatelé podali dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky předestřené dovolateli a nadto je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejde o otázky dosud dovolacím soudem neřešené, jak namítají dovolatelé.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 3. 2021

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru