Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2659/2011Rozsudek NS ze dne 24.04.2013

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2659.2011.1
Dotčené předpisy

§ 134 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2659/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovaným 1) P. H., b) P. H., 3) A. H., 4) M. K., 5) A. M., a 6) B. S., zastoupeným JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 348/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2011, č. j. 13 Co 165/2010-84, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.093,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rudolfa Bostla, advokáta se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 15 C 348/2009-46, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 207/5 v katastrálním území B. (dále též „předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení (skutkově) uzavřel, že „Z podnětu otce žalobce byl dne 27. 03. 1972 vypracován geometrický plán č. 762-0057-2 na oddělení části pozemku parcelní číslo st. 374/2, pozemku 207/5 a 4331/2. Ve výkazu výměr přiloženém k tomuto geometrickému plánu je uvedeno, že rodiče žalobce užívali po novém vyměření parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2, st. p. č. 374/2 o výměře 468 m2 a parcelu č. 207/5 o výměře 326 m2…Dle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Karlových Varech ze dne 1. 2. 1973 byly do osobního užívání rodičům žalobce přiděleny pozemky stavební parcela č. kat. 374/2 o výměře 468 m2 a pozemková parcela č. 4331/2 o výměře 733 m2. Rodiče žalobce uzavřeli dne 3. 4. 1973 s Místním národním výborem v Bochově kupní smlouvu o rodinném domku a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku a nabyli do vlastnictví rodinný domek č. p. 343 v B. – bývalou stodolu na parcele č. 374/2 o výměře 468 m2. Kupní cena byla odhadnuta ve výši 7.000,- Kč(s) a zahrnovala stodolu v ceně 4.595,- Kčs a pozemky – st. parcelu č. 374/2 o výměře 468 m2, pozemek parcelu č. 207/5 o výměře 326 m2 a pozemek parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2 a cena těchto pozemků byla ve výši 3.054,- Kč. Z projektové dokumentace bylo zjištěno, že projekt rodinného domku č. p. 343 je částí (terasou) na parcele č. 207/5. Po dostavění rodinného domku byly nemovitosti patřící rodičům žalobce oploceny a to včetně parcely č. 207/5 o výměře 326 m2. Takto byly nemovitosti užívány rodiči žalobce a jsou beze změny užívány dodnes.“ Soud prvního stupně rovněž vycházel ze zjištění, že „Před uzavřením kupní smlouvy dne 28. 2. 1972 požádal otec žalobce o identifikaci parcel a na základě jeho žádosti byl vyhotoven geometrický plán na oddělení části pozemku v k. ú. B.…a pro předchůdce žalobce odděleny a v terénu železnými trubkami označeny nové výměry poz. parcel 374/2 (468 m2), 207/5 (326 m2) a 4331/2 (733 m2)…“ Dospěl poté s odkazem na § 134 odst. 1 obč. zák. k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem, poté, co v odvolacím řízení zopakoval listinné důkazy, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že v dané věci je zcela zřejmá a účastníky nezpochybňovaná skutečnost, že sporný pozemek nebyl rodičům žalobce přidělen do osobního užívání a nebyl tedy ani předmětem následné dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřené mezi nimi a tehdejším Místním národním výborem v Bochově dne 3. dubna 1973; rodiče žalobce se proto ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák. nemohli stát jeho vlastníky. Zdůraznil, že nelze dovozovat objektivní dobrou víru právních předchůdců žalobce při držbě sporného pozemku ze znaleckého posudku, geometrického plánu či z projektové dokumentace. Nejde totiž o tituly (právní důvody), na jejichž základě by mohlo právním předchůdcům žalobce vzniknout vlastnické právo. Takovým titulem může být pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Stran procesních vad namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť odvolací soud svůj rozsudek „dostatečně neodůvodnil, resp. některá tvrzení žalobce zcela opomněl.“ Tento dovolací důvod pak dovolatele v dovolání blíže rozvádí. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci dovolatele nebyli a nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli předmětného pozemku. Dovolatel nerozporuje skutečnost, že jím v řízení předložené listiny (znalecký posudek, geometrický plán či projektová dokumentace) nejsou právní tituly, na jejichž základě by mohlo právním předchůdcům dovolatele vzniknout vlastnické právo. Dovolatel se však domnívá, že oprávněnost držby, resp. dobrou víru svých právních předchůdců k uvedenému pozemku lze těmito listinami prokázat. Dovolatel v řízení netvrdil, že předmětný pozemek nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy či na základě skutečnosti, že by jeho právním předchůdcům bylo k tomuto pozemku zřízeno právo osobního užívání. Pouze poukazoval na skutečnost, že pozemek byl jím a jeho právními předchůdci užíván v domnění, že tento náleží k dalším nemovitostem v jejich vlastnictví, neboť „pozemek byl k těmto připlocen.“ Dovolatel a jeho právní předchůdci se domnívali, že oplocení vyznačuje skutečný průběh hranice mezi předmětnými pozemky. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 4257/2008, z něhož vyplývá, že lze vydržet vlastnické právo k pozemku, který sice nebyl předmětem převodu (resp. k němu nebylo zřízeno právo osobního užívání), ale byl užíván s nemovitostmi, jež přešly do vlastnictví určité osoby, „tzn., že pozemek byl k převáděným nemovitostem například připlocen.“ Odkazuje na další judikaturu dovolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci. V daném případě byly rodičům dovolatele rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru v Karlových Varech přiděleny do osobního užívání pouze pozemky p. č. 374/4 a 4331/2 a nikoli sporný pozemek p. č. 207/5. Nemohli proto být v dobré víře, že předmětný pozemek užívají oprávněně. Rovněž v kupní smlouvě, jejímž předmětem byla stodola na pozemku p. č. 374/2, nebyl (v části související s přidělením souvisejících pozemků do osobního užívání) předmětný pozemek – na rozdíl od ostatních parcel – vůbec zmiňován. Pokud dovolatel dovozuje oprávněnost držby z některých dalších zjištění (např. z existence geometrického plánu, výkazu výměr pozemků k tomuto geometrickému plánu, z projektové dokumentace k rodinnému domu), pak je třeba uvést, že vypracování těchto listin bylo objednáno rodiči dovolatele. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustně, avšak není (jak bude vyložené níže) důvodné.

Předně dovolací soud uvádí, že oproti názoru dovolatele nedospěl k závěru, že je rozsudek dovolacího soudu pro nedostatek důvodů v odůvodnění jeho písemného vyhotovení nepřezkoumatelný a že je tak naplněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud si pro meritorní rozhodnutí procesně korektním způsobem (§ 213 o. s. ř.) zajistil zásadně významné skutečnosti, které v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku seznatelným způsobem (v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil, stejně jako svůj právně kvalifikační závěr. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je také zcela zřejmé, proč se odvolací soud neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť vycházel z konstantně judikovaného názoru (k tomu viz níže), že (ve stručnosti shrnuto z jeho vyložené aplikační úvahy) okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí. V daných skutkových poměrech tedy takovým právním důvodem nemohl být ani geometrický plán, ani zpracovaný znalecký posudek, ale ani zmíněná projektová dokumentace rodinného domu právních předchůdců dovolatele.

Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy (všechna v tomto rozsudku označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Jestliže v posuzované věci sám dovolatel již ve svém podání (označeném jako „doplnění vyjádření žalobce“) ze dne 18. února 2011, které bylo doručeno odvolacímu soudu dne 21. února 2011 (viz č.l. 75-76) výslovně uvádí, že „si je vědom toho, že tato kupní smlouva nemohla být nabývacím titulem pro sporný pozemek, neboť k tomuto pozemku mu nebylo zřízeno právo osobního užívání“, pak tím současně vyloučil i možnost tzv. putativního titulu, neboť ani s touto okolností vydržení vlastnického práva nespojuje. Právní závěr odvolacího soudu je proto logický a konzistentní s dosavadní judikaturou, která – jak již výše bylo připomenuto – vydržení vlastnického práva připouští v nejzazší míře v souvislosti s tzv. domnělým právním důvodem. Jen v případě existence (alespoň putativního) právního důvodu se pak otevírá i možnost posuzování omluvitelnosti omylu držitele s případnou okolností (ne)poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku atd. Pokud tedy dovolatel spojoval existenci dobré víry svých právních předchůdců, resp. své dobré víry od pouhé okolnosti, že předmětný pozemek byl jeho rodiči a posléze i jím samým nerušeně užíván do uvedené období v daných hranicích v důsledku „připlocení“ a odkazoval přitom i na výše již zmíněné listiny mající prokazovat dobrou víru jeho právních předchůdců i jeho samotného, pak je třeba konstatovat, že za takto zjištěných skutkových poměrů zde absentoval právně významný titul, od nějž dovolatel objektivně mohl takovou dobrou víru dovozovat. Absence (byť i putativního) právního titulu, od nějž by dovolatel (jeho právní předchůdci) mohl(i) dovozovat dobrou víru tak nemohla vést k jinému právnímu posouzení věci, než které učinil a v souladu s požadavky kladenými na obsahovou kvalitu rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozsudku (v jeho písemném vyhotovení) vyložil odvolací soud.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. V dovolacím řízení byla (procesně) neúspěšnému dovolateli uložena povinnost zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím jejich advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v paušální výši 20.000,- Kč (§ 5 písm. b/ vyhl č. 484/2000 Sb.) snížené (vzhledem k tomu, že advokát žalovaných v tomto řízení učinil pouze jeden úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření k dovolání) podle § 18 odst. 1 cit. advokátního tarifu o 50 % , tj. na částku 10.000,- Kč, a dále (vzhledem k tomu, že advokát v tomto řízení zastupoval více účastníků) zvýšené o 30 % (3.000,- Kč), tj. na částku 13.300,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a z částky 2.793,- Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy náklady dovolacího řízení žalovaných činí částku 16.093,- Kč, kterou je dovolatel povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru