Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2603/2005Usnesení NS ze dne 15.12.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2603.2005.1
Dotčené předpisy

§ 153a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2603/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. J., 2) T.-t. a o. t., spol. s. r o., oběma zastoupeným advokátem, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 39 C 116/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 58 Co 30/2005-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal vydání „Vícehlavého drátošicího poloautomatu pro knižní vazbu „V1“, včetně trojřezu, zn. HOHNER-EXACT PLUS II+TRIMMER T3, výrobce HOHNER-Maschinenbau, SRN, sestávajícího z vícehlavého drátošicího poloautomatu „Exact Plus II“ pro sešívání časopisů formátů: max. 380x330 mm, min. 140x100 mm, o tloušťce sešívání pro normální (klasickou) svorku 6 mm, pro kroužkovou (závěsnou) 4 mm, dvou nahazovacích stanic (s možností následného rozšíření na max. šest nahazovacích stanic) a šupinového vykladače, o výkonu max. 4000 taktů/hod., výrobní číslo 97.206.327, dvou kusů sešívacích hlav „HOHNER Universal 52/8“ pro šití normální (klasické) svorky o max. délce 14 mm, výrobní čísla 52/8/33.342 a 52/8/33.343, krokového trojřezu „Trimmer-T 3“ pro formáty a) neoříznuté max.: 400x350 mm, min.: 146x105 mm, b) oříznuté max.: 380x330 mm, min.: 140x100 mm a tloušťky řezaného materiálu max.: 10 mm, výrobní číslo 97.3.36, digitálního počítadla s možností odečtu požadovaných skupin, včetně mechanického označení na výstupu u šupinového vykladače a spinačového jištění bezpečnostního krytování, odpovídající předpisům SRN/EG(„GS-TUV-CR), provedení v barvě RAL 7034-ocelově šedá, s el. výbavou 220/380 V-motorový proud, připojení na 380 V, zástrčka ČSN-kulatá, čtyřkolíková 32 A. Žalobu na vydání drátošicího stroje odůvodnil tím, že mezi ním a mezi společností T. s. spol. s. r. o., (nyní R. s. r. o.) byla dne 17. 3. 1997 uzavřena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (leasingu). K převodu vlastnického práva k drátošicímu stroji na společnost T. s. spol. s. r. o ale nedošlo. Žalobce smlouvu dne 1. 12. 2000 vypověděl pro nedodržení podmínek smlouvy a vyzval společnost T. s. spol. s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl žalovaný 1) k vydání drátošicího stroje. Společnost však stroj nevrátila. Žalovaný 1) je jediným jednatelem a společníkem žalovaného 2) a stroj se nachází u obou žalovaných a je jimi užíván v rámci provozování jejich podnikatelské činnosti. Oba žalovaní tak užívají věc náležející žalobci bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 30. 8. 2004, č. j. 39 C 116/2004-33, rozhodl výrokem pod bodem I., že žalovaní 1) a 2) jsou povinni vydat žalobci drátošicí stroj podle jeho specifikace v žalobě do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení v prvním stupni. Učinil tak poté, kdy oba žalované usnesením ze dne 17. 5. 2004, č. j. 39 C 116/2004-30, které bylo doručeno žalovanému 1) dne 21. 5. 2004 a žalovanému 2) 24. 5. 2004, vyzval, aby se ve lhůtě do třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřili a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznají, ve vyjádření vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojili listinné důkazy, jichž se dovolávají, případně označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně je poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů-dále jen „OSŘ“). Žalovaní se ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřili a ani soudu nesdělili, jaký vážný důvod jim v tom brání. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanými ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ, bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 a 4 OSŘ).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 58 Co 30/2005-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a OSŘ. K námitkám žalovaných, že v dané věci se jednalo o spor z obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti [§ 9 odst. 3 písm. r) OSŘ] a k projednání věci byl věcně příslušný Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, dále že na výzvu k vyjádření ve věci žalovaní zůstali nečinní proto, že jim byla zaslána pod sp. zn. 39 C 116/2004, zatímco žaloba byla podána pod sp. zn. 30 C 249/2003 a dále že soud prvního stupně rozhodoval v nesprávném obsazení, zaujal následující závěry. Uvedl, že o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání a rozhodnutí věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2003, č. j. Ncp 1875/2003-18, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2004, č. j. Ncp 1875/2003-22, a jeho rozhodnutím jsou soudy vázány, dále že žalovaným byla doručena spolu s výzvou k vyjádření ve věci znovu žaloba takže měli k dispozici jak žalobu označenou sp. zn. 30 C 249/2003 tak žalobu označenou sp. zn. 39 C 116/2004, přičemž bylo zřejmé, že jde o tutéž žalobu a dále že věc v prvním stupni správně projednal a rozhodl samosoudce v postavení předsedy senátu, jak to ukládá § 36 a § 36a odst. 1, 2 OSŘ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V něm uplatnili jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. To spatřovali jednak v tom, že v dané věci bylo třeba posoudit věcnou příslušnost podle § 9 odst. 3 písm. r) OSŘ. Namítali, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byla v dané věci založena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně je nesprávné. Poukazovali na to, že v obdobné věci, která se odlišuje jen tím, že předmětem vydání je jiný stroj-skládací automat AUTOBOND a která je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 71/2003, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2003, č. j. Ncp 3518/2002-19, rozhodl, že k projednání je věcně příslušný krajský soud jako soud prvního stupně. Dále spatřovali nesprávné právní posouzení věci v tom, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, protože jim bránil vážný důvod vyjádřit se k žalobě ve stanovené lhůtě. Nenastala tedy fikce uznání uplatněného nároku žalovanými ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ. Vážnou překážku shledávali v tom, že výzvu k vyjádření obdrželi pod sp. zn 39 C 116/2004, zatímco žalobu podali pod sp. zn. 30 C 249/2003. Žalovaným tak při přijetí písemnosti nemohlo být známo, že jde o výše uvedený spor a protože jim nebyl znám žádný jiný spor, který by mohl být u soudu prvního stupně veden, obálku s výzvou nerozlepili a hodlali ji zaslat zpět soudu. Vytýkali soudu prvního stupně, že měl o přečíslování spisové značky rozhodnout usnesením. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaných tak, že dovolací námitky jsou účelové a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami oprávněnými a že byli řádně zastoupeni, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“).

Námitka věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně v této věci není opodstatněna. O věcné příslušnosti soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 29. 12. 2003, č. j. Ncp 1875/2003-18, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2004, č. j. Ncp 1875/2003-22. Podle § 104a odst. 7 OSŘ usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. To znamená, že takové rozhodnutí je konečné a v dalším řízení, včetně řízení dovolacího, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu důvodně nastolena. K tomu Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 767/2002, publikovaném pod C 1960 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí, uvedl, že „Otázka věcné příslušnosti soudu, o níž podle § 104a odst. 7 OSŘ rozhodl vrchní soud, nemůže být v dovolacím řízení znovu důvodně nastolena“. Neobstojí ani další dovolací námitka ohledně vážné překážky, která žalovaným bránila vyjádřit se ve stanovené lhůtě k výzvě podle § 114b OSŘ. Především proto, že zabránit fikci uznání nároku ve smyslu § 114b OSŘ může jen vážný důvod oznámený soudu ve stanovené lhůtě. Žalovaní však netvrdí, že by soudu vážný důvod oznámili. Kromě toho okolnost, že se účastník řízení neseznámí s obsahem písemnosti od soudu, která mu je adresována a která mu byla doručena do vlastních rukou, když právě nahlédnutím do písemnosti může odstranit svoji pochybnost, čeho se písemnost týká, nelze pokládat za vážný důvod bránící mu v podání vyjádření podle § 114b odst. 5 OSŘ. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikovaném pod C 103, ve svazku 2, Souboru rozhodnutí uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§ 243 odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ dovolací soud zavázal žalované, každého z nich stejným dílem, nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta žalobce 1 125 Kč [§ 2 odst. 1, 8 písm. a) ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a paušální částku náhrad hotových výdajů ve výši 75 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru