Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2722/2019Rozsudek NS ze dne 28.04.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2722.2019.1
Dotčené předpisy

§ 150 odst. 4 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2722/2019-364

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Janáčkova 1212, proti žalovanému E. M., narozenému XY, bytem v XY, adresou pro doručování XY, zastoupenému Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 131/61, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 380/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 38 Co 183/2017-318, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 38 Co 183/2017-318, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 16 C 380/2013-248, ze zaniklého společného jmění účastníků (dále též jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovité věci zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, a to pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba garáže č. e. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovité věci zapsané na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY, a to pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY, a stavbu bez č. p./č. e. na parcelách č. XY. Dále mu přikázal movité věci - automobil XY RZ XY, nákladní automobil XY, bagr XY, svářečku a hliníkový žebřík a „k placení půjčku vůči I. P. ve výši 122 000 Kč“. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 688 216,50 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil oběma účastníkům řízení povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady dokazování, každému ve výši 6 749,50 Kč s tím, že žalobkyně tuto částku již zcela zaplatila zálohově a žalovaný E. M. zaplatil zálohově částku 5 000 Kč a částku 1.749,50 Kč je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 38 Co 183/2017-318, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 434 472 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech řízení před soudy obou stupňů 806,50 Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech řízení před soudy obou stupňů 2 806 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o vypořádání účastníky označených movitých i nemovitých věcí, které tvořily součást SJM, ke kterému neměli účastníci výhrad. Soud prvního stupně správně vypořádal i zjištěná pasiva SJM, tedy dluh vůči I. P. a závazky z úvěrů u České spořitelny, a. s., i vnos žalovaného ve výši 80 000 Kč na dostavbu tzv. ocelokolny. Vzhledem k obsahu dovolání jsou zásadní úvahy odvolacího soudu o vypořádání hodnot spojených s leasingovou smlouvou, jejímž předmětem byl nakladač XY. Bezúplatný převod leasingových práv a povinností na M. C., který uskutečnil sám žalovaný, hodnotil jako „nehospodárné nakládání s majetkovým právem, které mělo nepochybně svoji hodnotu, a pokud takto žalovaný ke škodě společného jmění konal, je namístě, aby hodnota převedených majetkových práv ke dni jejich bezúplatného převodu, o niž bylo společné jmění zkráceno, byla zahrnuta do vypořádání“. Ze znaleckého zkoumání zjistil, že „hodnota majetkových práv takto žalovaným převedených představovala ke dni převodu 548 000 Kč“, a že se „jednalo o hodnotu podstatně nižší, než byla celková výše do té doby zaplacených leasingových splátek“. Při výpočtu vypořádacího podílu pak „započetl ve prospěch žalobkyně polovinu částky 548 000 Kč, tedy 274 000 Kč“. Shodně se soudem prvního stupně nepřihlédl k námitkám žalovaného, že žalovaná v období od 2. 1. 2009 do 23. 12. 2009 prováděla neoprávněné výběry peněz z účtu žalovaného s tím, že „tyto majetkové hodnoty byly žalovaným uplatněny po uplynutí tříleté zákonné lhůty“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2885/2011. Nesouhlasí především se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s majetkovým právem spojeným s leasingovou smlouvou, kterou žalovaný uzavřel za trvání manželství. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání majetkových hodnot v podobě žalovanou vybraných peněz z jeho účtu, uplatnil až po lhůtě tří let od zániku SJM. Namítá, že závěry vyplývající z judikatury dovolacího soudu, na které poukazuje odvolací soud, konkrétně rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009, nelze vztáhnout na posuzovanou věc, neboť se nedomáhal toho, aby sporné výběry z jeho osobního účtu provedené žalobkyní v době od 2. 1. do 23. 12. 2009 v celkové částce 463 000 Kč byly zahrnuty do vypořádání společného jmění manželů, nýbrž aby bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně se tohoto jednání dopustila v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a uložil mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s jeho vypořádáním a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) - [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se přitom vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

V posuzované věci je pro rozhodnutí o vypořádání společného jmění účastníků rozhodné posouzení sporné otázky výběrů peněžních prostředků z účtu žalovaného, které měla provést žalobkyně v době od 2. 1. do 23. 12. 2009 v částce 463 000 Kč, a to s ohledem na závěry o vypořádání majetkových hodnot z leasingové smlouvy.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.

Žalovaný ve svých námitkách poukázal na to, že musel v rámci své podnikatelské činnosti vytvářet v průběhu roku finanční rezervu na zimní období, ve kterém nedosahuje takových příjmů z podnikání, které by mu umožnily hradit leasingové splátky společnosti Autoleasing, a. s., od níž si za trvání manželství pořídil na základě leasingové smlouvy nakladač XY. Tím, že žalobkyně v období od 2. 1. do 23. 12. 2009 vybrala z jeho účtu částku 463 000 Kč, tedy téměř celou finanční hotovost, dostal se v podnikání do potíží a nezbývaly mu již žádné prostředky na hrazení leasingových splátek. Aby byl schopen je dále platit, musel si vypůjčit peníze od M. C. a od I. P. Vzhledem k finanční tísni mu následně nezbylo, než se dohodnout s M. C. na postoupení práv a povinností z leasingové smlouvy a uzavřít s ním ještě před rozvodem manželství dne 2. 8. 2010 nevýhodnou smlouvu o převodu leasingu, neboť jinak by mu hrozilo penále, výpověď leasingové smlouvy a odebrání předmětu leasingu. Jednání žalobkyně, jímž ho připravila o finanční rezervu, považuje za rozporné s dobrými mravy. Bylo příčinou uzavření nevýhodné smlouvu o převodu leasingu, v důsledku čehož došlo k zmenšení aktiv spadajících do SJM.

Žalovaný tedy nenavrhoval vypořádat hodnoty odpovídající výši vybraných peněz z jeho účtu, pouze tvrdil, že provedenými výběry žalobkyně znemožnila řádné hrazení leasingových splátek a zavinila, že žalovaný musel převést leasing za nevýhodných podmínek na třetí osobu. Žádal, aby soud k jednání žalobkyně, které označil za nemravné, přihlédl při úvahách o vypořádání majetkových práv. Odvolací soud však tyto namítané skutečnosti nijak nehodnotil (nehodnotil ani obranu žalobkyně, která tvrdila, že výběry prováděla na základě pokynu žalovaného a byly z nich hrazeny závazky související s jeho podnikáním), byť by tato námitka ve vztahu k majetkovým poměrům účastníků mohla být relevantní pro úvahu o výši vypořádacího podílu. Přesto převod práv a povinností leasingového nájemce označil jako „nehospodárné nakládání s majetkovým právem“, k čemuž při vypořádání SJM přihlédl v neprospěch žalovaného.

Odvolací soud tedy nereagoval na potenciálně významné tvrzení. Proto je právní posouzení věci neúplné a předčasné a rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (toto i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), pokud jde o odůvodnění rozhodnutí, které nereaguje na tvrzenou potenciálně významnou skutečnost, a také s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009; to zakládá přípustnost dovolání.

Přestože se žalovaný nedomáhal vypořádání peněz vybraných žalobkyní z jeho účtu, posoudil je odvolací soud jako majetkové hodnoty, jež nemohou být zahrnuty do vypořádání SJM, neboť je žalovaný uplatnil až po uplynutí tříleté zákonné lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák.

K tomu dovolací soud uvádí, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).

Dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, vysvětlil, že tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.

Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru