Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2615/2004Rozsudek NS ze dne 19.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2615.2004.1
Dotčené předpisy

§ 150 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2615/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně N. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 75/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co 489/2003-146, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co 489/2003-146, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2003, č. j. 8 C 75/2000-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2003, č. j. 8 C 75/2000-114, výrokem pod bodem I. určil, „že vlastníky rodinného domu č. p. 1479 v P. – K., v ulici N. č. 11, který je zapsán u Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú. K. jsou žalobkyně a žalovaný z titulu jejich společného jmění manželů“. Výrokem pod bodem II zamítl „návrh, aby bylo určeno, že vlastníky zastavěné plochy parc. č. 1541/2 o výměře 290 m² a zahrady parc. č. 1541/1 o výměře 550 m², které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú, K. jsou žalobkyně a žalovaný z titulu jejich společného jmění manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou bývalí manželé, kteří se neshodují v otázce, zda uvedené nemovitosti patří do jejich zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Obvodní národní výbor v P. (dále „ONV“) žalovanému a jeho sestře přidělil shora uvedené pozemkové parcely do osobního užívání; dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena 15. 1. 1969. Stavební úřad 15. 7. 1969 vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby rodinného domu na uvedeném pozemku na jméno žalovaného a jeho sestry, kteří stavbu domu zahájili společně. Sestra žalovaného se poté provdala, o stavbu ztratila zájem, a proto ji žalovaný 21. 12. 1970 požádal o souhlas se změnou rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Na základě ujednání mezi nimi uzavřel žalovaný s ONV dohodu o zrušení práva osobního užívání pozemku a poté pozemek nově přidělil do osobního užívání jen žalovanému; dohoda o zřízení tohoto práva byla uzavřena 30. 8. 1971. Manželství účastníci řízení uzavřeli 25. 7. 1970. K otázce přidělení zmíněného pozemku do osobního užívání soud prvního stupně uzavřel, že jestliže se sestra žalovaného vzdala svého práva osobního užívání ve prospěch žalovaného, bylo na místě tento akt posoudit jako darování a pozemek tak do SJM nepatří. Žalobu v části týkající se určení vlastnictví k rodinnému domu soud naopak shledal důvodnou, neboť v době uzavírání manželství se jeho stavba nacházela ve stavu, kdy nebyly provedeny prvky dlouhodobé životnosti a takto rozestavěný objekt nebylo možno považovat za stavbu. Soud proto rozhodl, že rodinný dům je předmětem SJM.

Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání obou účastníků řízení, rozsudkem ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co 489/2003-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I. Změnil jej v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II. tak, „že se určuje, že žalobkyně a žalovaný jsou vlastníky zastavěné plochy – parc. č. 1541/2 o výměře 290 m² a zahrady – parc. č. 1541/1 o výměře 550 m², které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú. Krč z titulu jejich společného jmění manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostačující. S jeho právními závěry ohledně předmětné pozemkové parcely, kdy zánik předchozího práva osobního užívání pozemku, které náleželo žalovanému a jeho sestře, posoudil analogicky jako dar mezi sourozenci, se ale neztotožnil. Dohoda o zrušení práva osobního užívání z 30. 8. 1971 měla za následek absolutní zánik tohoto práva; nebylo rozhodné, z jakého důvodu byla dohoda uzavřena. K uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání k danému pozemku mezi ONV a žalovaným došlo již po uzavření manželství (30. 8. 1971) a v souladu s § 214 Občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) vzniklo právo společného užívání pozemku manželů. Pokud jde o rodinný dům, konstatoval, že žalovaný má sice pravdu v tom, že pro posouzení vzniku domu jako věci je rozhodující, zda bylo již jednoznačně a nezaměnitelně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, nesprávně však činí závěr, že bylo prokázáno, že v den uzavření stavby byla již věc (dům) hotova. V řízení bylo podáno několik znaleckých posudků, „avšak žádný z nich požadovanou nezaměnitelnost a jednoznačnost nepotvrdil“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k prvnímu, potvrzujícímu výroku o věci samé opírá o § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a ve vztahu k druhému, měnícímu výroku o věci samé o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Odvolává se na svoje vyjádření z 16. 3. 2004 s požadavkem, aby bylo považováno za součást dovolání. K měnícímu výroku odvolacího soudu tvrdí, že sporné pozemky přidělil ONV do osobního užívání sourozencům S., tedy žalovanému a jeho sestře J. a o zřízení tohoto práva byla uzavřena 15. 1. 1969 dohoda. J. S. se dohodou z 30. 8. 1971 svého užívacího práva zmíněných pozemků vzdala, když prohlásila, že nebude společně se svým bratrem na pozemcích stavět dům a ONV přidělil celý pozemek do osobního užívání žalovanému. V dohodě z posléze uvedeného data bylo uvedeno, že osobní užívání pozemku i porosty nacházející se na něm byly zaplaceny 15. 1. 1969. Vzhledem k tomu, že k úhradě došlo uvedeného data a manželství účastníků řízení bylo uzavřeno 15. 7. 1970, nemohly být k úhradě za zřízení práva osobního užívání pozemku použity peníze patřící do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). K potvrzující části rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítá, že posouzení otázky, zda rozestavěná stavba rodinného domu byla ke dni uzavření manželství samostatnou věcí, má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud považoval závěry znaleckých posudků v tomto směru za nejednoznačné, nedokazující stavebně – technický stav nemovitosti ke dni uzavření manželství. Měla to být ale žalobkyně, která měla unést důkazní břemeno ve vztahu k jím tvrzeným skutečnostem. Toto břemeno neunesla a svoji důkazní povinnost nesplnila. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání v části vztahující se k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu je nepřípustné, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odkazuje na závěry tří znaleckých posudků a uzavírá, že sporná stavba nebyla k datu uzavření manželství individualizována, když postrádala prvky, které by ji charakterizovaly jako celek. Sporná stavba vznikla po uzavření manželství způsobem předpokládaným v § 143 ObčZ a účastníci ji nabyli do BSM. Dovolání vztahující se k měnícímu výroku odvolacího soudu pokládá žalobkyně za přípustné, leč nedůvodné. Soud prvního stupně pochybil a odvolací soud jeho vadu napravil. S odkazem na právní úpravu institutu osobního užívání pozemků žalobkyně namítá, že sestra žalovaného nemohla svoje právo na bratra převést a nemohla rozhodovat, komu stát toto právo zřídí. Svého práva se nevzdala, ale bylo jí zrušeno, a z její strany nemohlo jít o dar. Dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena 30. 8. 1971, byla registrována 11. 10. 1971 a šlo o právní úkon podle § 205 odst. 2 tehdy platného ObčZ, který vedl ke vzniku nového práva osobního užívání pozemků. K němu došlo již za trvání manželství, které bylo uzavřeno 25. 7. 1970; účastníkům vzniklo v souladu s § 214 ObčZ v tehdejším znění právo společného užívání pozemků manželů, a to bylo transformováno podle § 872 odst. 4 ObčZ s účinností od 1. 1. 1992, na BSM. Uzavírá, že dovolání žalovaného je pouhou polemikou bez věcných a logických argumentů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ v části, týkající se sporného pozemku, a podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud jde o sporný dům, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud, vázán dovolacími důvody, se nemohl zabývat otázkou, zda v době rozhodování soudu nebylo společné jmění manželů ke sporným nemovitostem již vypořádáno ze zákona.

Dovolací soud dosud neřešil výslovně otázku, koho z účastníků tíží ve sporu ohledně určení rozsahu SJM důkazní břemeno ohledně toho, zda věc byla nabyta za trvání manželství. Pro řešení této otázky je dovolání v části, týkající se sporného domu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ve zbývající části je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Vznik práva osobního užívání pozemku je třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Podle § 214 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. platilo: „Jestliže uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku za trvání manželství oba manželé anebo jeden z nich, vznikne jim právo společného užívání pozemku. Toto právo však nevznikne, uzavře-li dohodu jeden z manželů, kteří spolu trvale nežijí“. V dané věci není pochybnosti o tom, že žalovaný uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku až po uzavření manželství; skutečnosti, které uzavření dohody předcházely, nemohly mít na vznik práva společného užívání vliv. Ustanovení § 214 ObčZ bylo ustanovením kogentním, od něhož se účastníci nemohli odchýlit, a vznik společného práva osobního užívání pozemku vylučovalo jen to, že manželé spolu trvale nežili. Navíc právo osobního užívání bylo smluvně nepřevoditelné a tak úmysly žalovaného ani jeho sestry, která se (spolu s žalovaným) nejprve tohoto práva vzdala, nemohly vznik práva společného užívání vyloučit. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části nepochybně správné a dovolatelem uplatněný dovolací důvod není dán; je tu však vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz níže).

Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V rozhodnutí publikovaném pod č. 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Vznik stavby nelze klást do roviny jen s její stavební dokončeností. Jestliže byly v době, kdy došlo k uzavření manželství, již provedeny na stavbě prvky dlouhodobé životnosti (zejména svislé i vodorovné nové konstrukce, konstrukce střechy a schodiště) a případně většina prvků ostatních, lze z toho zpravidla dovodit, že už pak za trvání manželství, je dokončována již existující věc; v takovém případě stavba do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří. Je tu nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí“. Tato právní věta je správná, nelze ji však vykládat tak, že by stavba jako předmět vlastnického práva existovala až od okamžiku, kdy byly „provedeny na stavbě prvky dlouhodobé životnosti (zejména svislé i vodorovné nové konstrukce, konstrukce střechy a schodiště) s případně většina prvků ostatních“. Pro vznik stavby jako věci totiž postačí, je-li jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.

Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci

těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. To platí i v případě, že stavbu započal jeden z manželů před uzavřením manželství, stavebně však byla dokončena až za trvání manželství.

V dané věci soud prvního stupně konstatoval, že znalecké posudky „shodně potvrdily, že ke dni uzavření manželství účastníků nebyly na stavbě rodinného domku dokončeny všechny prvky dlouhodobé životnosti a ostatní prvky stavby“; znalec Ing. Černý pak před soudem uvedl, že ke dni 25. 7. 1970 bylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, to však soud prvního stupně nepovažoval za rozhodující (odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v této části není zcela srozumitelné). Odvolací soud pak konstatoval, že v řízení bylo podáno několik znaleckých posudků, „avšak žádný z nich požadovanou nezaměnitelnost a jednoznačnost nepotvrdil“. Závěr o tom, že stavba nebyla ke dni uzavření sňatku účastníků v takovém stadiu, aby ji bylo možno pokládat za předmět vlastnictví, však soudy neučinily. Vzhledem k tomu, že to byla žalobkyně, kterou tížilo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že stavba, prokazatelně započatá již před uzavřením manželství účastníků, byla jako věc v právním smyslu vytvořena až v době trvání manželství, nebyly tu v případě, že toto důkazní břemeno neunesla, podmínky pro vyhovění žalobě. Proto skutečnost, že žádný ze znaleckých posudků „požadovanou nezaměnitelnost a jednoznačnost nepotvrdil“, nemohla být přičtena k tíži žalovaného, nebylo-li současně konstatováno, že vytvoření stavu, kdy bylo již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, bylo provedeným dokazováním ke dni uzavření sňatku účastníků vyloučeno. Protože soudy v nalézacím řízení zaujaly na otázku důkazního břemene jiný názor, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].

Žalobkyně se domáhala určení, že „vlastníky“ sporných nemovitostí jsou „žalobkyně a žalovaný z titulu jejich společného jmění manželů“. Takto formulovaný žalobní petit je nepřesný, lze jej totiž vyložit tak, že může jít o to, že tu existuje ke dni vydání rozsudku společné jmění manželů, nebo že toto jmění zaniklo, nebylo však nijak vypořádáno a sporné nemovitosti mají být předmětem vypořádání, anebo že účastníci jsou (vzhledem k uplynutí tříleté lhůty pro podání žaloby na vypořádání SJM) podílovými spoluvlastníky nemovitosti, přičemž jejich spoluvlastnický vztah byl původně založen jako bezpodílový (posouzení naléhavého právního zájmu na určení je pak závislé na tom, o který z těchto případů mělo jít). Tuto vadu měl již soud prvního stupně odstranit postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ; pokud tak neučinil, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 OSŘ) .

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru