Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2635/2020Rozsudek NS ze dne 25.02.2021

Heslaimise
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2635.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1013 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2635/2020-701

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 26/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 7 C 26/2013-551, zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zdržet se vypouštění povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vyšel ze zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v době vzniku právního vztahu mezi účastníky (1982), který umožňoval vypouštění srážkových vod ze silnic a dálnic na sousední pozemky (přesněji majitelé těchto pozemků jsou povinni toto dovolit). V řízení bylo prokázáno, že k tomu i dochází, zabýval se proto dále tím, zda jde o míru přiměřenou poměrům. Všichni znalci dospěli ve věci k závěru, že příčinou, popř. jednou z příčin nadměrného zavodňování pozemku žalobkyně je odvodňovací soustava, sloužící k odvodnění povrchových vod z cca 400 m úseku dálničního tělesa D2 a přibližně stejného úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla. Znalci však nenašli vyústění zasakovacího „systému“ na pozemku žalobkyně a nepotvrdili jeho funkčnost. Žádný z těchto znalců ve svých posudcích neuvedl nic o tom, na základě čeho by soud mohl posoudit, zda dochází ze strany žalovaného k vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům. Žalobkyně na výzvu k doplnění skutkových tvrzení o tom, kudy a v jakém množství srážková voda na její pozemky z pozemku žalovaného přitéká, žádná nedoplnila.

Dále uvedl, že uložení povinnosti žalovanému, aby upustil od vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, je plněním nemožným (nikoliv z ekonomického hlediska), ale z důvodu, že rychlé řešení, tj. zamezení odtoku srážkových vod prostřednictvím stávajícího odvodňovacího systému, by bylo nebezpečné z hlediska provozu na příjezdové komunikaci od odpočívky a dlouhodobé řešení, tj. vybudování nového systému odvodnění odpočívky by mohlo narazit na nesouhlas majitelů pozemků, kterých by se patrně dotklo s tím, že soud v rámci tohoto řízení není oprávněn třetím osobám ukládat jakékoliv povinnosti.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III potvrdil a změnil nákladový výrok IV (výrok I), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud uvedl, že ze znaleckého dokazování nepochybně vyplývá, že soustava sloužící k odvodnění povrchových vod ze 400 m tělesa dálnice D2 a přibližně stejně dlouhého úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla představujících plochu asi 1,6 ha přispívá k zavodňování pozemků žalobkyně. Jde o jednu z příčin zamokření pozemků žalobkyně. Zamokření je intenzivní, povrchové, výhradně způsobené srážkovými vodami spadlými na něj nebo přivedenými z okolí, které se v důsledku jílového materiálu omezujícího průsak těchto vod do podzemních vod hůře vsakují, přičemž významnou roli zde hrají i nepříznivé spádové poměry neumožňující dostatečný odtok srážkových vod do recipientu. Svůj vliv pak má i neobhospodařování pozemků. Byť je třeba žalobě na ochranu vlastnického práva před imisemi vyhovět i v případě, že tvrzená imise je pouze jednou z více příčin rušení vlastnického práva, v této věci je podstatné, že zamokření sporných pozemků v té míře, v jaké k němu pronikáním srážkových vod z dálniční odpočívky dochází, je zcela přiměřené místním poměrům. Pozemky žalobkyně tvoří dlouhodobě záplavové území, pročež se nevyužívaly vůbec nebo jako louky a pastviny s tím, že byly převážnou část roku podmáčené. Na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo k výstavbě dálničního tělesa a odpočívadla, což vyžadovalo zvýšení terénu. Byť podle žalobkyně odvodňovací systém již nevyhovuje dnešním předpisům a nebylo pro něj vydáno povolení vodohospodářského orgánu, je podle odvolacího soudu třeba vycházet z předpisů účinných při výstavbě, v rámci které bylo vydáno stavební povolení i povolení k užívání, jehož součástí byla i kolaudace tehdy použitého odvodňovacího systému. Dálniční tělesa byla odvodňována podle normy ČSN 736101 týkající se projektování silnic a dálnic z roku 1962 a podle zásad pro projektování dálnic z roku 1974, podle nichž se odvodnění těchto staveb provádělo vsakovacími jámami, příkopy, trativody či odvodňovacím potrubím a stejný způsob odvodnění byl použit i v daném případě. Nelze tak poměry vzniklé v důsledku takto vybudovaného odvodňovacího systému považovat za poměry nepřiměřené.

Dále odvolací soud uvedl, že předpokladem vyhovění žalobě na ochranu před imisemi je, že současně tyto imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Žalobkyně pozemky, ač je vlastní patnáct let, nijak nevyužívá, navíc měla v úmyslu je zcizit. Žalobkyně uvedla jen obecné tvrzení o podnikatelském úmyslu postavit zde pohostinské zařízení, aniž by však učinila v tomto směru jakékoliv kroky. Ani sousední pozemky nejsou užívány ke stavebním účelům. Žalobkyně tedy nemůže být vytýkanými imisemi omezována. Charakter pozemků omezuje možnost prodeje a pronájmu, avšak v míře přiměřené poměrům. Dále odvolací soud uvedl, že k „předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti, při níž měl právní předchůdce žalobkyně nepochybně možnost uplatnit své případné námitky ve stavebním řízení.“ Neméně významné je pak i hledisko obecné prospěšnosti dané dálniční stavby, i velmi negativní dopady, které by případná ochrana tvrzeného soukromého práva žalobkyně měla za situace, pokud by bylo žalobě vyhověno.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že nikdo není oprávněn likvidovat srážkové vody způsobem umožňujícím jejich volné vypouštění na cizí pozemek, který tak znehodnotí a učiní neupotřebitelným. Žalovaný nemá žádná veřejnoprávní povolení k vypouštění vod, k soustavě vodních děl v podobě odvodu dešťových vod, nevede ani dokumentaci skutečného provedení stavby.

Dovolání proti napadenému rozhodnutí spatřuje přípustným ve smyslu § 237 občanský soudní řád, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na případy imisí z provozu staveb, které ač podléhaly úřednímu povolení, takové povolení nezískaly, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dostatečně řešena.

Zásadní vadou právního posouzení odvolacím soudem je to, že „neprokázal“, že vypouštění imisí na pozemek dovolatelky bylo úředně schváleno, ačkoli to tak v závěru odůvodnění rozsudku tvrdí a uvádí, že „k předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti.“ Žalobkyní namítaný obtěžující provoz stavby žalovaného prokazatelně porušuje existující platné veřejnoprávní normy a chybí mu i potřebná historická veřejnoprávní povolení (povolení k vypouštění vod). Dále rozporuje hodnocení znaleckých posudků – soud opírá své závěry o přípustnosti vypouštění vod na pozemky žalobkyně zejména o posudek Ing. Petra Jůzy, z čehož plyne, že příčinou zaplavování pozemků žalobkyně je odvodňovací soustava dálničního tělesa a odpočívadla; odlišné závěry zastávají znalci Ing. Luděk Hůrka a Ing. Zdeněk Mudrák. K tomu se kloní i posudky Ing. Vladimíra Skácela a dr. Vojtěcha Kněžka. Podle judikatury je přitom třeba žalobě na ochranu vlastnického práva před imisemi vyhovět i v případě, že tvrzená imise je pouze jednou z více příčin rušení vlastnického práva. Zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o přiměřenosti vypouštění vod místním poměrům a o tom, že předmětné pozemky nijak nevyužívala. Žalobkyně rovněž brojí proti úvaze odvolacího soudu zohledňující hledisko obecné prospěšnosti dálniční stavby a negativních dopadů vyhovění žalobě. Dále žalobkyně vytýká, že odvolací soud opomenul uvést právní úvahy pro jeho hodnocení o přípustnosti imisí, konkrétně nevyložil § 1013 o. z. Odvolací soud žalobkyni nespravedlivě vytýká její údajnou patnáctiletou nečinnost v přípravě výstavby a podnikatelských aktivit na pozemcích, opomíná však zohlednit fakt, že žalobkyně dosáhla pravomocného rozsudku o její žalobě teprve po 7 letech od podání žaloby. Odvolací soud nezohlednil, že žalovaný porušuje předpisy veřejného práva a ani nezkoumal poměry panující v jiných obdobných lokalitách. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky považuje za zcela nedůvodné a neopodstatněné. Žalobkyně v dovolání pouze setrvává na právní argumentaci, kterou uvedla před soudy obou stupňů. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně zpochybňuje správnost posouzení věci v režimu § 1013 odst. 1 o. z. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku imisí způsobených stavbami, prostřednictvím kterých dochází k přímému vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně.

Dovolání je přípustné, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 1013 odst. 1 o. z., se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

V této souvislosti dovolací soud uvádí, že z § 1013 odst. 1 o. z. především vyplývá rozlišování imisí na tzv. nepřímé a přímé.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku vycházela z toho, že „se navrhuje rozšířit zákaz imisí podle vzoru vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937 tak, že zakázáno bude přivádět imise na cizí pozemek přímo (bez ohledu na míru obtěžování tím způsobeného vlastníku cizího závodu), ledaže k tomu je zvláštní právní důvod. Přímé imise jsou přímým pokračováním vlastníkovy činnosti (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), nepřímé nejsou přímo vyvolány touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo nenáležitě obstarávaném apod.). Nepřímé imise mají být zakázány rovněž, avšak jen za podmínky, že jsou místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku v daném místě (Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, str. 441–442).

Toto odlišení zdokumentovala poměrně rychle i odborná literatura. Zdůraznila, že občanský zákoník odlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové, které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost. Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti sousední, přičemž nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen takový zásah je neoprávněný. Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět (Spáčil, J. – Hrabánek, D. a kol. Sousedská práva podle nového občanského zákoníku. Praha: Leges, 2015, str. 169-170).

Z tohoto pojetí vycházejí i komentáře k občanskému zákoníku, které konstatují, že zákon nepřipouští imise přímé; přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírají o zvláštní právní důvod, např. o věcné břemeno. Proti přímým imisím se lze bránit negatorní žalobou (§ 1042) – (Spáčil. J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 148 a 2. vydání, podstatně podrobnější – https://www.beck.cz/obcansky-zakonik-iii-vecna-prava-976-1474-komentar). Ve shodě s tím jsou i další závěry komentářové literatury, podle kterých § 1013 odst. 1 o. z. bez dalšího zakazuje imise přímé způsobené jako přímý důsledek činnosti vlastníka rušitele [svádění vody ze svého pozemku trativodem na sousední pozemek (NS ČSR Rv I 269/23; Vážný 2870) nebo zasypání příkopu, které má za přímý následek zaplavování sousedního pozemku (NS ČSR Rv II 118/25; Vážný 4958)], pokud k působení přímých imisí neopravňuje zvláštní právní důvod (smlouva, věcné břemeno). Neuplatní se tedy kritérium „nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.“ Nepřímé imise ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. zakazuje tehdy, jsou-li místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku v daném místě (Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1084-1085).

Úprava sousedských práv tak zakotvila odlišení přímých a nepřímých imisí. Proti každé z uvedených kategorií jsou nastavena jiná pravidla ochrany.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností vyplývá, že odvolací soud zásah do vlastnického práva žalobkyně zjevně poměřoval úvahou o nepřímých imisích, neboť posuzoval otázku přiměřenosti zásahu místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemků.

K problematice přímých imisí se postupně vyjadřovala i judikatura Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 105/2015, Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že „vlastník pozemku není povinen měnit přirozené stékání vody, případně zabraňovat prameni vody tak, aby voda nevnikala na sousední pozemek (to vyplývá i z § 1019 odst. 1, věty druhé, o. z.). Na druhou stranu opatření vlastníka pozemku, které má za následek bezprostřední přívod vody na sousední pozemek, může vyvolat relevantní imise. To se týká zejména stavebně technických úprav povrchu pozemku, jejichž následkem je změna stávajícího přirozeného odtoku dešťové vody. Judikatura rakouského Nejvyššího soudního dvora vychází z toho, že stavebně technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousedův pozemek, se považují za přímé imise ve smyslu § 364 odst. 2, druhé věty, obecného občanského zákoníku z roku 1811, obsahově obdobného s § 1013 odst. 1 o. z. Pokud v takovém případě dojde k silným dešťům a voda odteče v nemalé míře na sousední pozemek, je třeba to považovat dokonce za přímé přivádění imisí.“ Judikatura tak naznačila, že technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousední pozemek, představují přímou imisi.

K rozlišení imisí přímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věty první) a nepřímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věty druhá) se Nejvyšší soud následně vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 19/2020, s. 683 a násl.). Uvedl v něm, že „‚hranice mezi imisemi přímými a nepřímými jsou arci pochybny‘ (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 111). Sám pojem ‚přímo přivádět imise‘ je neurčitý, vztahuje se na imise různého druhu; při jeho vymezení tak je třeba přihlédnout k charakteru dané imise. ‚Nepřímou imisí (§ 364 obč․ zák.) jsou pouze takové vlastnické úkony, jichž bezprostřední účinky jeví se na vlastním pozemku a jež jedině z jiných příčin mimo vůli vlastníka a bez jeho přispění působí i na pozemek sousedův. O přímou imisi jde tehdy, mají-li vlastnické úkony vzápětí bezprostřední účinky nejen na vlastní pozemek, nýbrž i na pozemek sousedův, anebo vůbec jen na tento pozemek‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1925, sp. zn. R II 118/25, Vážný č. 4958). V tomto rozsudku se dále uvádí: ‚Vlastnickým úkonem je též zasypání příkopu a, má-li úkon ten, jak v tomto případě napadeným rozsudkem bylo zjištěno, za přímý následek zaplavování sousedního pozemku, jde tu nepochybně o imisi přímou.‘ K tomu dovolací soud dodává, že stejně tak je ‚vlastnickým úkonem‘ v tomto smyslu i zřízení budovy, pokud má za následek změnu odtokových poměrů. Mezi zasypáním příkopu měnícím odtokové poměry a zřízením budovy se stejnými účinky není z hlediska ‚vodní či sněhové‘ imise kvalitativní rozdíl. Pro posouzení imise vypouštění vod (a podobně i stékáním vody) na sousední pozemek je třeba přihlédnout i k tomu, co se uvádí v § 1019 odst. 1 o. z. Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil (§ 1019 odst. 1 o. z.).“

Ve výše citovaném rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, Nejvyšší soud řešil případ stékání vody a padání sněhu ze střechy na sousední pozemek. Uvedl následující:

„Z textu § 1019 odst. 1 o. z. je patrné, že zákon neaprobuje stékání vody ani padání sněhu ze střechy na sousední pozemek, bez ohledu na jejich míru. Důvodem pro takový postup je zjevně to, že tyto děje považuje za přímý zásah do vlastnického práva toho, na jehož pozemek stéká voda nebo padá sníh ze střechy. Nedávalo by smysl, kdyby současně mělo jít o nepřímou imisi, proti které by se soused mohl bránit jen s omezeními vyplývajícími z § 1013 odst. 1 o. z., věty první. Jde tu o přímé přivádění imise – vody či sněhu – na pozemek jiného vlastníka, které je nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírá o zvláštní právní důvod. Stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda, která by jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední pozemek, a to v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami pozemku. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je tak přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. věty druhé. Pro kvalifikaci zásahu do vlastnického práva pak není rozhodující, zda úpravou pozemku (zřízením stavby či úpravou střechy) soused sledoval přivádění srážkových vod na sousední pozemek; povinnost zdržet se imisí přímých i nepřímých není vázána na vědomost či zavinění žalovaného, a někdy dokonce ani na jeho jednání; stal-li se vlastníkem stavby, kterou sám nezřídil, a ta vyvolává přímé imise, nic to nemění na jeho povinnosti se imisí zdržet. Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je nedovolená. Uvedené závěry lze podpořit tím, co se uvádí v odborné literatuře. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uvádí jako příklad přímé imise odtok vody z okapu na sousední pozemek (F. Rouček in Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 244). J. Sedláček dovozuje, že jde o přímou imisi, jestliže je přirozený odtok vody změněn přičiněním lidským, měnícím přirozenou povahu pozemku (Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha, 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 99). E. Dobrovolná in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. C. H. Beck, 2018, s. 64 a násl., s odkazem na literaturu i judikaturu tam zmíněnou, uvádí: ‚Přímé přivádění imisí na sousední pozemek je zakázáno. Je přitom nerozhodné, zda takové imise lze považovat za přiměřené místním poměrům či nikoliv a zda podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. To proto, že vlastník pozemku, ze kterého jsou imise přiváděny, tím v podstatě užívá sousední pozemek jako svůj vlastní. Jestliže vlastník pozemku upravil svůj pozemek tak, že z něj voda stéká na sousední pozemek, jde o přímou imisi.‘ ‚Přivádění vody na sousední pozemek může být založeno např. služebností práva na svod dešťové vody.‘ Lze odkázat i na komentář k občanskému zákoníku. ‚Zatímco negatorní žalobou by se žalobce mohl domáhat toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobce např. stékáním vody či padáním ledu (v žalobě blíže konkretizovaného) a žalovaný by měl na výběr, jak tohoto stavu dosáhnout, zde (v § 1019 odst. 1 o. z.) se dává možnost domáhat se přímo úpravy stavby… Samozřejmě tam, kde střecha přesahuje přes hranice pozemku nebo je těsně u nich, nebude možno věc řešit jinak než nařízením úpravy stavby, resp. klasickou negatorní žalobou (§ 1042).‘ Viz Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 172.“

Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že ze strany žalovaného dochází k „vypouštění odpadních vod“ a to „soustavou sloužící k odvodnění povrchových vod ze 400 m tělesa dálnice a přibližně stejně dlouhého úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla představujících plochu asi 1,6 ha“, zjevně tím naznačil, že pozemky žalobkyně jsou zavodňovány v důsledku stavebních změn, které na svém pozemku provedl žalovaný a kterými změnil přirozený odtok vody z jeho pozemku.

Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud zvážit posouzení uvedenou činnost žalovaného i jako přímé imise. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud v samém závěru svého rozhodnutí jednou větou konstatoval, že „k předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti, při níž měl právní předchůdce žalobkyně nepochybně možnost uplatnit své případné námitky ve stavebním řízení“ bez jakéhokoliv bližšího rozvedení této úvahy, skutkových zjištění a závěrů se k ní vztahujících a její právní kvalifikace a aplikace do poměrů této věci v situaci, kdy celé předchozí podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje výhradně k nepřímým imisím ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., nelze z tohoto konstatování v této fázi řízení dovozovat jakékoliv závěry pro danou věc.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru