Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2701/2004Rozsudek NS ze dne 21.12.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2701.2004.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2701/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 218/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004, č. j. 40 Co 541/2003-230, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004, č. j. 40 Co 541/2003-230, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č. j. 10 C 218/96-206, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále „BSM“) tak, že výrokem pod bodem I. z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně ideální polovinu nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 12 pro obec a k. ú. V. K., tj. objekt bydlení čp. 162 se vším příslušenstvím a součástmi, zejména hospodářskou budovou, chlévy, trvalými porosty, oplocením a pozemky p. č. 258 zastavěná plocha, p. č. 1187/3 díl zahrada, díl ostatní plocha a p. č. 1187/15 zahrada a ve výroku vyjmenované movité věci, tedy věci v celkové zůstatkové hodnotě 499 355,- Kč, a žalovanému do výlučného vlastnictví přikázal movitý majetek v celkové zůstatkové hodnotě 64 300,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému doplatit zůstatek půjčky č. 75-144470-4 u Č. s., a. s., okresní pobočka O., pobočka Š., ve výši 14 155 Kč a zůstatek půjčky od S. k. J., a. s. ve výši 12 700 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 230 955 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

K odvolání obou účastníků (žalobkyně jen do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením z 25. 1. 2002, č. j. 40 Co 1120/2000-148, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 28. 1. 2003, č. j. 10 C 218/96-206, tak, že výrokem pod bodem I. z věcí, jež měli účastníci v BSM, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně ideální polovinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 12 pro obec a k. ú. V. K., a to objekt bydlení čp. 162 na st. p. č. 258, pozemky st. p. č. 258 zast. plocha, p. č. 1187/3 zahrada a p. č. 1187/15 zahrada s podílem ½ na všech součástech a příslušenství, tj. 2 hospodářských stavení ve dvoře, studně, septiku, dlažbě z lomeného kamene, opěrných zdech, oplocení a trvalých porostech, a dále ve výroku vyjmenované movité věci, tedy věci v celkové hodnotě 328 500,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci vyjmenované ve výroku tohoto rozsudku v hodnotě 64 300,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému doplatit zůstatek půjčky č. 75-144470-4 u Č. s., a. s., Okresní pobočka O., pobočka Š. ve výši 14 155 Kč a zůstatek půjčky a. s. S. k. J. ve výši 12 700,- Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 177 612,75 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 7. 4. 1979, zaniklo rozvodem ke dni 27. 10. 1993. Tím došlo také k zániku jejich BSM. K jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo a návrh na jeho vypořádání soudem podala žalobkyně 1. 10. 1996. Soud prvního stupně vypořádal BSM podle § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Za trvání manželství účastníci pořídili movité věci, které jsou v držení toho z nich, kterému byly přikázány. Po rozvodu žalovaný zaplatil na společné dluhy celkem 26 855 Kč. Za trvání manželství účastníci nabyli kupní smlouvou, uzavřenou 9. 12. 1985 s rodiči žalobkyně, ideální ½ nemovitostí, a to domu čp. 163 na pozemku parc. č. 258 a pozemky parc. č. 258, č. 1187 díl 1 a 2 a č. 1187/15 v k. ú. V. K. Vlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí se stala na základě darovací smlouvy uzavřené téhož dne žalobkyně. Při vypořádání spoluvlastnického podílu k nemovitostem vycházel soud prvního stupně nikoli z administrativní ceny nemovitostí, jako ve svém prvním rozsudku, ale z obecné ceny nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku manželství, jak byl zavázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení z 25. 1. 2002, č. j. 40 Co 1120/2000-148, Podle doplňujícího znaleckého posudku znalce J. Š. činila obecná cena nemovitostí částku 648 000 Kč. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že v roce 1989 bylo ze společných prostředků účastníků vynaloženo na rekonstrukci celého domu 100 000,- Kč, tedy na spoluvlastnický podíl ve výlučném vlastnictví žalobkyně 50 000,- Kč. Také ohledně způsobu vypořádání těchto investic byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Prostředky, které účastníci vynaložili na rekonstrukci domu v roce 1985, soud prvního stupně nezohledňoval, neboť byly vynaloženy ještě před tím, než se žalobkyně stala výlučnou spoluvlastnicí druhé ideální ½ domu. Žalovaný sice tvrdil, že po rozvodu manželství vynaložil na dům částku 80 000 Kč, prokázal však investice jen do výše 28 343,- Kč a z toho polovinu 14 171,50 Kč vynaložil na společný spoluvlastnický podíl. Investice z výlučného majetku žalovaného na výlučný majetek žalobkyně nelze podle soudu prvního stupně při vypořádání BSM zohledňovat. Soud prvního stupně vypořádal spoluvlastnický podíl účastníků k nemovitostem tak, že ho přikázal žalobkyni, která se tak stane vlastnicí celých nemovitostí. S přihlédnutím ještě k ceně movitých věcí, přikázaným každému z účastníků, dluhu 26 855 Kč zaplacenému žalovaným po rozvodu manželství, investicím 50 000 Kč vynaloženým ze společného na spoluvlastnický podíl žalobkyně k nemovitostem za trvání manželství a vnosu žalovaného na společný spoluvlastnický podíl k nemovitostem po rozvodu manželství ve výši 14 155 Kč a rovných podílech účastníků, bylo žalobkyni uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 177 612,75 Kč. Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 40 Co 541/2003-230, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích pod body V. až VII. o soudním poplatku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I. až IV. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. Odkazuje na svou argumentaci a návrhy uvedené v podání z 11. 8. 2000 (podle žalovaného měl být poměr vypořádacích podílů na nemovitostech nikoli ¾ k ¼ ale ½ k ½ a vypořádána částka 80 000 Kč, vynaložená na dům z jeho oddělených prostředků po rozvodu manželství) a v podání z 19. 4. 2003 (náklady vynaložené žalovaným po rozvodu byly nesprávně přiznány v cenách z roku 1996, a to jen z poloviny, nesprávná je i obecná cena nemovitostí, spoluvlastnický podíl měl být přikázán žalovanému, neboť nemovitosti užívá a nebyla prokázána solventnost žalobkyně, nesprávně byly vypořádány jím splacené půjčky). Žalovaný dále namítá, že odvolací soud dne 2. 3. 2004 ve věci jednal a rozhodl, přestože omluvil svoji neúčast u tohoto jednání a požádal o odročení z důvodu nemoci, o čemž zaslal soudu potvrzení o pracovní neschopnosti. Žalovanému tak bylo odepřeno jeho právo zúčastnit se odvolacího jednání a tím byla porušena rovnost stran v řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů hodnotí žalovaný jako jsou vůči němu „viditelně nespravedlivá, když k výpočtu jednotlivých částí movitého a zejména nemovitého majetku používají klíče, který majetkově zvýhodňuje žalobkyni.“ Soudy nepřihlédly také k tomu, jak se který z účastníků manželů zasloužil o nabytí, zvelebení a udržení společného majetku, když žalobkyně nejeví zájem o rodinu, o dům nepečuje a více jak deset let v něm nežije. Žalovaný bydlí společně s dětmi účastníků v domě, který se má stát vlastnictvím žalobkyně, ačkoliv již několik let neplatí dětem výživné. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalovaného jako zjevně nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tímto právním předpisem je rovněž § 150 ObčZ.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Tak je tomu v daném případě ohledně vypořádání vnosů a investic do výlučného majetku žalobkyně a společného majetku účastníků a obecné ceně nemovitostí, když v posouzení těchto otázek byl soud prvního stupně, jak již shora uvedeno, vázán právním názorem odvolacího soudu, který zrušil jeho první rozsudek, v němž rozhodl jinak. Již z tohoto důvodu jsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 OSŘ přihlédne dovolací soud – je-li dovolání přípustné – též k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 OSŘ. Podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ je vadou řízení, jestliže byla účastníku nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Důvod zmatečnosti podle ustanovení 229 odst. 3 OSŘ je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 OSŘ v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce).

Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný svým podáním, podaným na poště 25. 2. 2004, omluvil pro nemoc svoji neúčast u jednání odvolacího soudu 2. 3. 2004, požádal o odročení tohoto jednání a současně předložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Protože neuvedl správnou adresu soudu, pošta mu písemnost vrátila. Žalovaný ji prostřednictvím pošty odeslal znovu 1. 3. 2004 a odvolacímu soudu byla doručena 2. 3. 2004. Téhož dne odvolací soud ve věci jednal a rozhodl při neúčasti žalovaného, když podle záznamu ve spise byla předsedkyni senátu odvolacího senátu žádost žalovaného o odročení jednání předložena až po jednání.

Nejvyšší soud dospěl už v usnesení ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 124/2001, k závěru, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, a to, že nemoc účastníka řízení je zpravidla důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání (§ 101 odst. 2, § 153b odst. 1 OSŘ). Také Ústavní soud zaujal v nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) a znovu v nálezu sp. zn. I. ÚS 18/04 ze dne (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, nález č. 148, str. 77) stanovisko, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný požádal z důvodu nemoci o odročení jednání před odvolacím soudem včas, dospěl dovolací soud k závěru, že žádost žalovaného o odročení jednání před odvolacím soudem nařízeného na den 2. 3. 2004 byla včasná a důvodná, a že tedy odvolací soud projednal odvolání žalovaného a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 OSŘ. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že písemnost byla předsedkyni senátu předložena až po vyhlášení rozsudku.

Z uvedeného je proto nepochybné, že odvolací soud (tím, že projednal odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaného v rozporu se zákonem) odňal dovolateli možnost jednat před soudem. Dovolací soud k uvedené zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ přihlédl a rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k dovolateli zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první OSŘ), aniž se mohl zabývat posouzením, zda jsou naplněny další uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru