Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2641/2020Usnesení NS ze dne 26.10.2020

HeslaDržba
Vydržení
Dobrá víra
Vlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2641.2020.1
Dotčené předpisy

§ 116 odst. 1 předpisu č. 141/1950 Sb. ve znění do 31.03.1964

§ 115 předpisu č. 141/1950 Sb. ve znění do 31.03.1964

§ 145 odst. 1 předpisu č. 141/1950 S...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2641/2020-276

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. Ž., narozené XY, bytem v obci XY, zastoupené Mgr. Radovanem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kapitána Jaroše 1845/26, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 41/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 21 Co 212/2019-245, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Radovana Čecha.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 14 C 41/2018-218, určil, že rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného pro toto k. ú. na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, dříve označeného jako pozemek parc. č. XY, byli ke dni svého úmrtí K. Š., narozený XY, zemřelý 15. 9. 1974, a M. Š., narozená XY, zemřelá 4. 12. 1987, oba posledně bytem XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 21 Co 212/2019-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobkyně, K. a M. Š., byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří spoluvlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), a proto jej nabyli na základě vydržení. V posuzované věci není dán žádný, byť domnělý právní titul, na základě kterého by mohlo vlastnické právo k předmětnému pozemku K. a M. Š. vzniknout. Tímto titulem nemůže být ani rozhodnutí o přídělu č. 89 Osidlovacího úřadu a FNO v Praze ze dne 30. 9. 1949, č. j. R-31-985-122-Br (dále rovněž jako „rozhodnutí o přídělu č. 89“), jelikož v něm nebyl předmětný pozemek uveden (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4024/2010). Neztotožňuje se se zjištěním soudů nižších stupňů, že předmětný pozemek byl uveden v návrhu na příděl č. 89. K. a M. Š. museli vědět, který majetek byl předmětem přídělu č. 89, a který majetek nabyli do vlastnictví, jelikož sami měli podle rozhodnutí o přídělu č. 89 zajistit knihovní pořádek. Nabývaný majetek rovněž použili jako zástavu při zajištění dluhu vyplývajícího z půjčky poskytnuté Okresní spořitelnou a záložnou ve Znojmě na úhradu ceny za přidělený majetek. K. a M. Š. muselo tak být zřejmé, že předmětem přídělu nebyl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a proto k němu nemohli nabýt vlastnické právo na základě vydržení (v této souvislosti žalovaná odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 41/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1884/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 988/99).

Má také za to, že v projednávané věci nebyl dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva jejích právních předchůdců, protože způsob zmírnění nebo náhrady jejich majetkové újmy stanovil restituční předpis (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 897/2011, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, příp. tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout. Namítá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podrobně se v dovolání vyjadřuje k nosným závěrům napadeného rozhodnutí a hodnotí vzhledem k nim dovolací námitky žalované.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce, že právní předchůdci žalobkyně nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto jej nemohli nabýt na základě vydržení do rovnodílného spoluvlastnictví:

Žalovaná staví tuto námitku a související právní otázky na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, potažmo soud prvního stupně. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dříve označený parc. č. XY) byl v návrhu na příděl adresovaném K. a M. Š. uveden. Žalovaná považuje toto zjištění za nesprávné.

Žalovaná v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (ve spojení s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (k tomu dovolací soud poznamenává, že zjišťuje-li soud obsah listiny, jedná se právě o skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení).

Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to zjištěním, že v návrhu na příděl č. 89 byl předmětný pozemek uveden), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka dovolatelky, že právní předchůdci žalobkyně nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, a proto nemohli nabýt vlastnické právo vydržením.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že úvaha odvolacího soudu o vydržení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany právních předchůdců žalobkyně je řádně odůvodněná a Nejvyšší soud ji nepovažuje za zjevně nepřiměřenou.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 31. 3. 1964, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964 (během účinnosti tohoto zákona měli právní předchůdci žalobkyně nabýt vlastnické právo na základě vydržení), resp. zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění účinném do 31. 12. 1950 (během účinnosti tohoto zákona počala běžet vydržecí doba).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, uvedl, že „podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (‚titulu‘), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Objektivně omluvitelný omyl zakládá poctivou držbu podle OZO i oprávněnou držbu podle občanského zákoníku z roku 1950 a občanského zákoníku z roku 1964.“

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3987/2018). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že právní předchůdci žalobkyně byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří. Je třeba především zohlednit, že právní předchůdci žalobkyně již před rozhodnutím o přídělu č. 89 předmětný pozemek užívali a tento pozemek byl rovněž označen v návrhu na příděl. V samotném rozhodnutí o přídělu č. 89 (které lze považovat za právní titul, o který lze opřít oprávněnou držbou právních předchůdců žalobkyně) sice nebyl předmětný pozemek uveden, ale i ostatní pozemky byly specifikovány pouze odkazem na konkrétní knihovní vložku, nikoliv jejich parcelním číslem. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto nabyli vlastnické právo na základě vydržení, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to i s rozhodnutími, na které v dovolání odkazuje žalovaná.

K námitce, že v posuzované věci není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva jejich právních předchůdců k předmětnému pozemku, protože způsob zmírnění nebo náhrady takové majetkové újmy stanovil restituční předpis:

Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).

V projednávané věci žalovaná tuto námitku neuplatnila v řízení před odvolacím soudem. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).

Z uvedeného vyplývá, že žalovaná v této části dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, kterou vznesla žalovaná v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenává, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, na kterou v této souvislosti odkazuje žalovaná, není pro projednávanou věc přiléhavá. Soudy nižších stupňů totiž nezaložily své závěry na tom, že by žalobkyni či jejím právním předchůdcům mělo zaniknout vlastnické právo před či po 25. 2. 1948 (přičemž způsob zmírnění nebo náhrady této majetkové újmy stanovil restituční předpis), avšak dovodily, že právním předchůdcům žalobkyně vzniklo vlastnické právo ke spornému pozemku na základě vydržení v době platnosti a účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Z tohoto důvodu rozhodnutí uváděná žalovanou o nepřípustném obcházení restitučních předpisů na projednávanou věc nedopadají.

K námitce, že soudy neprovedly některé z důkazů navržených žalovanou, a proto řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jelikož v projednávané věci není dovolání přípustné, nemohl dovolací soud podle § 242 odst. 3 přihlédnout ani k jiným, žalobkyní tvrzeným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru